Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 4307/2007

U S N E S E N Í

města Příbram

, Tyršova 108, proti povinnému

M

.

I

., zastoupenému Mgr. Pavlem Sniegonem, advkátem se sídlem v Příbrami VI, Mariánská 404, vyklizením, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. , o dovolání povinného proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 17. 10. 2006, č. j. -40, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá

právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 26. 5. 2006, č. j. -12, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí přestěhováním povinného a všech, kdo s ním bydlí na základě jeho práva, do náhradního ubytování v P. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že oprávněný potvrzením starosty města Příbram a nabídkou smlouvy o ubytování prokázal zajištění bytové náhrady předepsané exekučním titulem, tedy náhradního ubytování. I když je smlouva ve svém záhlaví označena ustanovením , nejedná se podle názoru odvolacího soudu o ubytování hotelového typu, tedy pouze přechodné nebo na dobu dohodnutou či vyplývající z účelu ubytování, nýbrž o bydlení trvalého charakteru, o čemž svědčí i skutečnost, že osoby, které v ubytovně oprávněného žijí a mají o to zájem, jsou obcí přihlašovány na adrese ubytovny k trvalému pobytu, kterýžto postup by u smlouvy uzavřené podle nebyl možný. Předmětem náhradního ubytování – a o takový případ jde podle odvolacího soudu v souzené věci – může být i obytná místnost v zařízeních určených k trvalému bydlení ve smyslu ustanovení , tedy např. místnost ve svobodárnách, ubytovnách či penzionech, i se společným příslušenstvím. Námitka povinného, že buňka č. 7 neexistuje, není podle odvolacího soudu důvodná, jelikož ta se nachází v prvním poschodí domu č. p. na ulici, ve druhém nadzemním podlaží, což je v souladu s kolaudačním rozhodnutím z 2. 10. 2001. Výše úhrady za ubytování je jednotná a liší se pouze v případě, že je v buňce ubytováno více osob. Zajištěné náhradní ubytování není v rozporu s dobrými mravy ani pro svou nákladnost, jelikož náklady nejsou nepřiměřené a hodnotit jako v rozporu s dobrými mravy nelze ani ustanovení bodu č. 9, podle něhož má oprávněný právo na změnu ceny sjednané ve smlouvě, jelikož ani jiný předpis vyklizovaným osobám nezaručuje, že sjednané nájemné bude do budoucna neměnné.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení odst. 3 Za otázku zásadního, „a to nejen právního dopadu“, považuje otázku, zda lze pod pojem „náhradní ubytování ve smyslu ustanovení “ (dále též jen „obč. zák.“) podřadit také případy, kdy jsou na dobu neurčitou uzavírány smlouvy o ubytování podle obč. zák., případně, kdy jsou uzavírány smlouvy smíšené povahy, jež se ustanovením obč. zák. řídí částečně. Naplnění dovolacího důvodu podle povinný spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil právní povahu zajištěné bytové náhrady, a s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a dovozuje, že ubytování zajištěné v tzv. buňce ubytovacího zařízení je – přes svou časovou neohraničenost (bylo zajištěno výslovně „na dobu neurčitou“) – svou povahou přístřeším. Dále pak odvolacímu soudu vytýká, že „se dostatečně nezabýval jeho námitkou možného rozporu návrhu smlouvy o náhradním ubytování s dobrými mravy, jejž dovolatel spatřuje jednak v tom, že „v úvahu připadá i možnost ukončení předložené smlouvy výpovědí bez jakýchkoli důvodů“, a jednak v ujednání umožňujícím ubytovateli neomezeně zvyšovat cenu ubytování, včetně doložky, že nevyklidí-li ubytovaný buňku do jednoho týdne po zvýšení ceny, má se zato, že se zvýšením ceny souhlasí. Podle povinného by se měl dovolací soud zabývat také otázkou, zda není pojmově vyloučeno, aby smlouvy o ubytování podle obč. zák. byly uzavírány na dobu neurčitou. Konečně pak odvolacímu soudu (viz poslední odstavec druhé a první a druhý odstavec třetí strany dovolání na č. l. 81, 82) vytýká vady řízení, jež spatřuje především v neprovedení jiných než účastníky navržených důkazů, potřebných ke zjištění skutkového stavu, „ač se ukázalo býti nejen sporným, ba i pochybným, jakého charakteru je nabídnuté náhradní ubytování.“

Oprávněný s poukazem na současnou judikaturu, a to i Ústavního soudu, navrhl odmítnutí dovolání

Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, ), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení – jež podle platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení , jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán ( věta první ).

Povinný sice napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, k závěru o splnění této podmínky však ani hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Opakovaná námitka (jíž povinný odůvodňuje i svůj závěr o přípustnosti dovolání), že nabídnutá bytová náhrada nesplňuje podmínku trvalosti vyžadovanou ustanovením § 712 odst. 4 obč. zák. (jež je podle povinného nutno vykládat v souladu s judikaturou, na niž poukázal), jelikož tato náhrada byla nabídnuta návrhem smlouvy „o ubytování ve smyslu § 754 obč. zák.“, pomíjí zásadní závěr odvolacího soudu. Ten totiž po posouzení

obsahu

návrhu smlouvy (č. l. 29) výslovně uzavřel (a svůj závěr odůvodnil), že v daném případě jde – přes označení v záhlaví – o návrh smlouvy podle § 717 obč. zák., tedy nikoli smlouvy o ubytování, nýbrž o nájmu obytných místností v zařízeních určených k trvalému bydlení.

V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná obecnou zásadu, že dovozuje-li soud z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení; zjišťuje-li však obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jedná se (a o takový případ jde v souzené věci) o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. 10. 1999, , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 2000 pod poř. č. 73, poslední odstavec s. 388/654).

Z uvedeného plyne především, že je-li zjištění obsahu smlouvy (zde

návrhu

smlouvy) zjištěním skutkovým, je jeho neúplnost, případně nesprávnost napadnutelná jen prostřednictvím dovolacích důvodů podle a odst. 3 , jež jsou ovšem k založení přípustnosti dovolání podle nezpůsobilé. Dále pak ze skutkového charakteru zjišťování obsahu návrhu smlouvy plyne, že k dovolacímu přezkumu předestřená otázka, zda totiž „pod pojem náhradního ubytování podle obč. zák. možno podřadit i ubytování sjednané na základě smlouvy podle obč. zák., případně smlouvy smíšené povahy, jež se těmito ustanoveními řídí částečně“, je nepřípadná, protože napadené rozhodnutí nespočívá na právním posouzení, že požadavkům ustanovení obč. zák. odpovídá náhrada zajištěná smlouvou podle

§ 754

a následujících obč. zák., nýbrž na závěru, že náhradním ubytováním podle § 712 odst. 4 obč. zák. je i nájem obytných místností v zařízeních určených k trvalému bydlení podle

§ 717

obč. zák. v daném případě sjednaný (dovolatel přitom se samotným odůvodněním závěru,

proč

odvolací soud nabídnutou náhradu nepovažuje za „ubytování hotelového typu“, ale za nájem obytné místnosti, po věcné ani právní stránce nepolemizuje). Proto je nepřípadná také dovolací výtka, že „soud se dostatečně nezabýval námitkou, zda v úvahu přichází možnost ukončení smlouvy bez uvedení důvodů,“ jelikož (v souzené věci sjednaný) nájem obytné místnosti podle § 717 obč. zák. je nájmem „chráněným“, jehož ukončení je – bez ohledu na ujednání v předmětném návrhu dohody označené jako smlouva o ubytování podle § 754 obč. zák. – upraveno (stejně jako u bytů) ustanoveními § 676 - 680 obč. zák. (viz ustanovení § 718 obč. zák., podle něhož je-li nájemce povinen se z obytné místnosti vystěhovat, stačí mu poskytnout náhradní ubytování, pokud nájemní smlouvou nebylo účastníky dohodnuto něco jiného.

Výtka, že se odvolací soud „dostatečně nezabýval námitkami možného rozporu návrhu smlouvy s dobrými mravy“ (druhý a třetí odstavec čtvrté strany dovolání na č. l. 83), je uplatnitelná jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle , jenž je ovšem k založení přípustnosti dovolání podle nezpůsobilý. Totéž pak platí o námitce, že soud neprovedl navržené ani další důkazy, potřebné ke zjištění skutkového stavu; toto tvrzené pochybení soudu ostatně jako vadu řízení kvalifikuje samotný dovolatel (viz druhý odstavec třetí strany dovolání na č. l. 82).

Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání ( věta první ) podle ustanovení , odmítl.

Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému, jenž by jinak měl podle , a právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. dubna 2010

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.

předseda senátu