Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 725/2021

28 Cdo 725/2021-237

USNESENÍ

I. Dovolání seodmítá.

O d ů v o d n ě n í ( ) :

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové (dále také jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce potvrdil rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 27. 10. 2020, č. j. -195, jímž byla zamítnuta žaloba o nahrazení rozhodnutí správního orgánu (Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Liberecký kraj ze dne 7. 1. 2019, sp. zn. SZ SPU 373943/2017, č. j. SPU 007205/2019), kterou se žalobce domáhal určení svého vlastnického práva k pozemkům parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I); zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále také jen „dovolatel") dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, dle níž je absolutně neplatný úkon, jímž byl do privatizačního projektu zahrnut majetek, na nějž byl uplatněn restituční nárok a o němž nebylo pravomocně rozhodnuto. S odkazem na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k (této) Úmluvě namítá, že zahrnutím specifikovaných nemovitostí do privatizačního projektu došlo k zásahu do jeho legitimního očekávání. Vznáší rovněž námitku, že v žalobě označil řádně stranu žalovanou (správní orgán – Krajský pozemkový úřad pro Liberecký kraj), avšak ani jeden ze soudů nižšího stupně ji ve svých rozhodnutích neuvádí. Krom toho soudům vytýká, že nerozhodly o jím podaném návrhu na vydání předběžného opatření.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), v textu i jen „ “.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem) zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje povinné náležitosti podle , se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. ).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. , věta první, ).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. , věta první, ). Z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

Dovoláním napadené rozhodnutí (jímž vzal odvolací soud za správné skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, na něž v některých ohledech pro stručnost i odkázal) se nikterak neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jako takové je v souladu i se závěry prezentovanými např. i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. ), jež bylo vydáno v řízení, jehož účastníkem byl i dovolatel a v němž bylo rozhodováno o jím vzneseném požadavku na vydání majetku v k. ú. XY. Z odůvodnění odkazovaného usnesení lze připomenout zejména ty závěry, dle nichž každý ze zákonů směřujících ke zmírnění historických majetkových křivd obsahuje vlastní vymezení okruhu osob, jež se v jeho režimu mohou domáhat vydání věci, respektive poskytnutí náhrady. Dovolací soud zde aproboval závěr, že má-li být žalobci přiznáno právo podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále také jen „ “), musí spadat do některé z kategorií osob vytyčených v tohoto zákona. Je nemyslitelné, aby soudy převzaly definici oprávněné osoby z jednoho předpisu a zbývající podmínky uplatnění restitučního nároku posuzovaly dle předpisu odlišného, neb tím by v podstatě konstruovaly novou restituční skutkovou podstatu nad rámec stanovený zákonodárcem, k čemuž nikterak zmocněny nejsou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. , ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. , a ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. ).

Dovolací soud v odkazovaném usnesení rovněž přiznal váhu názoru, že soudy jsou povinny zhodnotit existenci práva subjektu na vydání sporných nemovitostí z hlediska všech restitučních předpisů, nikoli jen , neboť i zde lze v zásadě uplatnit tezi, že právní posouzení skutkových přednesů je věcí soudu, jejž tíží povinnost zhodnotit důvodnost žalobního žádání z hlediska veškerých do úvahy přicházejících hmotněprávních ustanovení (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. , ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. , a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. ) a který žalobu nesmí zamítnout, jestliže lze žalobci požadované plnění na základě zjištěného skutkového stavu přiznat, i kdyby se onoho plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. , ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. , či ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. ). [Dovolací soud však v odkazované věci rovněž dovodil, že v případě žalobce (dovolatele) nemohly být naplněny ani podmínky vydání předmětných nemovitostí žalobci v režimu , neboť žalobce uplatnil svůj nárok dne 21. 2. 1992, tedy až po uplynutí prekluzivní lhůty 6 měsíců ode dne účinnosti cit. zákona (tj. od 1. 11. 1990). Pro úplnost Nejvyšší soud také uvedl, že žalobci by nikterak neprospělo ani použití se zřetelem k podobnosti vymezení oprávněné osoby v zákoně č. s definicí v zákoně č. , jíž žalobce coby potomek závětního dědice původní vlastnice pozemků nekonvenuje.]

Dovoláním napadený rozsudek se pak neprotiví ani dovolatelem odkazovanému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. , zabývajícímu se především otázkou znění žalobního návrhu na vydání věci v řízení podle a násl. při rozhodování o žalobách proti rozhodnutí pozemkového úřadu, na níž rozhodnutí odvolacího soudu založeno není (v projednávané věci nebyla určující), pročež soudy řešena nebyla. Z dovolací argumentace není pak patrno, jakým (jiným) závěrům event. vysloveným v odkazovaném rozhodnutí napadený rozsudek odvolacího soudu nekonvenuje.

Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s odkazovanou rozhodovací praxí Ústavního soudu a dovolacího soudu týkající se problematiky absolutní neplatnosti úkonu odporujícího v situaci, kdy byl zahrnut do privatizačního projektu a byl privatizován majetek, k němuž byl uplatněn restituční nárok, o němž nebylo rozhodnuto, a to již proto, že na v odkazované rozhodovací praxi řešených právních otázkách dovoláním napadené rozhodnutí ani nespočívá. Dovolateli dle závěrů soudů nižšího stupně nesvědčí restituční nárok ze žádného v úvahu připadajícího restitučního předpisu (jak bylo rovněž dovozeno i v předchozím řízení; viz již cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. ), tj. není oprávněnou osobou dle , resp. k uplatnění nároku nejsou naplněny předpoklady ani podle jiného restitučního předpisu a soud se tudíž otázku rozporu s v dovoláním napadeném rozhodnutí nezabýval. Ve světle právě uvedeného pak nelze shledat kontradikci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ani s další odkazovanou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jíž dovolatel namítá porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatele, že soudy ve svých konečných rozhodnutích nereflektovaly okolnost, že v žalobě jako dalšího účastníka řízení, žalovaného označil správní orgán (Krajský pozemkový úřad pro Liberecký kraj), jehož – dle názoru dovolatele – měl soud přibrat do řízení ( ). Ani v tomto ohledu se posouzení odvolacího soudu nikterak neprotiví těm závěrům ustálené rozhodovací praxe, dle nichž správní orgán, který vydal rozhodnutí v soukromoprávní věci, není účastníkem řízení podle části páté (a v tomto řízení nejde o přezkum rozhodnutí správního orgánu); úloha správního orgánu spočívá jen v tom, že na výzvu předloží soudu spisový materiál a že se může vyjádřit k žalobě, kterou je mu soud povinen doručit ( ). Zjistí-li soud, že žalobce označil za účastníka řízení někoho, kdo nebyl (neměl být) účastníkem řízení před správním orgánem, přestane s ním jako s účastníkem jednat (viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. ). Poukaz dovolatele na ty závěry rozhodovací praxe, dle nichž účastníkem řízení podle , je rovněž stát (Česká republika), pokud předmětem správního řízení byl spor vyplývající ze vztahů soukromého práva, není v dané věci případný, neboť tento závěr byl v dovolatelem odkazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. , uveřejněném pod č. 146/2014 Sb. formulován ve specifické situaci, kdy byl správním orgánem posuzován nárok na náhradu za nemovitý majetek zanechaný v roce 1945 občany České republiky na Podkarpatské Rusi. Postavení státu jako účastníka řízení podle ustanovení se v těchto případech neodvíjí od jeho postavení jakožto ve věci rozhodujícího správního orgánu, nýbrž od postavení účastníka předmětného správního řízení (předmětem správního řízení jsou i práva a povinnosti státu, který ve správním řízení vystupuje v postavení ve věci rozhodujícího správního orgánu; viz bod 35. odůvodnění cit. nálezu). Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že i v případě, že by soudy nejednaly s těmi účastníky, kteří podle zákona ( ) jimi měli být (okruh účastníků restitučního řízení podle , je vymezen v ustanovení cit. zákona; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 33/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), mohl by takový postup představovat příp. vadu řízení, k níž by však dovolací soud mohl přihlédnout pouze v případě, bylo-li by dovolání přípustné ( ).

K výtce dovolatele, že soud nerozhodl o jeho podání ze dne 4. 6. 2020 obsahujícím návrh na nařízení předběžného opatření, (opětovně) nelze než uvést, že k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné ( ). Nehledě na to, že zde vytýkané „pochybení“ tak či tak zůstalo by bez vlivu na správnost napadeného (konečného) rozhodnutí.

Ovšem ani odkaz dovolatele na „rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci č. j. “ (patrně myšlen rozsudek jmenovaného soudu ze dne 4. 12. 2018, č. j. -155) a „rozsudek Krajského soudu v ústí nad Labem – pobočka v Liberci č. j. “ (patrně myšleno usnesení jmenovaného soudu ze dne 19. 3. 2019, č. j. -14) nikterak nemůže zpochybnit závěry napadeného rozhodnutí, jestliže prvně citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto o žalobě proti nečinnosti správního orgánu, aniž by se v tomto řízení soud zabýval (mohl zabývat) meritem věci posuzované před správním orgánem (viz bod 13. dotčeného rozsudku), a posléze uvedeným usnesením byla žaloba proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 5. 3. 2019, č. j. SPU 050548/2019, soudem ve správním soudnictví odmítnuta z důvodu nedostatku pravomoci, přičemž žalobce byl rovněž poučen o možnosti podat žalobu k soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení.

Z výše uvedeného je zřejmé, že zákonné předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu ) v posuzované věci nebyly naplněny.

Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání odmítl jako nepřípustné (dle ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( ).

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 4. 2021

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu