Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 484/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 21. dubna 1998, č. j. -31, ve výroku, kterým zamítl návrh žalobců na vydání zvířat odpovídající 4,5 velké dobytčí jednotky, krmiva a steliva v ceně 41.225,- Kč, osiva v ceně 8.245,- Kč, 48,5 tuny hnojiv a zemědělských strojů v ceně 32.278,- Kč každému z nich; rozsudek zrušil ve výroku o náhradě nákladů řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání, když za zásadní považoval otázku „zda rozhodnutí vydané v řízení o dědictví je rozhodnutím, na kterém ve smyslu § 20 odst. 5 zákona o půdě závisí právo na náhradu\".

Soudy vyšly ze zjištění, že žalobci jako dědici po jejich otci svém otci J. S., zemřelém 7. 2. 1991, nabyli veškeré zůstavitelovy nemovitosti - pozemky, oba stejným dílem, a to na základě rozhodnutí Okresního soudu v Kladně sp. zn. , které nabylo právní moci dne 16. června 1995. Dne l. října 1995 pronajali předmětné pozemky P. N., s tím, že se nájem sjednává na dobu sedmi let, a nájemce je povinen za roční nájemné 5.255,- Kč půdu obhospodařovat tak, aby nedocházelo k jejímu znehodnocení. Dne 28. listopadu 1995 žalobkyně a žalobce, zastoupený svojí matkou, podali u žalovaného žádost o vydání náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „"), s tím, že poté, co se stali vlastníky pozemků, se hodlají věnovat provozu zemědělské výroby. Této žádosti žalovaný nevyhověl s odůvodněním, že byla podána opožděně. Soudy uzavřely, že je nesporné, že žalobci jsou oprávněnými osobami a žalovaný osobou povinnou podle zákona o půdě. Spornou shledaly otázku, zda žádost o vydání náhrady žalovaným podle zákona o půdě byla uplatněna včas. S odkazem na ustanovení zákona o půdě uzavřely, že žádost o náhradu živého a mrtvého inventáře a zásob nebyla žalobci uplatněna vůči žalovanému ve lhůtách uvedených v zákona o půdě. Shodly se v závěru, že rozhodnutí soudu, vydané v rámci dědického řízení, na jehož podkladě nabyli žalobci půdu, která je způsobilá k zajištění provozu zemědělské výroby podle odst. l zákona o půdě, není rozhodnutím ve smyslu tohoto zákona. Za takové rozhodnutí je možno považovat pouze rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu a soudu o vydání nemovitostí. V této souvislosti odvolací soud odkázal na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR z 19. 12. 1995 Cpjn 36/95. Propadná lhůta k uplatnění nároku tak uplynula dnem 31. prosince 1993 a nárok žalobců zanikl bez ohledu na to, zda splňovali ostatní zákonné podmínky pro náhradu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení odst. l a uplatňují dovolací důvody ve smyslu Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že rozhodnutí soudu, vydané v dědickém řízení, na jehož základě se stali vlastníky půdy, která je způsobila k zajištění provozu zemědělské výroby podle zákona o půdě, není rozhodnutím podle tohoto zákona, a že za takové rozhodnutí je třeba považovat p o u z e rozhodnutí pozemkového úřadu a soudu o vydání nemovitostí. Tento závěr odvolací soud nezdůvodnil a nevypořádal se s opačnou argumentací žalobců, když odkázal toliko na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR. V tomto stanovisku, ale ani v rozhodnutích, na které odkazuje, není slovo „pouze\", a citace odvolacího soudu je tedy nesprávná. Ze stanoviska odvolacího soudu nelze proto dovozovat závěr, že by jiné rozhodnutí, než o vydání nemovitostí, nepřicházelo v úvahu. Základní argument pro nesprávnost závěru odvolacího soudu žalobci spatřují v tom, že druhá věta zákona o půdě váže tam uvedené prodloužení lhůty obecně na rozhodnutí pozemkového úřadu nebo soudu, která blíže určuje jen tím, že na nich závisí právo na náhradu. Omezení jen na rozhodnutí o vydání nemovitostí v citovaném ustanovení uvedeno není, a nelze je dovozovat ani výkladem. Odvolací soud tak vykonstruoval další podmínku, která je nezákonná. V souvislosti s řešením otázky splnění zákonné podmínky zákona o půdě v souvislosti s dědickým rozhodnutím znamená zvažovat, zda na tomto rozhodnutí závisí právo na náhradu podle (zejména l. odstavce) zákona o půdě, a proto je nezbytné řešit právní problémy, předložené soudu žalobci 27. 11. 1998, které odvolací soud neřešil; ponechávají na úvaze dovolacího soudu, zda je bude řešit jako otázky zásadního právního významu podle nebo jako problémy nutné pro posouzení zásadní otázky, pro niž bylo dovolání připuštěno. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek soudu prvního stupně, i rozsudek soudu odvolacího, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Navrhují, aby byl zrušen i výrok o náhradě nákladů řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je podané osobou k tomu oprávněnou, je přípustné podle , že je uplatněn způsobilý dovolací důvod, upravený v , a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména , ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Podle § 20 odst. 1 zákona o půdě k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby má původní vlastník živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob právo na jejich náhradu, pokud je vnesl do zemědělského družstva nebo mu byly odňaty nebo jinak bezúplatně převedeny v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Zemřel-li původní vlastník nebo byl-li prohlášen za mrtvého, má právo požadovat náhradu k zajištění provozu zemědělské výroby další oprávněná osoba uvedená v § 4 odst. 2. V § 20 odst. 5 zákon o půdě stanoví, že právo na náhradu zaniká, nebude-li uplatněno ve lhůtách uvedených v § 13. Závisí-li právo na náhradu na rozhodnutí pozemkového úřadu nebo soudu, končí tato lhůta uplynutím šesti měsíců ode dne právní moci rozhodnutí.

Předmětem dovolacího řízení je otázka, zda v případě, že původní vlastník zemře, závisí právo na náhradu uvedenou v § 20 odst. 1 zákona o půdě na rozhodnutí soudu o projednání dědictví; řešení této otázky souvisí s otázkou, zda dědicové mohou užívat zemědělské pozemky, resp. s těmito pozemky disponovat i v období mezi smrtí zůstavitele a rozhodnutím o projednání dědictví. V případě, že by dědicové mohli pozemky užívat a nakládat s nimi jen na základě soudního rozhodnutí, kterým bylo ukončeno dědické řízení, bylo by třeba s právním názorem dovolatele souhlasit. Tento právní názor však není správný.

Podle § 460 odst. 1 obč. zák se dědictví nabývá smrtí zůstavitele. Problematikou právního režimu věcí patřících do pozůstalosti v období mezi smrtí zůstavitele a rozhodnutím o projednání dědictví se zabývá rozhodnutí, publikované pod č. 42/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry jsou stále použitelné a bezezbytku se uplatňovaly do 31. 12. 1992, kdy nabyla účinnosti novela , provedená , kterou bylo projednávání dědictví svěřeno soudům. Podle tohoto rozhodnutí je-li dědiců více, jako je tomu v této věci, je tu mezi smrtí zůstavitele a právní mocí rozhodnutí státního notářství o potvrzení nabytí dědictví období, kdy všichni dědicové jsou pouze potenciálními nabyvateli věcí náležejících do dědictví. Není ovšem myslitelné, že by v tomto období věci po zůstaviteli nepatřily nikomu a že by jejich správa náležela státnímu notářství, jež projednává dědictví po zůstaviteli. Státní notářství provádí nejnutnější zajištění věcí v zájmu dědiců nebo společnosti, je-li toho nezbytně zapotřebí a nepostarají-li se o to sami dědicové ( not. ř.), nebo schvaluje podle ustanovení not. ř. dispozice dědiců s majetkem, přesahující rámec normálního hospodaření.

Dědice je tedy třeba v období od smrti zůstavitele až do rozhodnutí státního notářství o potvrzení nabytí dědictví považovat za podílové spoluvlastníky věcí náležejících do dědictví se všemi právy (omezenými ustanovením § 41 not. ř.) a povinnostmi spoluvlastníků, přičemž poměr spoluvlastnických podílů se řídí poměrem dědických podílů.

V období mezi nabytím dědictví (§ 460 o. z.) a potvrzením nabytí dědictví (§ 482 a § 483 o. z.) jsou z právních úkonů týkajících se věcí (majetkových práv) z dědictví povinni i oprávněni vůči jiným osobám všichni dědici zůstavitele, kteří dědictví dosud neodmítli, společně a nerozdílně. Jejich dědický podíl přitom vyjadřuje míru, jakou se dědici navzájem podílejí na právech a povinnostech týkajících se věcí (majetkových práv) z dědictví.

K uvedenému je třeba dodat, že i dědicové jsou v období mezi nabytím dědictví a potvrzením nabytí dědictví, případně schválením dohody o vypořádání dědictví, oprávněni věci, které náleží do dědictví v mezích zákona držet, užívat, požívat jejich plody a užitky a nakládat s nimi (§ 123 obč. zák.).

Žalobci mohli již od smrti jejich otce, tedy od 7. 2. 1991, činit právní úkony týkající se věci, tudíž mohli i zajišťovat zemědělskou výrobu, a to i prostřednictvím třetích osob (viz níže - bylo by nadbytečné řešit otázku, zda se tak ve skutečnosti nedělo prostřednictvím žalovaného). Řešení případné námitky, že by mohlo jít o případ, uvedený v (notářský řád), platného do 31. 12. 1992, anebo o případ uvedený v , tedy zda by k nakládání s pozemkem nebylo třeba svolení státního notářství anebo soudu, od něhož by případně bylo nutno počítat předmětnou lhůtu, není namístě, neboť žalobci o svolení nepožádali a šlo by jen o hypotetickou úvahu. Pro posouzení věci je rozhodující, že právo žalobců užívat sporné pozemky a nakládat s nimi nezáviselo na rozhodnutí soudu o vypořádání dědictví. Žalobci mohli právo na náhradu živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob, uplatnit jen ve lhůtách, stanovených v zákona o půdě.

K otázkám, vytýčeným žalobci v podání z 27. 11. 1998, na které dovolání poukazuje, lze podotknout, že podle konstantní judikatury dovolacího soudu slovní spojení „k zajištění zemědělské výroby\", použité v § 20 odst. 1 zákona o půdě zahrnuje nejen případy, kdy osoba uplatňující nárok na vydání inventáře vykonává tuto výrobu osobně, ale zahrnuje i případy, kdy toto zajišťování se děje (případně je připraveno) pronajímáním zemědělské půdy jiným osobám (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 1996 sp. zn. , zveřejněný v publikaci „Zemědělské restituce a soudní praxe\", vydané nakladatelstvím C. H. Beck v roce 1998).

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod, upravený v tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení, uvedené v a b/ , k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolateli tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout ( odst. l , věta před středníkem).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (, , ), nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10.listopadu 2000

JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová