Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2021/2010

U S N E S E N Í

a) J. R

b) D. D

.,

c) Ing. L. V

., a

d) K. B

., zastoupené JUDr. Ivanou Nemynářovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Jemnická 4/887, proti žalovanému

Městu Kolín

, IČ: 235440, se sídlem v Kolíně, Karlovo náměstí 78, zastoupenému JUDr. Martinem Krumichem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 427/19, o zaplacení 210.397,50 Kč, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2009, č. j. -240, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci a) J. R. částku 6.813,60 Kč a žalobkyni d) K. B. částku 3.406,80 Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Ivany Nemynářové.

III. Ve vztahu mezi žalobci b) a c) a žalovaným nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z těchto účastníků.

O d ů v o d n ě n í

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 1. 7. 2008, č. j. -203 (ve znění opravného usnesení ze dne 31. 7. 2008, č. j. -207), pouze tak, že zamítl žalobu, jde-li o nárok uplatněný žalobcem a) o dalších 3.654,35 Kč, nárok žalobců b) a c) jako procesních nástupců původní žalobkyně M. V. (zemř. 6. 8. 2008) o částku 4.608,23 Kč a nárok uplatněný žalobkyní d) o částku 9.217,46 Kč (výrok I); ve zbylém rozsahu – ohledně zaplacení částek 59.004,65 Kč žalobci a), 14.229,27 žalobcům b) a c) a 28.458,54 Kč žalobkyni d) - rozsudek jako věcně správný potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až VII). Ve shodě se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že do 26. 11. 2004 (kdy nabylo právní moci usnesení soudu o schválení smíru účastníků o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví) byli účastníci podílovými spoluvlastníky označených pozemků v katastrálním území K. – parc. č. 2515/75, 2515/118, 2515/146, 2515/147, 2515/148, 2522 a 3444/3 (zapsaných na listu vlastnictví č. 3329, k nimž žalobci a) a předchůdkyni žalobců b) a c) náležel spoluvlastnický podíl o velikosti jedné osminy, žalobkyni d) jedné čtvrtiny a žalovanému jedné ideální poloviny), a dále pozemků parc. č. 5563/3, 2515/77, 2515/79, 3379 a 3391/2 (zapsaných na listu vlastnictví č. 5246 jako podílové spoluvlastnictví žalobce a) s podílem o velikosti jedné osminy a žalovaného co do zbývajících sedmi osmin celku). Zjistil, že z označených pozemků jsou pouze pozemky parc. č. 2515/75, 5563/3, 2515/77, 2515/79, 3379 a 3391/2 součástí komplexu nemovitostí tvořících jediný funkční celek, oplocený plavecký areál, který provozuje žalovaný. Přijal právní názor, že jako podílovému vlastníku, který užívá pozemky nad rozsah svého podílu, vzniká žalovanému na úkor žalobců bezdůvodné obohacení - majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), za které je povinen poskytnout žalobcům odpovídající peněžitou náhradu, jíž výše koresponduje částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných pozemků. Obvyklé nájemné určil částkou 37,50 Kč za m2 pozemku ročně, na základě odborných závěrů, které o zjištěných skutečnostech učinil jím ustanovený znalec; podle něj roční nájemné přestavuje cca 5% obvyklé ceny pozemků, která činí 750,- Kč za m2. Vycházeje z výměr jednotlivých pozemků a velikosti spoluvlastnických podílů účastníků uzavřel, že výlučným užíváním pozemků za dobu od 1. 