Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 1998/2008

32

Cdo 1998/2008

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobce J.O. zastoupeného Mgr. Petrem Kuchařem, advokátem se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na Pankráci 30a/404, PSČ 140 00, proti žalované GLOBAL PD s. r. o., se sídlem v Praze 10 – Strašnicích, Černokostelecká 1460/41, IČ 25062026, zastoupené JUDr. Romanem Andělem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 25, PSČ 110 00, o zaplacení 275.815,- Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2007, č. j. -148, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. prosince 2006, č. j. -111, ve znění usnesení ze dne 15. ledna 2007, č. j. -131, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 175.815,- Kč s 4% úrokem z prodlení od 1. října 2002 do zaplacení (výrok I.), žalobu v části nároku na zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok III.) a dále uložil usnesením žalobci i žalované zaplatit znalečné.

Předmětem řízení bylo vrácení kupní ceny v částce 230.000,- Kč za osobní automobil VW Transporter 2,4 D, když od kupní smlouvy ze dne 6. června 2002 uzavřené mezi žalobcem jako kupujícím a žalovanou jako prodávající žalobce dne 16. září 2002 odstoupil po zjištění, že jde o vozidlo, které bylo v minulosti odcizeno, a dále nárok na náhradu škody v částce 45.815,- Kč za náklady vynaložené žalobcem na údržbu a zhodnocení vozidla.

Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že kupní smlouva je absolutně neplatná pro počáteční nemožnost předmětu plnění, protože jejím předmětem nebylo „individuálně určené vozidlo, ale vozidlo jiné“. Podle (dále jen „obč. zák.“) tak vznikl žalobci nárok na vrácení plnění. Soud shledal žalobu důvodnou i co do nároku na náhradu škody dle obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“), neboť bylo na žalované jako podnikatelce obchodující s automobily, aby postupovala s odbornou péčí a zajistila řádný předmět kupní smlouvy. S ohledem na běžné sazby nájemného a počet ujetých kilometrů posoudil jako důvodnou do výše 100.000,- Kč naopak námitku žalované, která poukazovala na skutečnost, že žalobce vozidlo po převzetí užíval.

Právem žalované na vrácení vozidla se soud prvního stupně nezabýval „vzhledem k pochybnostem o jeho vlastnictví“.

K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2006, č. j. -111, ve znění usnesení ze dne 15. ledna 2007, č. j. -131, a) ve výroku I. rozsudku potvrdil, a b) ve výrocích II. a III. rozsudku a ve výrocích I. a II. usnesení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud se především ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého je kupní smlouva mezi účastníky ze dne 6. června 2002 absolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění a žalobci tak vzniklo právo na vrácení kupní ceny. V řízení totiž bylo znaleckým posudkem prokázáno, že automobil, který byl předmětem plnění podle kupní smlouvy, identifikovaný vedle výrobních údajů a SPZ rovněž údajem čísla karosérie VIN WV2ZZZ70ZRH138776, je ve skutečnosti automobil s VIN WV2ZZZ70ZPH125972, tedy jiné vozidlo. Protože k absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží z úřední povinnosti, kupní cenu 230.000,- Kč je žalovaná povinna žalobci jako bezdůvodné obohacení podle § 451 odst. 2 a § 457 obč. zák. vrátit.

Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci vznikl nárok na náhradu škody ve výši 45.815,- Kč z neplatné kupní smlouvy podle § 268 obch. zák.

Podle odvolacího soudu však nebyla prokázána důvodnost tvrzené pohledávky žalované v částce 100.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, protože nejprve bude třeba postavit najisto, že vlastníkem předmětného automobilu byla právě žalovaná, a teprve poté zjistit výši bezdůvodného obohacení na straně žalobce. Odvolací soud proto částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném ve výroku b) a soudu prvního stupně uložil v dalším řízení opětovně zkoumat oprávněnost kompenzační námitky žalované.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti výroku a), podala žalovaná dovolání s odkazem na přípustnost podle a na důvody podle a b) , tj. že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle názoru dovolatelky důvody pro absolutní neplatnost kupní smlouvy ani pro odstoupení od smlouvy ze strany žalobce nejsou dány. Před uzavřením této smlouvy došlo od roku 2000 k několika převodům předmětného vozidla a žádná třetí osoba k němu neuplatňuje jakékoliv právo. Proto předmět plnění nemůže mít právní vady. Samotné vozidlo odpovídá technickému průkazu AO 708567 a není plněním nemožným.

Dále dovolatelka namítá, že závěr soudu, že vrácení kupní ceny nelze podmínit vrácením vozidla z důvodu nejistého vlastnictví, nebyl v řízení podložen ani tvrzeními ani důkazy a nemá ani oporu v zákoně, který řeší vrácení plnění ze zrušené či neplatné smlouvy, nikoli vlastnické vztahy. V takovém případě podle konstantní judikatury lze uložit povinnost vrátit kupní cenu pouze oproti vrácení vozidla.

Dovolatelka zpochybňuje rovněž pohledávku z titulu náhrady škody za zhodnocení vozidla, které má nepochybně nižší hodnotu než v době uzavření kupní smlouvy. Navíc podle § 458 odst. 3 obč. zák. ten, kdo předmět bezdůvodného obohacení vydává, má právo pouze na náhradu nutných nákladů, které na věc vynaložil (náklady na čištění interiéru, nástřik spodku a dutin, koberečky a další výdaje nutnými nebyly), a žalobce neprokázal, že se vztahují k předmětnému vozidlu. Tato náhrada nemůže být přiznána ani podle § 268 obch. zák., když nebyly prokázány důvody absolutní neplatnosti právního úkonu, ani příčinná souvislost se vznikem škody.

Dovolatelka se rovněž domnívá, že řízení je postiženo zásadní vadou, když nebyla poučena ve smyslu a 3 , a to mělo vliv na obě přisouzené částky.

Ze všech těchto důvodů proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné podle ustanovení , protože odvolací soud řešil právní otázku, a to otázku vrácení plnění z neplatné popř. zrušené smlouvy v rozporu s ustanovením (dále jen „obč. zák.“), a je tedy i důvodné.

Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jejímž výsledkem je závěr, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu

Odvolací soud dospěl ke správnému právnímu závěru o neplatnosti smlouvy pro nemožnost plnění (§ 37 odst. 2 obč. zák.). Z výsledků dokazování je zřejmé, že vozidlo, jež je předmětem smlouvy, není vozidlem, jehož VIN je uveden v kupní smlouvě i v jeho dokladech, a vozidlo vyrobené s uvedeným VIN být žalobci prodáno nemohlo.

Podle ustanovení § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná, nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Jde o tzv. synallagmatický závazek, kdy povinnost účastníka z neplatné smlouvy je podmíněna tím, že druhý účastník rovněž tuto povinnost splní (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 26/1975). V procesní poloze se tento stav projeví tak, že soud do výroku pojme rovněž povinnost druhé strany. Žalobě na vydání dosud nevráceného bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy tedy může být vyhověno pouze je-li požadováno vzájemně podmíněné vrácení podle smlouvy poskytnutého plnění (naturální restituce), což zároveň vylučuje požadovat úroky z prodlení ze zaplacené kupní ceny. Není-li žalobní návrh takto formulován, nemůže být žalobce v řízení úspěšný, vyjma situace, kdy bezdůvodné obohacení, spočívající ve věcném plnění, nelze vydat a musí být poskytnuta peněžitá náhrada (§ 458 odst. 1 obč. zák.), popř. nedojde-li ke stavu, jehož právním posouzením se zabýval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. května 2000, sp. zn. , v němž uzavřel, že kupující, jenž přijal plnění z neplatné smlouvy, splní povinnost vydat věc i tím, že koupenou věc vydá nikoliv prodávajícímu, ale vlastníku věci prostřednictvím příslušného státního orgánu. V této věci je však nepochybné, že žalobce má vozidlo, jež je předmětem smlouvy, stále v držení, a jeho případné pochybnosti, zda žalované skutečně patří, nejsou z hlediska ustanovení § 457 obč. zák. významné.

Soud prvního stupně žalobce nevedl k úpravě žalobního petitu tak, aby byl v souladu s ustanovením § 457 obč. zák. [ostatně žalobce v té době ani netvrdil, že je připraven vozidlo oproti vrácení kupní ceny vydat a nebyl důvod jej poučovat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 1999, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2000, pod číslem 87)] a žalobě vyhověl, aniž v odůvodnění rozsudku posoudil právo žalované na vrácení předmětu smlouvy, uzavíraje v tomto směru, že „bylo nadbytečné v předmětné věci projednávat povinnost vydat automobil žalovanému na základě neplatné smlouvy, s ohledem k pochybnostem o vlastníku vozidla“. Tento závěr, jenž je ve zjevném rozporu s ustanovením § 457 obč. zák., byl výslovně napaden odvoláním žalované. Odvolací soud se však právním posouzením důvodnosti žaloby z hlediska uvedeného ustanovení nezabýval a jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Plnění žalobce v rozsahu vyplývajícím ze skutkových zjištění dovolací soud považuje za náklady spojené s řádnou péčí o věc (nezbytné pro údržbu věci v řádném stavu). V této části je napadené rozhodnutí správné a dovolací důvod, jímž žalovaný jeho závěr zpochybňuje, není dán.

Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud rovněž zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v , a b) a (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Takové vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. , větu druhou ), však neshledal, byť dovolatelka tvrdí, že soud prvního stupně jimi řízení zatížil tím, že jí neposkytl dostatečné poučení ve smyslu ust. a odvolací soud tyto vadu neodstranil. Neuvedla však, v čem nedostatek poučení ve vztahu k napadené části rozsudku odvolacího soudu měl spočívat, a nezjistil to ani dovolací soud.

Protože napadené rozhodnutí není správné, dovolací soud je v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil ( , část věty za středníkem a odst. 3 věta první ). Poněvadž důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí rovněž pro výrok I. rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil ve stejném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný ( část věty za středníkem ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. března 2010

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu