Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2789/2008

U S N E S E N Í

ve věci žalobců

a) M. R.

,

b) Mgr. Bc. V. R.

, obou bytem v J., zastoupených JUDr. Jaroslavem Skákalem, advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 24, proti žalovanému

Z. Š.

, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Peštou, advokátem se sídlem v Praze 2, Blanická 25, o nahrazení projevu vůle uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. listopadu 2007, č. j. –74, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Podle (dále jen „“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. listopadu 2006, č. j. –47, nahradil projev vůle žalovaného k uzavření kupní smlouvy, podle které „Z. Š., prodává za částku 312.340,- Kč do společného jmění manželů M. R., a Mgr. Bc. V. R., svého spoluvlastnického podílu k domu čp. 20 na st. p. č. 425 a 1/6 stavební parcely č. 425 v J., tedy nemovitostí zapsaných na LV č. 113 pro obec a k. ú. J., u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště J.“ s tím, že „M. R. a Mgr. Bc. V. R. uvedenou 1/6 nemovitostí do svého společného jmění za částku 312.340,- Kč kupují“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. listopadu 2007, č. j. –74, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „pokud byl nahrazen projev vůle žalovaného k uzavření kupní smlouvy, podle níž „žalovaný Z. Š., prodává do společného jmění žalobců M. R. a Mgr. Bc. V. R., za částku 187.404,- Kč 3/30 (slovy: tři ideální třicetiny vzhledem k celku) domu čp. 20 na stavební parcele č. 425 a 3/30 (slovy: tři ideální třicetiny vzhledem k celku) stavební parcely č. 425 v J., zapsané na listu vlastnictví (LV) č. 113 pro obec a k. ú. J. u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště J. a žalobci M. R. a Mgr. Bc. V. R. ideální 3/30 označených nemovitostí kupují do svého společného jmění za částku 187.404,- Kč“ (výrok I.), dále rozhodl, že „pokud se žalobci domáhali, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít s nimi kupní smlouvu o převodu dalších 2/30 nemovitostí označených ve výroku I tohoto rozsudku za cenu dalších 124.936,- Kč, rozsudek okresního soudu se mění tak, že se žaloba v uvedeném rozsahu zamítá“ (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně do výroku I., podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřoval v a uplatnil způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle

Žalobci se k dovolání žalovaného nevyjádřili.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.

Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení tím není dotčeno.

Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle ve znění účinném do novely provedené , neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 29. listopadu 2007.

Dovolání není přípustné, přičemž dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

Podle dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky –

www.nsoud.cz

nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. , uveřejněné tamtéž).

Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).

Z obsahu dovolání se v rovině právního posouzení věci nepodává žádná otázka zásadního právního významu a tuto ostatně neuvádí ani sám dovolatel.

Žalovaný v rámci dovolání především namítá, že žalobcům nebylo nalézacími soudy uloženo, aby součástí žaloby učinili návrh kupní smlouvy, na který by soud ve výroku rozsudku nahrazujícím projev vůle žalovaného odkázal s tím, že by se taková smlouva stala součástí rozsudku. Jinými slovy podle názoru dovolatele nebylo možno žalobě vyhovět již z toho důvodu, že žalobci neučinili konkrétní návrh vyhotovení kupní smlouvy, který by se stal součástí výroku rozsudku poté, kdy by na něj soud odkázal.

Podle ustálené judikatury má-li být rozsudkem soudu nahrazeno prohlášení vůle některého z účastníků smlouvy o koupi nemovitosti, musí být obsah této smlouvy uveden ve výroku rozsudku, popřípadě musí být ve výroku rozsudku uveden odkaz na obsah připojeného písemného vyhotovení kupní smlouvy, která se tak stává součástí výroku rozsudku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. září 2001, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 3, ročník 2002). Z uvedené judikatury zároveň ve shodě s předchozí judikaturou vyplývá (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 1990, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v sešitu 9-10, ročník 1991), že k nezbytným náležitostem žaloby o nahrazení prohlášení vůle některého z účastníků smlouvy o koupi nemovitosti patří tzv. podstatné náležitosti kupní smlouvy, mezi něž se řadí dostatečně určité označení jejích účastníků, předmětu kupní smlouvy a kupní ceny. Pro žalobce však z toho nevyplývá nezbytný požadavek, aby učinil součástí žaloby vždy i samostatné písemné vyhotovení kupní smlouvy, zvláště za situace, kdy v žalobě dostatečně určitě a v souladu se shora uvedenými požadavky vymezil obsah a podstatné náležitosti smlouvy, což žalobci také v posuzovaném případě učinili. Soud poté v rámci výroku rozsudku o nahrazení projevu vůle vymezí kupní smlouvu podle žalobního návrhu (je-li bezvadný), a to buď vymezením obsahu kupní smlouvy anebo odkazem na písemné vyhotovení kupní smlouvy, které bylo součástí žaloby a jež tímto učiní součástí výroku rozsudku.

Potud je pak obsah rozhodnutí nalézacích soudů ostatně v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. září 2007, sp. zn. , uveřejněným v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 4, str. 145, upravujícím formulaci nároků účastníků a výroků rozsudků soudů ve věcech porušeného předkupního práva podílových spoluvlastníků.

