Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 4779/2009

U S N E S E N Í

M. K.,

Údolí 46, s.r.o.,

se sídlem v Praze 4, Nad Údolím 308/46, IČ: 48534781, zastoupené Mgr. Jiřím Lukešem, advokátem se sídlem v Praze 10, Vršovická 27/7, o určení práva nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2008, č. j. -51, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám JUDr. Tatiany Poupové, advokátky se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 58, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Podle čl. II bodu 12 věty první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože žalovaná dovoláním napadla potvrzující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2008, č. j. -51, tj. rozhodnutí vydané před 1. červencem 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „ ”).

Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle

Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle ; není jím naopak důvod podle , jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu. Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – zastává názor, že vedle způsobilého dovolacího důvodu podle dovolatelka právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle ) uplatnila (námitkami, jimiž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky přechodu nájmu bytu podle , , ve znění po novele provedené zákonem č – dále jen „obč. zák.“).

K vadám podle , které dovolatelka – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – namítla (dovolací námitkou, že soud prvního stupně neprovedl důkazy výpověďmi navrhovaných svědků), a také k vadám uvedeným v , a b/ a ), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle ) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. , ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. , a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. , z 12. dubna 2006, sp. zn. , a z 15. srpna 2008, sp. zn. ).

Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává následující. Podle jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl ( ), a neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ); tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak.

V posuzovaném případě obě účastnice řízení již v řízení před soudem prvního stupně navrhly výslech dalších svědků. Soud prvního stupně využil možnosti upravené v ustanovení věty druhé a uvedené důkazy neprovedl. V odůvodnění svého rozhodnutí pak v souladu s ustanovením uvedl důvody, pro které tyto důkazy neprovedl (pokládal je za nadbytečné, neboť dosud provedené důkazy podle jeho názoru postačovaly ke zjištění rozhodného skutkového stavu). Negativně se k této otázce vyjádřil i odvolací soud (srov. odůvodnění napadeného rozhodnutí). Řízení proto není zatíženo vytýkanou vadou, natož pak vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu

K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci lze uvést následující. Napadené rozhodnutí spočívá rovněž na právních názorech, že

„žalobkyně se správně, v souladu s ustanovením , domáhá určení, že je nájemkyní bytu“

, že

„rozhodnutí o určovací žalobě má charakter deklaratorní, nikoli konstitutivní“

, a že tudíž

„není správný výklad žalované, že žalobkyni právo nájmu k bytu nesvědčí a že bude teprve soudním rozhodnutím založeno, neboť přezkoumávané rozhodnutí spočívá na závěru, že nájem bytu na žalovanou přešel, tedy že se stala nájemkyní po smrti předcházejícího nájemce, nikoli až rozhodnutím soudu“.

Protože správnost uvedených názorů byla v dovolání zpochybněna, mohlo by jít z pohledu napadeného rozhodnutí o otázky zásadního právního významu. Z posléze uvedených důvodů však o takové rozhodnutí jít nemůže.

V procesní nauce se rozsudky třídí podle různých hledisek; vedle jiných je známé také třídění rozsudků na deklaratorní a konstitutivní. Rozhodnutí deklaratorní se o sporném hmotněprávním vztahu toliko závazně vyslovuje, aniž ho mění. Rozhodnutí konstitutivní jsou přímo důvodem vzniku, změny nebo zániku hmotněprávních vztahů. Rozhodnutí deklaratorní tedy zůstávají svou povahou nutně skutečností pouze procesní, vytvářející vztahy procesní založené závazným výrokem soudu o hmotných subjektivních právech, které trvaly již před vydáním rozhodnutí a které mají tedy účinky ex tunc. Deklaratorní rozsudek proto nemá vliv na existenci hmotněprávních vztahů mezi účastníky řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. , uveřejněné na straně 589 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Právní rozhledy, a dále např. ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. ). Naproti tomu rozhodnutí konstitutivní jsou svou podstatou nejen skutečností procesní, nýbrž i hmotněprávní, neboť jsou přímo ve smyslu ustanovení hmotného práva samy teprve důvodem vzniku nového předtím neexistujícího hmotněprávního vztahu, popřípadě jeho změny či zániku; jsou s nimi proto spojeny nutně účinky ex nunc. Konstitutivní rozhodnutí tedy nedeklaruje již existující práva a povinnosti, ale zasahuje do hmotněprávní sféry účastníků tak, že zakládá, mění nebo ruší subjektivní práva a povinnosti (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. května 2005, sp. zn. ). Rozsudek o určení, že zde existuje určitý právní vztah nebo právo, lze jednoznačně pokládat za rozhodnutí deklaratorní. Hmotné subjektivní právo, jehož existence byla takovým rozsudkem deklarována, tu proto existovalo již v době před vydáním rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. srpna 2008, sp. zn. ).

Soudní praxe se ustálila rovněž v názoru, že ustanovení § 80 písm. c/ o.s.ř umožňuje učinit předmětem řízení určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, to vše za předpokladu, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení mají naléhavý právní zájem. Výklad zmíněného ustanovení nevylučuje, aby předmětem řízení podle bylo i posouzení právní skutečnosti, která nastala v minulosti, jestliže byla důsledkem jedné či více právních skutečností, jež měly podle platné úpravy za následek vznik, změnu či zánik právního vztahu mezi účastníky. Přechod nájmu bytu sám o sobě je jedním z právních důvodů změny závazkového vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem (resp. osobou, která do práv původního nájemce při splnění zákonných podmínek vstoupila). Obsahově jde tedy o současný zánik vztahu mezi původním nájemcem a pronajímatelem a vznik nového právního vztahu mezi nově nastoupivším nájemcem a dosavadním pronajímatelem (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. června 1999, sp. zn. ).

V posuzovaném případě odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle ) dovodil, že žalobkyně se správně – v souladu s ustanovením – domáhala určení, že je nájemkyní bytu, že rozhodnutí o určovací žalobě má charakter deklaratorní a nikoli konstitutivní (jak se dovolatelka mylně domnívala) a že žalobkyně se tudíž stala – za splnění předpokladů normovaných ustanovením obč. zák. – nájemkyní bytu v důsledku přechodu nájmu již smrti předcházejícího nájemce a nikoli až rozhodnutím soudu. Lze konstatovat, že odvolací soud se v těchto právních názorech neodchýlil od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení , a proto je podle věty první a jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal dovolatelku, která zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč ( , ve spojení s , ve spojení s a , ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 16. března 2010

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu