Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 29/2009

32

Cdo 29/2009

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

             Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobkyně J. Z., zastoupené JUDr. Miroslavou Ohlídalovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Žižkovo nám. 19, PSČ 796 01, proti žalovanému V. U.,  zastoupenému JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Smetanova 1101, PSČ 755 01, o zaplacení částky  297.923,- Kč s  příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně  pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. června 2008, č. j. -144, takto:              I.           Dovolání se zamítá.             II.          Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 26.316,- Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.  

O d ů v o d n ě n í :

             Žalobou doručenou soudu dne 17. února 2006, doplněnou podáním doručeným soudu dne 22. září 2006, požadovala žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 297.923,- Kč s úroky z prodlení ve výši 8,7 % od 1. října 2005 do zaplacení z titulu bezdůvodného obohacení. Tvrdila, že žalovaný uzavřel dne 18. září 2002 s městem Vsetín smlouvu o nájmu nebytových prostor (dále jen „nájemní smlouva“) a s ní dne 1. prosince 2002 smlouvu o podnájmu nebytových prostor (dále jen „podnájemní smlouva“) týkající se stejných prostor, v níž bylo podnájemné sjednáno podstatně vyšší, než nájemné, přestože město Vsetín souhlasilo s uzavřením podnájemní smlouvy pouze za podmínky, že podnájemné bude sjednáno ve stejné výši jako v nájemní smlouvě. Žalobkyně byla žalovaným ujišťována, že tomu tak je. Tím ji žalovaný uvedl v omyl, protože nebýt jeho ujištění, podnájemní smlouvu by neuzavřela. Jednání žalovaného je nutno posoudit rovněž jako lest. Žalovanému poté platila sjednané podnájemné a vrácení „neprávem“ zaplacené částky se domáhá.

             Žalovaný s tvrzeními žalobkyně nesouhlasil, tvrdě zejména, že si nebyl vědom, že podnájemné mělo být sjednáno ve stejné výši jako nájemné, a žalobkyni neujišťoval, že tomu tak bude.

             Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 15. srpna 2007, č. j. -93, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 297.923,- Kč s 8,7% úrokem z prodlení od 1. října 2005 do zaplacení (výrok I.) a náhradu nákladů řízení (výrok II.). Po právní stránce posoudil věc podle ustanovení , a (dále jen „obč. zák.“) a obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Žalobkyně se podle něj včas dovolala relativní neplatnosti podnájemní smlouvy, kterou uzavřela v omylu vyvolaném tvrzením žalovaného, že výše podnájemného bude shodná s výší nájemného. Jde přitom o omluvitelný omyl, protože žalobkyně vycházela z informací svého manžela, který se žalovaným o uzavření smlouvy jednal, a starosty města Vsetín Jiřího Čunka. Teprve dodatečně zjistila, že žalovaný svým nepravdivým tvrzením obě uvedené osoby úmyslně uvedl v omyl.  

             K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. června 2008, č. j. -144, napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl a změnil rovněž výrok o nákladech řízení ve prospěch žalovaného (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Poté, co částečně doplnil dokazování, dospěl k závěru, že podnájemní smlouva je samostatným závazkovým vztahem odlišným od vztahu založeného nájemní smlouvou. Pronajímatel tedy není oprávněn ovlivňovat obsah vztahu vzniklého podnájemní smlouvou a dohoda o výši podnájemného je výrazem smluvní volnosti účastníků podnájemní smlouvy. Vzhledem k ustanovení § 2 obch. zák. tuto dohodu nelze považovat ani za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 39 obč. zák. Nejde o podstatný omyl (§ 49a věta první obč. zák.), když žalobkyně v řízení netvrdila, ani neprokázala, že by vůči žalovanému projevila vůli smlouvu uzavřít pouze za podmínky, že výše podnájemného bude stejná jako výše nájemného, takže mohlo jít nanejvýš o omyl v pohnutce. Mělo-li by jít o omyl vyvolaný lstí žalovaného (§ 49a věta druhá obč. zák.), nejde o omluvitelný omyl, protože žalobkyně si neověřila pravdivost tvrzení žalovaného, přestože k tomu měla příležitost. Lze sice připustit, že žalovaný předstíral v žádosti o udělení souhlasu s podnájmem adresované městu Vsetín, že výše nájemného a podnájemného budou shodné, ale tento úkon nebyl určen žalobkyni. Pokud žalovaný ujišťoval manžela žalobkyně, že podnájemné bude ve shodné výši s nájemným, nelze to posoudit jinak, než že pro kalkulace o ziskovosti svého podnikání mohla žalobkyně použít právě jen údaj o výši podnájemného.

             Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení (dále jen „ “) a důvodnost o ustanovení a odst. 3 , tvrdíc, že pokud žalovaný v žádosti o souhlas s podnájmem adresované městu Vsetín ujišťoval adresáta, že výše nájemného a podnájemného budou shodné, nepochybně o tom musela být informována i žalobkyně, jak to ostatně vyplývá i z dalších provedených důkazů, zejména výpovědi svědků Z. a Č.. V době, kdy informace o výši nájemného byly vyvěšeny na úřední desce města Vsetín, nebyly pro žalobkyni aktuální a nelze jí klást za vinu, že si je tehdy neopatřila. Závěr odvolacího soudu, že nejde o omluvitelný omyl, tedy není správný. Nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, podle něhož pronajímatel nemá právo ovlivňovat obsah podnájemní smlouvy, protože souhlas s uzavřením podnájemní smlouvy může vázat - jak tomu bylo v tomto případě - na splnění určitých podmínek. Dále uvedla, že „v rozporu s ustanovením nebyly zjišťovány zásadní okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a bylo možné je dovodit z předložených listin“, takže napadené rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, aniž tuto dovolací námitku blíže specifikovala.

             Žalovaný označil napadené rozhodnutí za správné a navrhl, aby dovolání bylo „jako nedůvodné odmítnuto“, a zejména zdůraznil, že žalobkyně se začala domáhat svých domnělých práv teprve po dlouhé době od uzavření smlouvy, když se jí nedařilo v podnikání.

             Dovolání je přípustné podle , není však důvodné.                

 Dovolací soud  nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v , a b) a (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. větu druhou ), dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.    

             Dovolací soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle , jehož prostřednictvím dovolatelka zpochybnila správnost právního posouzení věci.    

             Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jejímž výsledkem je závěr, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

             Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.  

             Posoudit, zda je napadený rozsudek se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný, znamená v předmětné věci přezkoumat z pohledu dovolacích námitek správnost právního závěru odvolacího soudu o tom, že uzavřela-li žalobkyně podnájemní smlouvu, v níž sjednaná výše podnájemného byla podstatně vyšší než v nájemní smlouvě, nejde na její straně o podstatný ani o omluvitelný omyl.

             Namítá-li žalobkyně nesprávné právní posouzení ve smyslu ustanovení § 49a první věty obč. zák., její námitka není důvodná. Odvolací soud vyšel ze zjištěného skutkového stavu,podle něhož žalobkyně nedala nikdy žalovanému najevo, že podmínka, že výše nájemného a podnájemného budou shodné, je pro ni podmínkou, bez níž by smlouvu neuzavřela (a ostatně ani žalobkyně samotná v tomto ohledu netvrdila nic jiného), a jeho závěr, že za zjištěného skutkového stavu se mohlo jednat pouze o právně bezvýznamný omyl v pohnutce (§ 49a třetí věta obč. zák.), je proto správný.

             Právě tak nelze za důvodnou považovat ani dovolací námitku nesprávného právního posouzení vedoucího k závěru, že na straně žalobkyně nešlo o omluvitelný omyl. Nejvyšší soud se touto otázkou zabýval již v odůvodnění napadeného rozhodnutí citovaném rozsudku ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. , a z jeho rozhodovací praxe nevybočují ani závěry rozsudku ze dne 30. července 2009, sp. zn. , v němž uvedl, že omluvitelný je jen takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že žalobkyně se bezdůvodně spolehla toliko na ujišťování žalovaného, že výše podnájemného bude shodná s výší nájemného, ač si mohla (a jako podnikatelka měla) přinejmenším vyžádat od žalovaného nájemní smlouvu a s jejím obsahem se seznámit, neodchýlil se od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

             Za nesprávný nelze označit ani právní názor odvolacího soudu, že podnájemní  smlouva je nezávislá na nájemní smlouvě. Z toho vyplývá, že pronajímatel sice může vázat svůj souhlas s uzavřením podnájemní smlouvy na splnění určitých podmínek, a tím ovlivňovat její obsah ( , o nájmu a podnájmu nebytových prostor), pokud však podmínky, za nichž souhlas udělil, nejsou splněny, může (jak se ostatně stalo i v této věci) ukončit nájem ( citovaného zákona), nikoliv však již do obsahu uzavřené podnájemní smlouvy zasahovat. Tento právní názor nadto nebyl pro napadené rozhodnutí určující.  

             Dovolací soud tedy uzavřel, že dovolatelce se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo.

             Dovolací soud dále posuzoval, zda došlo k naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení

             Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení , protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení až 135 Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popř. procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za své) skutková hodnocení a skutkový závěr soudu prvního stupně.

             Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů ( ) - jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod.

             Namítá-li dovolatelka, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( ), uvádějíc, že v rozporu s ustanovením nebyly zjišťovány zásadní okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a bylo možné je dovodit z předložených listin, lze předeslat, že nespecifikovala, jaké tvrzené zásadní skutečnosti nebyly zjišťovány, a nelze to dovodit ani z obsahu dovolání. Především je však nutno uvést, že dovolací soud žádné pochybení odvolacího soudu v postupu podle neshledává. Odvolací soud svá skutková zjištění o tom, že žalobkyně nesdělila žalovanému, že shodná výše nájemného a podnájemného je pro ni podmínkou, bez níž podnájemní smlouvu neuzavře (jež byla základem pro právní posouzení podle první věta obč. zák.) a neobstarala si informace o výši nájemného v nájemní smlouvě (podle nichž právně posoudil věc ve vztahu k ustanovení věta druhá obč. zák.), podrobně v napadeném rozhodnutí odůvodnil a uvedl, z jakých důkazů a skutečností, které vyšly za řízení najevo, vycházel. Pochybení odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledal ani v jeho hodnocení důkazů, které nevykazuje žádný logický rozpor. Skutkový stav, na jehož základě odvolací soud provedl své právní posouzení, byl mezi účastníky v průběhu řízení nesporný a další skutečnosti nebylo třeba prokazovat, protože by stěží mohly vést k jinému závěru.  

             Dovolací soud tedy poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž ve věci nařídil jednání ( věta první ), a shledal je správným, v souladu s ustanovením části věty před středníkem dovolání zamítl.

             Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř, protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit žalovanému jeho náklady řízení, sestávající z odměny advokáta za zastoupení v řízení v jednom stupni (dovolací řízení) určené podle ustanovení   bodu 5., a , ve znění účinném od 1. září 2006 částkou  21.630,- Kč, z paušální  náhrady ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení , ve znění účinném od 1. září 2006, a z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši                4.386,- Kč, celkem tedy ve výši 26.316,- Kč.

             Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

             Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný       domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 2. března 2010

  JUDr. Hana G a j d z i o k o v á                                                                                                  předsedkyně senátu