Pokud dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že tím, že nesjednal nápravu ohledně údajně vadné žaloby, „založil své rozhodnutí ve výroku I napadeného rozsudku vadou spočívající v nesprávném právním posouzení věci“, obsahově tím vystihuje dovolací důvod ( ), že odvolací soud zatížil řízení vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V daném směru dovolací soud dodává, že k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu – k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp. zn. , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3339, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. , uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. , uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky –

http://nalus.usoud.cz

a tam uvedenou judikaturu).

Dovolatel však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání.

Veškerá argumentace žalovaného v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, uplatněná jím též v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, vystihuje tvrzenou skutečnost, že v daném případě žalobcům žádné předkupní právo podílových spoluvlastníků ve smyslu § 140 obč. zák. nesvědčí, neboť ve vztahu mezi převodcem J. F. a nabyvatelem spoluvlastnického podílu – žalovaným šlo o vztah osoby blízké ve smyslu § 116 obč. zák., jehož existence vylučuje v konkrétním případě předkupní právo žalobců jako podílových spoluvlastníků.

Podle § 140 obč. zák. převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké (§ 116, 117). Nedohodnou-li se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů.

Podle § 116 obč. zák. osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.

Dovolatel vyjádřil nesouhlas se závěrem soudů obou stupňů, že žalovaný, mezi nímž a převodcem spoluvlastnického podílu je příbuzenský vztah bratranců, není ve vztahu k J. F., od něhož získal koupí podíl na předmětných nemovitostech, osobou blízkou. Zejména pak nesouhlasí s jejich závěrem, podle něhož intenzita a kvalita vzájemného vztahu mezi J. F. a žalovaným nebyla taková, aby J. F. pociťoval újmu žalovaného jako újmu sobě vlastní, když podle přesvědčení žalovaného z jím předložených a soudem provedených důkazů (zejm. výslechu žalovaného, J. F. a jeho manželky H. F.) vyplynulo, že mezi žalovaným J. F. byly dlouhodobé přátelské vztahy až do ranného dětství, což považuje za vztahy, které má na mysli § 116 obč. zák.

Blízkými osobami ve smyslu § 116 obč. zák. mohou být i osoby v rodinném vztahu založeném příbuzenským poměrem v řadě nepřímé (vztah bratranců, jako je tomu v daném případě) za předpokladu, že by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně považovala za újmu vlastní. Sama existence uvedeného rodinného poměru však nestačí k závěru, že se jedná o osoby blízké. Vzájemný poměr mezi uvedenými osobami musí být osobně, zejména citově natolik intenzivní, aby bylo možno učinit závěr, že by újmu jedné z těchto osob druhá důvodně pociťovala jako vlastní.

Zda o splnění těchto podmínek v konkrétním případě půjde či nikoliv, bude třeba vždy posoudit podle okolností konkrétního případu. V tomto smyslu mohou být relevantní např. okolnosti, jaký vzájemný styk mají osoby, o něž jde, zda žijí ve společné domácnosti (byť to samo o sobě není určující), jaké jsou v takové domácnosti poměry, projevují-li tyto osoby o sebe zájem a jaký, pomáhají-li se vzájemně v závažných případech, nouzi, nemoci či stáří apod.

Ustanovení § 116 věta za středníkem obč. zák. v části, v níž váže posouzení vzájemného vztahu jiných osob v poměru rodinném nebo obdobném jako osob sobě navzájem blízkých na podmínku, že újmu, kterou utrpěla jedna z nich, by druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda mezi převodcem spoluvlastnického podílu J. F. a žalovaným jako nabyvatelem jde o vztah osoby blízké přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. května 2009, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. října 2009, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).

Soudy obou stupňů se touto okolností v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně zabývaly, přičemž vyšly ze skutkových zjištění (která v dovolacím řízení nepodléhají přezkumu), že uvedené osoby jsou v přátelském vztahu a stýkají se příležitostně a jejich vzájemná komunikace se týká obecných otázek, nikoliv rodinných záležitostí. Společně nemají žádné společné zájmy ani aktivity, nejsou na sobě nijak závislí, nepožadují po sobě žádné úsluhy ani na sebe nejsou odkázání potřebou vzájemné pomoci. Manželé F. nevědí, jak se jmenuje syn žalovaného a o životě žalovaného „mnoho nevědí“.

Jestliže na základě uvedených zjištění soudy učinily závěr, že mezi žalovaným a J. F., kteří jsou bratranci, byly vztahy toliko přátelské, nevykazující znaky vzájemné blízkosti, jak má na mysli § 116 obč. zák., a nejde tedy o osoby blízké, nejedná se o úvahu zjevně nepřiměřenou. Uvedený závěr platí tím spíše, když odvolací soud nemohl v rámci principu neúplné apelace v rámci odvolacího řízení přihlédnout k dalším důkazům a námitkám, předloženým žalovaným až v jeho průběhu poté, co byl před skončením jednání před soudem prvního stupně poučen o koncentraci řízení podle , což odvolací soud ve svém rozsudku i náležitě odůvodnil.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z , , a a ze skutečnosti, že úspěšným žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. března 2010

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu