Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 1600/2008

U S N E S E N Í

Matco, s. r. o.

Ing. P. B.

, zastoupenému JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, Borovanského 2220/11, o zaplacení 21.938.870,57 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. -153, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. listopadu 2007, č. j. -278, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Tomáše Rašovského, advokáta se sídlem v Brně, Kotlářská 51a.

O d ů v o d n ě n í:

Dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. listopadu 2007, č. j. -278, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě

ze dne 22. ledna 2002, č. j. -153, ukládající mu a RENOME, spol. s r.o., Ing. J. Š. a L. J. (vůči nimž již toto rozhodnutí nabylo právní moci), zaplatit žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni, částku 21.938.870,57 Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných, není přípustné podle a nebylo shledáno přípustným ani podle , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska kritérií uvedených v po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/

je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle , který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle vyloučeno (srovnej znění ); při úvahách o přípustnosti dovolání podle musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. ).

Bez významu jsou tudíž výhrady žalovaného vůči závěru o vážnosti jeho vůle při přijímání ručitelského závazku. Závěr o vážnosti vůle je skutkovým zjištěním soudu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. , publikované v Právních rozhledech pod označením PR 19/2004).

Přípustnost dovolání nemohou založit ani výtky žalovaného, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že odvolací soud se dostatečně neřídil závazným pokynem dovolacího soudu a své rozhodnutí náležitě neodůvodnil, resp. „nezabýval se argumentací uvedenou v odůvodnění dovolacího soudu“. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle přichází do úvahy pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo,

ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. či ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. ). V souzené věci však uvedené námitky k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, a nelze jimi založit přípustnost dovolání. Navíc nejsou ani opodstatněné. Odvolací soud v reakci na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. -261, v intencích v něm uvedených závazných pokynů (že je třeba odstranit vnitřní rozpory právního posouzení věci) zjišťoval, jaká byla vůle žalovaného v době podpisu „Prohlášení o osobním ručitelském závazku“, tedy

v době přijetí ručitelského závazku a dospěl k závěru, že „konkrétní projevy žalovaného nevykazovaly nejmenší známky jakýchkoliv pochybností o tom, že by nehodlal převzít ručitelský závazek“. Své skutkové i právní závěry pak odvolací soud v rozhodnutí rovněž náležitě zdůvodnil (tj. vyložil skutkové i právní okolnosti rozhodnuté věci).

Správnost právního posouzení věci zpochybňuje žalovaný námitkou, že soudy pochybily, jestliže nedovodily, že jednání banky (právního předchůdce žalobkyně) naplnilo znaky jednání odporujícího dobrým mravům. Banka totiž „věděla, že majetkové poměry jednotlivých fyzických osob (jednatelů a společníků dlužníka) jsou v hrubém nepoměru a neodpovídají majetkovým poměrům vzhledem k zajišťovanému závazku“. Řešení této otázky především postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť úvaha, zda výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit. Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, pak podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně. Namátkou lze zmínit např. rozhodnutí ve věci sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura 62/97, nebo sp. zn. ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. , ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. , ze dne 24. 7. 2009). V nich bylo dovozeno, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Odvolací soud při poměřování zjištěného skutkového stavu věci ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. tyto zásady respektoval.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle věty první a odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobkyni náklady vynaložené v souvislosti s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (, ve spojení s a , v platném znění) a z paušální náhrady hotových výdajů v částce 300,- Kč ( a 3 , v platném znění).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 27. dubna 2010

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.

předsedkyně senátu