Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 436/2010

U S N E S E N Í

F. B.

Pozemkovému fondu České republiky

, IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2009, č. j. -132, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 8. 12. 2008, č. j. -119, Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemku „č. kat. 2930/33 – nově 2930/14, o výměře 553,72 m2, zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 2208 pro okres hl. m. Praha, obec Praha, katastrální území Ž., u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu – katastrální pracoviště Praha“ (výrok I), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a o výši odměny a hotových výdajů ustanovené zástupkyně žalobce (výrok III). Věc projednal v řízení podle části páté ), vycházeje ze zjištění, že podáním žaloby sleduje žalobce nahrazení rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy – Pozemkového úřadu ze dne 19. 4. 2002, č.j. PÚ 6871/92/1, jenž podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „ “), zamítl jeho návrh na určení vlastnictví k označeným pozemkům v kat. území Ž., včetně předmětného pozemku, jež nese nyní označení „parc. č. 2930/14“. I soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce byl členem „Obecně prospěšného stavebního a bytového družstva ODBOJ, zapsaného společenstva s ručením obmezených v Praze XI. – Hrdlořezích“ (dále jen „družstvo“), jež bylo založeno jeho členy v roce 1948 a v témže roce z prostředků shromážděných družstevníky zakoupilo pozemek č. kat. 2930 v P. XI – H. Konkrétně určené díly pozemků odevzdalo do užívání svým jednotlivých členům; do družstevního obhospodařování takto žalobci připadl díl označený číslem katastrálním 2930/33, o výměře 553,72 m2. Zakoupené pozemky (podle údajů v Pozemkové knize zapsané jako vlastnictví družstva) byly družstvu vyvlastněny rozhodnutím Obvodního národního výboru pro Prahu 3, odboru výstavby ze dne 30. 7. 1965, zn. V7 st. 2529/65-aZ/Mk, za účelem výstavby sídliště J.

Na základě zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že předmětný pozemek byl ve vlastnictví družstva a jemu byl v roce 1965 vyvlastněn, nikoliv ve vlastnictví žalobce jako fyzické osoby. Proto žalobce není oprávněnou osobou podle zákona o půdě a nemá nárok na vydání tohoto pozemku (formou určení vlastnictví oprávněné osoby podle zákona o půdě). Dodal, že sleduje zmírnění pouze některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989; k restituci majetku odňatého právnickým osobám jím nedochází. Současně konstatoval, že žalobce právo na vydání pozemku neuplatnil u povinné osoby ve lhůtě uvedené v zákona o půdě, čímž toto právo (i pokud by zde bylo) zaniklo. Uzavřel tudíž, že pozemkový úřad o věci rozhodl správně a žalobu zamítl ( ).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21.9.2009, č. j. -132, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III). Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci se ztotožnil. K odvolacím námitkám dodal, že žalobce neprokázal nabytí vlastnictví k předmětnému pozemku a důkazem o tom není ani vystavená družstvem dne 18.1.1951, označená jako „záruční list“, z níž vyplývá, že část zakoupené parcely přidělilo družstvo žalobci jako družstevníku pouze do užívání. Pozemek byl vlastnictvím družstva, jemu byl vyvlastněn a žalobce není oprávněnou osobou podle zákona o půdě, jež může žádat jeho vydání. Již z tohoto důvodu odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným a ostatními důvody se proto nezabýval.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V otázce jeho přípustnosti odkázal na poučení, jehož se mu dostalo v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu. V dovolání uplatnil dovolací důvody podle a b) , namítaje, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí a že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétní námitky vznesl toliko vůči závěru odvolacího soudu o nabytí vlastnictví k předmětnému pozemku, posléze vyvlastněnému družstvu. Tvrdil, že ač formálně nákup pozemků zajišťovalo družstvo, kupní cenu fakticky hradili jeho členové, jak plyne i z dopisu družstva ze dne 13. 4. 1992. Z jeho obsahu dovozoval, že vlastnictví k pozemkům svědčilo přímo členům družstva. S odkazem na „záruční list“ vystavený družstvem dne 18.1.1951 a geometrické (polohopisné) plány tvrdil, že o vlastnictví ke konkrétním pozemkům bylo v minulosti rozhodnuto a každý z členů družstva bezpečně věděl, na kterém z pozemků může stavět. Pokládá proto za majetkovou křivdu, že se dosud nedomohl obnovení svého vlastnického práva. Pokud odňaté pozemky byly zastavěny, spokojil by se i s převodem jiných (náhradních) pozemků. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v dovolacím řízení podle , , ve znění účinném od 1.7.2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30.6.2009 (srov. čl. II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou ( ) a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ( ), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( ), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ); to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky ( ), ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení ( ) a ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, nebo podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství ( ).

Dovoláním žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení dovolání není přípustné, již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovené

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacím důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Po právní stránce rozsudek odvolací soud spočívá na závěru, že žalobce není oprávněnou osobou k uplatnění restitučního nároku ve smyslu § 4 odst. 1 zákona o půdě, neboť vyvlastněný pozemek, jehož vydání (určení vlastnictví k němu) se domáhá, nebyl v době jeho přechodu na stát jeho vlastnictvím (ani vlastnictvím jeho právních předchůdců; § 4 odst. 2 zákona o půdě). Vlastníkem pozemku bylo družstvo na základě smlouvy uzavřené s třetí osobou a žalobce byl členem družstva.

Výklad ustanovení § 4 odst. 1 zákona o půdě rozhodovací praxi soudů problémy nečiní; oprávněnou osobou ve smyslu tohoto ustanovení může být jen fyzická osoba – „státní občan České a Slovenské Federativní republiky, jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 zákona“. K právnímu názoru, že nelze žádat restituci zemědělského majetku, jehož vlastníkem byla osoba právnická, se Nejvyšší soud přihlásil již ve stanoviscích občanskoprávního kolegia přijatých k výkladu restitučních předpisů, uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod čísly 34/1993 a 36/1995, a neopustil jej ani ve své další rozhodovací praxi. K prolomení uvedeného principu nedošlo ani novelizací zákona o půdě, realizovanou , jímž byl pod ustanovení začleněn nový restituční titul, jež se ovšem týká pouze pozemků lesních družstev, do nichž jejich členové převedli jako svůj podíl vlastní pozemky (k výkladu tohoto ustanovení srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.11.2002, sp. zn. ); ani o takový případ ovšem v posuzované věci nejde.

Správný je i závěr odvolacího soudu o vlastnictví předmětného pozemku v době jeho přechodu na stát. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu (jejichž správnost při řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení dovolací soud nezkoumá; srov. ustanovení a ) vyplývá, že kupujícím předmětných pozemků v kat. území Ž. podle smlouvy trhové, uzavřené dne 26. 3. 1948, ve znění jejích dodatků z 23. 6. 1948 a 26. 6. 1948, bylo Obecně prospěšné stavební a bytové družstvo „ODBOJ“, zapsané společenstvo s ručením obmezených, nikoliv jeho jednotliví členové, byť k úhradě kupní ceny bylo použito i prostředků, které družstvu poskytli družstevníci formou zápůjčky. Podle této smlouvy bylo ve prospěch družstva (nikoliv jeho jednotlivých členů) vloženo i vlastnické právo do pozemkové knihy. Na stát přešlo až na základě rozhodnutí o vyvlastnění ze dne 30. 7. 1965. I v době přechodu pozemků na stát bylo družstvo subjektem práv a povinností, právnickou osobou, jehož poměry se řídily , o lidových družstvech a družstevních organizacích, ve znění zákonného opatření předsednictva Národního shromáždění č. (srov. ustanovení tohoto zákona). Majetek, který ztratilo vyvlastněním, byl majetkem družstevním, nikoliv majetkem jeho jednotlivých členů. K jinému závěru nelze dojít ani na základě skutečností podávajících se z žalobcem předložených listin – tzv. záručního listu či geometrických (polohopisných) plánů, jimiž došlo pouze k přenechání určených dílů pozemku jednotlivým členům družstva do užívání, nikoliv do jejich vlastnictví.

Jelikož pozemek byl v době přechodu na stát vlastnictvím družstva, nikoliv vlastnictvím žalobce, je závěr odvolacího soudu, že žalobce není podle § 4 odst. 1 zákona o půdě oprávněnou osobou k uplatnění restitučního nároku k tomuto pozemku, správný.

K posuzování otázky, do jaké míry je rozsah restitucí vymezený zákonodárcem dokonalý nebo úplný, není Nejvyšší soud příslušný. Tento rozsah je ústavním pořádkem České republiky svěřen výlučně zákonodárci, nikoliv obecným soudům. Je věcí suverénního státu, zda přistoupí k restitucím, a pokud ano, v jakém rozsahu – z hlediska osobního, věcného a časového - tak učiní (srov. kupříkladu nález pléna Ústavního soudu z 25.3.1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. 79/98 Sb.).

Právní názor, na němž odvolacího soudu své rozhodnutí o věci samé založil, je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů, sjednocenou judikaturou Nejvyššího soudu. Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu nejde tudíž o rozsudek po právní stránce zásadně významný ( ) a dovolání proti němu přípustné není ( ).

Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl ( věty první, )

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a 146 odst. 1 za situace, kdy žalovanému, který měl na náhradu nákladů dovolacího řízení zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. března 2010

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.

předseda senátu