1. 2003 do 26. 11. 2004 (jež je předmětem řízení) získal žalovaný na úkor žalobce a) majetkový prospěch ve výši 61.264,53 Kč, na úkor předchůdkyně žalobců b) a c) M. V. v rozsahu 14.794,75 Kč a na úkor žalobkyně d) v částce 29.589,50 Kč. K námitce započtení, jíž proti nároku žalobců uplatnil v průběhu řízení (dne 7. 12. 2005) žalovaný, zjišťoval i výši nákladů, které vynaložil žalovaný na údržbu pozemků, ovšem pouze za dobu od 7. 12. 2003 do 25. 11. 2004, shledávaje právo na náhradu nákladů za dobu předchozí promlčeným, při žalobci současně uplatněné námitce promlčení ( a 107 odst. 1 obč. zák.). Za odůvodněné náklady, jež žalovanému vznikly při údržbě pozemků a které vedly ke vzniku majetkového prospěchu i na straně žalobců ( obč. zák.), pokládal náklady sečení pozemků šestkrát ročně, při obvyklých výdajích 27.252,- Kč na hektar sečeného pozemku. Uzavřel, že údržbou pozemků žalobkyně a) získala na úkor žalovaného majetkový prospěch ve výši 2.259,87 Kč, předchůdkyně žalobců b) a c) v hodnotě 565,48 Kč a žalobkyně d) v částce 1.130,96 Kč. Vzhledem ke kompenzační námitce žalovaného ( ), jež ve shora uvedeném rozsahu přivodila částečný zánik pohledávek žalobců započtením ( obč. zák.), přiznal žalobcům právo na peněžité plnění v částkách uvedených ve výroku II rozsudku a co do zbytku žalobu zamítl (výrok I). I s ohledem na konkrétní okolnosti případu a učiněný závěr, že se žalobci jako někdejší spoluvlastníci pozemků uplatňují právo na vydání bezdůvodného obohacení, které na jejich úkor získal žalovaný, neshledal výkon tohoto práva v rozporu s dobrými mravy, jemuž by bylo lze odepřít soudní ochranu ( obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. K otázce jeho přípustnosti se nevyjádřil, avšak výslovně v něm uvedl, že rozsudek napadá v celém rozsahu, z důvodů uvedených v ustanovení a . Konkrétně namítal, že v řízení nebylo prokázáno, že by mu vznikl majetkový prospěch z užívání předmětných pozemků ve spoluvlastnictví účastníků; jiného skutkové závěry odvolacího soudu podle jeho názoru nemají oporu v provedeném dokazování. Dovozoval, že přiznání peněžní náhrady žalobcům odporuje dobrým mravům. Za neúplná a nesprávná označil i zjištění odvolacího soudu o výši nákladů, jež mu vznikly s údržbou pozemků a které soud určil bez vypracování znaleckého posudku. Tvrdil, že ač jsou pozemky součástí jím provozovaného plaveckého areálu, jsou jinak volně přístupné i jiným osobám, tedy i žalobcům. Konstatoval, že při určení výše údajného prospěchu žalobců soudy obou stupňů nesprávně vycházely z obvyklé ceny pozemků a nepřihlédly ke znalcem alternativně uvedené ceně 340,- Kč za metr čtvereční, jež lépe vyhovuje místním podmínkám a zjištěným okolnostem případu. Soudům obou stupňů vytýkal i to, že je nesprávná skutková zjištění dovedla i k nesprávnému právnímu posouzení věci. Navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci a) a d) v zastoupení advokátky označili rozsudek odvolacího soudu za správný. V písemně podaném vyjádření shrnuly své argumenty uplatněné již v předchozím řízení a navrhli, aby dovolání bylo „zamítnuto“.

Žalobci b) a c) se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( – dále jen „“) věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ( ), a ve lhůtě stanovené , se nejprve zabýval otázkou subjektivní legitimace k podání dovolání a jeho objektivní přípustností proti jednotlivých výrokům rozsudku.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ( ), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( ), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ); to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky ( ), ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení ( ) a ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, nebo podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství ( ).

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu může podat pouze účastník řízení ( ).

Oprávněn (subjektivně legitimován) k podání dovolání podle je ovšem pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, svazek 3, ročník 1998). Již z tohoto důvodu nelze žalovaného pokládat za osobu oprávněnou k podání dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žaloba v tam uvedeném rozsahu zamítnuta, nehledě k tomu, že žádné z peněžitých plnění žádaných jednotlivými žalobci, o nichž soud rozhodl tímto výrokem rozsudku, jímž došlo k rozštěpení uplatněného práva, nepřevyšuje částku 50 000 Kč, jež je limitem přípustnosti dovolání podle ustanovení

Objektivně přípustné není dovolání ani proti výrokům III až VII odvolacího soudu, jimiž tento soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Takové rozhodnutí má povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení vyjmenovaných v ustanoveních , 238a a 239 (k otázce přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení Nejvyššího soudu z 31 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003).

Při zkoumání přípustnosti dovolání proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž byl v uvedeném rozsahu potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům peněžitá v plnění v částkách 59.004,65 Kč (žalobci a/), 14.229,27 Kč (žalobcům b/ a c/) a 28.458,54 Kč (žalobkyni d/), měl Nejvyšší soud na zřeteli, že v tomto řízení mají žalobci postavení samostatných společníků ( ), kdy je přípustnost dovolání podle ustanovení třeba posuzovat ve vztahu k jednotlivým účastníkům a jejich nárokům samostatně bez ohledu na to, zda součet peněžních plnění převyšuje zákonem stanovený peněžní limit (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 28. 9. 1999, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 55, ročník 2000). Již z tohoto důvodu je v posuzované věci nepřípustné dovolání žalovaného i proti části výroku II rozsudku odvolacího, jímž bylo rozhodnuto o peněžitých plněních náležejících žalobcům b) c) a d), z nichž žádné nepřevyšuje limit 50.000,- Kč.

Výjimka z přípustnosti dovolání podle se neuplatní pouze v případě výrokové části rozsudku odvolacího soudu, ve které bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 59.004,65 Kč náležejícím žalobci a). Jelikož v tomto rozsahu byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem (výrokem II) potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí soudů obou stupňů ve smyslu (a to již proto, že důvodem zrušení v pořadí prvého rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem nebyl odlišný právní názor odvolacího soudu na řešení hmotněprávních otázek, jímž by byl soud prvního stupně v dalším řízení vázán, nýbrž nepřezkoumatelnost rozsudku, vady řízení a nesprávná skutková zjištění), může být dovolání proti této výrokové části rozsudku přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. věty prvé o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).

Jelikož při zkoumání otázky přípustnosti dovolání podle nemá dovolatel k dispozici dovolací důvody podle , ani podle , jsou bez významu námitky žalobce, jež směřuje ke zpochybnění správnosti skutkových závěrů, jež se staly podkladem pro právní posouzení věci. Konkrétně jde o závěry odvolacího soudu o užívání označených pozemků v podílovém spoluvlastnictví účastníků, z nichž pozemky parc. č. 2515/75, 5563/3, 2515/77, 2515/79, 3379 a 3391/2 spoluvytvářejí jediný funkční celek, oplocený plavecký areál, který provozoval pouze žalovaný, bez účasti ostatních podílových spoluvlastníků, kteří byli z užívání pozemků i v době, za níž žádají náhradu, vyloučeni.

Předmětem dovolacího přezkumu v posuzovaném případě může být tudíž pouze prověření správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce vzniku práva ostatních podílových spoluvlastníků na náhradu v případě výlučné užívání nemovitostí pouze jedním z nich a stanovení výše této náhrady. Při jejím řešení se odvolací soud přidržel ustálené judikatury, jež stojí na názoru, že

podílovému spoluvlastníku, který užívá společnou věc nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, vzniká bezdůvodné obohacení (§ 451 obč. zák), za které musí ostatním spoluvlastníkům poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vráceno.

Z rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících shodně uvedenou problematiku lze odkázat zejména na rozsudky ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. ; ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. ; nebo ze dne 28. 7. 2007, sp. zn. ; veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu. Právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, je dáno zákonem a vyplývá z ustanovení § 137 odst. 1 obč. zák., tj. z práva spoluvlastníka podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající jeho podílu. Vzhledem k tomu, že spoluvlastník, který věc užívá nad rozsah svého podílu, není schopen takto spotřebované plnění v podobě výkonu práva vrátit, musí za ně z užívání vyloučeným spoluvlastníkům poskytnout peněžitou náhradu (§ 458 odst. 1 obč. zák.). Citovaný, Nejvyšším soudem konstantně zastávaný právní názor je aprobován i judikaturou Ústavního soudu (srov. nález ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. ).

