Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 230/2009

U S N E S E N Í

a/ Z. K.

, a

b/ R. V.

, zastoupených Mgr. Michaelou Radoušovou (dříve Pokornou), advokátkou se sídlem v Praze 1, Těšnov 1, proti žalovanému

Zemědělskému družstvu Olbramovice - v likvidaci

,

se

sídlem v Olbramovicích, okr. Znojmo, IČ: 00142905, o zaplacení částky 463.653,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2007, č. j. -157, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou (podanou u Okresního soudu ve Znojmě /soudu prvního stupně/ dne 17. listopadu 1998) se původní žalobce J. Š. (dále jen „původní žalobce“) a žalobkyně Z. K. a R. V. domáhali, aby jim žalovaný zaplatil – z titulu náhrady za živý a mrtvý inventář podle , zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“) – částku 463.653,- Kč s příslušenstvím v podobě tam specifikovaného úroku z prodlení.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. dubna 2002, č. j. -91, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Odvolání původního žalobce a žalobkyň proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně jako soud odvolací nejprve usnesením ze dne 28. února 2005, č. j. -119, odmítl pro opožděnost. Citované usnesení napadly žalobkyně žalobou pro zmatečnost ( , , ve znění před novelou provedenou – dále jen „“). Odvolací soud usnesením ze dne 17. června 2005, č. j. -24, žalobě pro zmatečnost vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil. Poté rozsudkem ze dne 28. května 2007, č. j. -157, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Ve vztahu k původnímu žalobci odvolací soud – na zjištěném skutkovém základě – především dovodil, že jako osoba oprávněná ve smyslu zákona o půdě sice včas (tj. ve lhůtě do 31. března 1993 – viz § 13 odst. 4 věta druhá zákona o půdě) uplatnil u žalovaného (povinné osoby) nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář, avšak jeho žalobě nelze vyhovět v důsledku žalovaným vznesené námitky promlčení. Ve vztahu k žalobkyním pak uzavřel, že jejich nároky na náhradu za živý a mrtvý inventář zanikly, neboť je u žalovaného uplatnily až výzvou ze dne 3. května 1993, tedy po marném uplynutí prekluzivní lhůty upravené v ustanovení § 13 odst. 4 větě druhé zákona o půdě. Dodal, že i když jim bylo nabytí vlastnického práva ohledně pozemků, k jejichž obhospodařování živý a mrtvý inventář původně sloužil, potvrzeno až rozhodnutími Okresního soudu ve Znojmě ve věcech sp. zn. a sp. zn. , lhůta pro uplatnění nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář se jim – z důvodů popsaných v odůvodněních rozsudků obou soudů – neprodloužila podle § 20 odst. 5 věty druhé zákona o půdě.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 28. května 2007, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení ), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „”).

Protože ustanovení přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle

Napadené rozhodnutí spočívá rovněž na právním názoru, že právo žalobkyň na náhradu za živý a mrtvý inventář (§ 20 zákona o půdě) zaniklo, neboť bylo u žalovaného uplatněno až po marném uplynutí lhůty upravené v ustanovení § 13 odst. 4 větě druhé zákona o půdě, tj. až po 31. březnu 1993. Správnost tohoto právního závěru dovolatelky zpochybnily. Především namítly, že musely

„v prvé řadě získat do vlastnictví pozemky, na něž se náhrada za živý a mrtvý inventář vztahovala“

, a že vlastnicemi těchto pozemků se staly až na základě rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě ve věcech sp. zn. a D 500/97. Dále také namítly, že původní žalobce včas (tj. do 31. března 1993) podanou výzvou k vydání náhrady podle § 20 zákona o půdě

„ošetřil“

i jejich právo na tuto náhradu, které tudíž nemohlo být prekludováno, a pokračovaly, že nárok na vydání náhrady za živý a mrtvý inventář je ve smyslu § 21 zákona o půdě

„jednou a nedělitelnou věcí“

a zanikl by pouze tehdy, jestliže

„v zákonem stanovené lhůtě nebyla podána výzva (

k vydání náhrady ve smyslu § 20 zákona o půdě

) žádnou z oprávněných osob“

. Řešení uvedené právní otázky by proto mohlo činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným; z posléze uvedených důvodů však o takové rozhodnutí jít nemůže.

Soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. července 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 45 v publikaci „Zemědělské restituce a soudní praxe“, vydané nakladatelstvím C.H. Beck v roce 1998, a ze dne 23. května 2000, sp. zn. ) je ustálena v názoru, že právo na náhradu živého a mrtvého inventáře není závislé na vlastnictví pozemků, k jejichž obhospodařování inventář původně sloužil. Tím spíše potom právo na náhradu uvedenou v § 20 odst. 1 zákona o půdě nezávisí na rozhodnutí soudu o projednání dědictví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. ). Uvedené právní názory, od nichž se dovolací soud neodklání ani v daném případě, se v poměrech souzené věci prosadí tím způsobem, že nárok žalobkyň na náhradu za živý a mrtvý inventář by byl zachován pouze tehdy, když by ho jako osoby oprávněné uplatnily u povinné osoby (žalovaného) ve lhůtě do 31. března 1993 (§ 13 odst. 4 věta druhá zákona o půdě); nemůže tu proto dojít k prodloužení zmíněné – svou povahou prekluzivní – lhůty tak, jak to předpokládá ustanovení § 20 odst. 5 věty druhé zákona o půdě.

V rozsudku ze dne 27. června 2007, sp. zn. , Nejvyšší soud České republiky vyložil, že i když systematické zařazení ustanovení § 20 a § 21 zákona o půdě za sebou by napovídalo tomu, že § 21 lze aplikovat na nárok upravený v § 20 zákona o půdě, ve skutečnosti jde v § 21 o úpravu jiného práva, a to práva na vydání nemovitosti původnímu vlastníkovi. Z toho vyplývá, že ustanovení § 21 zákona o půdě nelze aplikovat na nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář podle § 20 téhož zákona. Nad rámec uvedeného však lze dodat, že i kdyby použití ustanovení § 21 zákona o půdě v posuzovaném případě v úvahu přicházelo, nelze je vykládat v tom smyslu, že by nárok žalobkyň na vydání náhrady za živý a mrtvý inventář zanikl jen v případě, že

„v zákonem stanovené lhůtě nebyla podána výzva

(

k vydání této náhrady

) žádnou z oprávněných osob“

. Z ustanovení § 21 zákona o půdě totiž vyplývá pouze to, že uplatní-li nárok na vydání věci jen některé z více oprávněných osob, vydá se celá věc právě a jen těm oprávněným, kteří (na rozdíl od ostatních /nečinných/ oprávněných osob) řádně a včas nárok na vydání věci u povinného uplatnily. Je proto mylný názor dovolatelek, že jejich právo na náhradu za živý a mrtvý inventář

„ošetřil“

původní žalobce, který vlastní nárok podle § 20 zákona o půdě uplatnil u žalovaného včas.

Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle ) dovodil, že právo žalobkyň na náhradu za živý a mrtvý inventář ( zákona o půdě) zaniklo, neboť bylo u žalovaného uplatněno až po marném uplynutí zákonem stanovené prekluzivní lhůty (tj. po 31. březnu 1993), neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.

Pokud dovolatelky namítaly, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení práva na náhradu za živý a mrtvý inventář, zpochybnily tím správnost právního názoru, který nebyl pro posouzení oprávněnosti jejich nároků určující. Tato otázka tudíž nemůže být otázkou zásadního právního významu, a to už proto, že na jejím řešení napadené rozhodnutí – ve vztahu k dovolatelkám – nespočívá. Jestliže se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí mimo jiné zmínil o tom, že promlčecí doba k uplatnění nároku podle § 20 zákona o půdě

„stejně tak uplynula i žalobkyním“

, lze tento názor chápat pouze jako argument podpůrný (argument „navíc“).

Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle věty první a odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelkám právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. února 2010

JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.

předseda senátu