Pro určení rozsahu obohacení, jež má být vydáno, je pak rozhodující stav v okamžiku, kdy bylo nabyto nebo kdy se přijaté plnění stalo bezdůvodným obohacením. Výše náhrady se odvozuje od prospěchu, jejž získal plněním bez právního důvodu účastník, mající za povinnost majetkový prospěch vydat. V případě užívání nemovitosti bez právního důvodu se výše prospěchu zpravidla poměřuje s obvyklou hladinou nájemného v daném místě a čase (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 7438, řešící otázku rozsahu vydání bezdůvodného obohacení právě v případě užívání věci podílovým spoluvlastníkem nad rozsah jeho podílu).

Odvolací soud tedy respektoval ustálenou judikaturu i v otázce stanovení peněžité náhrady, při jejímž kvantitativním určení vycházel z obvyklé hladiny nájemného za pronájem pozemků v daném místě a čase (v letech 2003 a 2004), zjištěnou znaleckým posudkem, jelikož jde o otázku, k jejímuž zodpovězení je třeba odborných znalostí ( ). Důvodně neakceptoval variantu určení nájemného v jiné než obvyklé hladině, kterou jako další alternativu znalec ve svém posudku uvádí a které se jako pro sebe příznivější dovolává žalovaný. Stanovení obvyklé hladiny nájemného k tomu povolaným znalcem není právním posouzení věci, ale skutkovým závěrem, který prostřednictvím dovolacího důvodu podle úspěšně zpochybnit nelze. Jiný dovolací důvod (tedy ani důvod podle ) dovolateli v případě dovolání přípustného jen za podmínek uvedených v ustanovení písm .c) k dispozici není. Tedy ani tato polemika žalovaného se skutkovými závěry odvolacího soudu dovoláním napadený rozsudek ve smyslu po právní stránce zásadně významným nečinní a stejně je tomu i v případě námitek žalovaného proti skutkovým závěrům odvolacího soudu o výši jemu vzniklých nákladů (a jim korespondujícímu prospěchu žalobců), jež měl s údržbou pozemků a které v řízení uplatnil formou námitky započtení proti pohledávce žalobců ( ).

Jakkoliv závěr soudu o rozporu či souladu výkonu práva s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právnímu posouzení věci, nelze přehlédnout, že i zde jde o závěr úzce svázaný s konkrétními skutkovými okolnostmi případu, jejichž hodnocení je zásadně v diskreci soudů nižších stupňů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. ). Oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem dovolacího přezkumu má dovolací soud jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nižších stupňů v nalézacím řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5309) a o takový případ se v posuzované věci nejedná.

Při absenci podmínky, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř), není proto dovolání přípustné ani proti výroku II rozsudku odvolacího soudu v části, ve které

byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni a) peněžité v plnění v částce 59.004,65 Kč.

Jelikož dovoláním lze napadnou pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jen pokud to zákon připouští ( ), přípustnost dovolání nezakládá ani nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. ).

Nepřípustné dovolání žalovaného proto Nejvyšší soud odmítl ( věty první, ).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , a 146 odst. 3 za situace, kdy v dovolacím řízení (oprávněným) žalobcům b) a c), advokátem v něm nezastoupeným, náklady nevznikly. K nákladům žalobců a) a d) patří odměna advokátky stanovená z hodnoty předmětu řízení uplatňovaného těmito dvěma žalobci ve výši 100.335,- Kč paušální sazbou 24.360,- Kč (, , ve znění pozdějších předpisů), dvakráte krácená o 50% na částku 6.090 Kč (, a téže vyhlášky) a následně zvýšená při zastoupení dvou účastníků o 30% na částku 7.917,- Kč. Spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokátky za jeden úkon právní služby při zastoupení dvou klientů ve výši 600,- Kč ( , ve znění pozdějších předpisů) a částkou 1.703,40 Kč představující 20% daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ( ) činí náklady obou žalobců celkem 10.220,40 Kč, z nichž žalobci a) náležejí cca 2/3 a žalobkyni d) 1/3, tj. částky 6.813,60 Kč, resp. 3.406,80 Kč, obě splatné k rukám zástupkyně těchto účastníků, advokátky ( ), v zákonem stanovení třídenní lhůtě od právní moci tohoto usnesení ( ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. června 2010

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu