Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 916/2008

25

Cdo 916/2008

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Ing. V. R

., zastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem, se sídlem Praha 10, Gutova 3297/4, proti žalovanému

Mgr. V. C

., o 1.560.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2007, č.j. -44, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2007, č.j. -44, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. února 2007, č.j. -25,

se

zrušují

a věc

se vrací

soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal náhrady škody v částce 1.560.000 Kč, jež mu měla vzniknout v důsledku nesprávného postupu žalovaného, který jako jeho zástupce v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. podal žalobu na plnění ze směnek, ačkoliv správně měla být podána žaloba na nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o prodeji směnek v hodnotě 1.500.000,- Kč ve smyslu ustanovení § 50a odst. 2 obč. zák. V mezidobí pak došlo k zániku možnosti domáhat se u soudu nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy. Žalobce se dále domáhal náhrady škody ve výši 60.000,- Kč spočívající v zaplaceném soudním poplatku v neúspěšném soudním řízení.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. 2. 2007, č.j. -25, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobcem a žalovaným jako advokátem byla uzavřena ústní smlouva o právní pomoci týkající se vymožení pohledávky za společností Bena a.s. ze smlouvy o smlouvě budoucí o převodu směnek ze dne 13. 7. 2000, v níž se žalobce jako dosavadní majitel směnek (budoucí indosant) a společnost Bena a.s. jako budoucí majitel směnek (budoucí indosář) dohodli na uzavření smlouvy o převodu dvou směnek v celkové směnečné sumě 1.500.000,- Kč do 31. 12. 2000 „za dále dohodnutou cenu“ (dále jen „smlouva o smlouvě budoucí“); pozdějším dodatkem byla lhůta pro uzavření smlouvy prodloužena do 31. 12. 2001 a byla sjednána cena za převod směnek odpovídající jejich nominální výši. Žalovaný posléze jako zástupce žalobce na základě plné moci podal jeho jménem žalobu na zaplacení částky 1.500.000,- Kč, žalobce zaplatil soudní poplatek 60.000,- Kč a žaloba byla pravomocně zamítnuta s odůvodněním, že mělo být žalováno na splnění povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí. Na základě těchto zjištění dospěl soud k závěru, že smlouva o smlouvě budoucí byla pro nedostatek zákonem stanovených náležitostí (neurčité ujednání o ceně) absolutně neplatná, tato neplatnost nemohla být konvalidována ani uzavřením dodatku ke smlouvě, žalobce se tak nemohl v žádném případě úspěšně domoci realizace práv z této smlouvy, a proto je zcela nerozhodné, zda žalovaný v dotčeném soudním řízení postupoval správně či nikoliv. Ohledně nároku ve výši 60.000,- Kč dovodil, že žalovaný za škodu v této výši odpovídá, neboť tím, že podal žalobu, jež pro neexistenci žalobního nároku neměla být vůbec podána, porušil povinnost vyplývající z ustanovení , o advokacii. Současně však uzavřel, že s ohledem na vznesenou námitku promlčení nelze žalobci nárok přiznat.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2007, č.j. -44, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že neobsahuje-li smlouva o smlouvě budoucí ujednání o ceně, je neplatná, neboť podle ustanovení obč. zák. musí smlouva o budoucí smlouvě obsahovat podstatné náležitosti takové smlouvy; dle , o cenných papírech, je ujednání o ceně podstatnou náležitostí úplatné smlouvy o převodu cenných papírů. Neplatnost smlouvy o smlouvě budoucí nebylo možné zhojit ani dodatečným ujednáním. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že s ohledem na neplatnost smlouvy o smlouvě budoucí je irelevantní, zda žalovaný postupoval správně či nikoliv. S odkazem na ustanovení nepřihlédl k námitkám, že smlouva o smlouvě budoucí měla být posuzována podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku a že odpovědnost žalovaného za vzniklou škodu je třeba posuzovat z hlediska promlčení možnosti vymáhat plnění ze směnek samotných, nejen z pohledu nemožnosti vymáhat závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí, neboť tato tvrzení byla uplatněna až v odvolacím řízení. Neoprávněným shledal rovněž nárok na náhradu škody ve výši 60.000,- Kč za zaplacený soudní poplatek, protože žalovaný upozornil žalobce na možnost neúspěchu v soudním řízení, a pokud žalobce i přesto na podání žaloby trval, nelze jednání žalovaného posoudit jako protiprávní.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , a co do dovolacího důvodu výslovně odkazuje na a odst. 3 Pochybení soudů obou stupňů spatřuje v tom, že smlouvu o smlouvě budoucí posuzovaly podle ustanovení obč. zák., ačkoliv s ohledem na postavení účastníků (oba byli podnikatelé) i charakter obchodu smlouva měla být podřazena režimu obchodního zákoníku; pokud bylo v žalobním návrhu výslovně uvedeno, že smlouva o smlouvě budoucí byla uzavřena podle obč. zák., nebyly soudy tímto tvrzením vázány. Dovolatel má za to, že z hlediska ustanovení obch. zák. a , o cenných papírech, splňuje smlouva o smlouvě budoucí všechny předepsané náležitosti, a je tedy platná. Podle 13 odst. 2 totiž lze kupní smlouvu o koupi cenných papírů uzavřít i bez určení kupní ceny, pokud strany projevily ve smlouvě takovou vůli. Soudy obou stupňů pochybily rovněž v otázce posouzení rozsahu právního zastoupení žalobce žalovaným. Dovolatel se domnívá, že žalovaný byl dle dohody o poskytnutí právní pomoci povinen vyvinout veškeré úsilí ke splnění závazku ze směnek, nebyl zmocněn pouze k podání žaloby na nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu směnek. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dle žalovaného dovolatel prostřednictvím dovolacích námitek zpochybňuje skutková zjištění soudu, čímž uplatňuje dovolací důvod podle , který však není uplatnitelný v případě dovolání přípustného podle a jeho přípustnost ani nezakládá. Žalovaný proto ve svém vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 12 – podle ustanovení ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „ “) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Přípustnost dovolání je v posuzovaném případě nutno posoudit podle ustanovení , neboť napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který byl jeho prvním rozhodnutím v dané věci, přípustnost dovolání podle tudíž nepřipadá v úvahu.

Řídí-li se přípustnost dovolání ustanovením , je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ). Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.

Napadá-li dovolatel hodnocení rozsahu právního zastoupení žalobce žalovaným, resp. posouzení dohody o poskytnutí právní pomoci, zpochybňuje tak skutková zjištění, neboť dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu, zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, sešit č. 10, pod č. 73, dále např. rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , uveřejněný v časopisu Soudní judikatura ročník 2002, sešit č. 3, pod č. 46). Skutková zjištění jsou v dovolacím řízení napadnutelná pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle , který však přípustnost dovolání podle nezakládá. Jak vyplývá z dikce ustanovení , lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle a b) (nebo podle obdobného užití těchto ustanovení podle a )

Dovolatel právní otázku zásadního právního významu v dovolání výslovně neformuloval, avšak vzhledem k tomu, že vytýká odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, že smlouvu o smlouvě budoucí posuzovaly podle ustanovení , ačkoliv s ohledem na povahu smluvního závazku (zajištění závazku z obchodního vztahu) a smluvních stran (podnikatelé) smlouva podléhala obchodnímu zákoníku, lze dovodit, že za zásadně významnou považuje otázku, zda se žalobcem uzavřená smlouva o smlouvě budoucí řídila ustanoveními občanského nebo obchodního zákoníku.

Nejprve je třeba zvážit, zda na právní režim smlouvy o smlouvě budoucí má vliv okolnost, že budoucí smlouva o úplatném převodu směnek je tzv. absolutním obchodem ve smyslu § 261 odst. 3 písm. c) obch. zák., tj. řídí se třetí částí obchodního zákoníku bez ohledu na povahu účastníků. V rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 202, pod č. 27, Nejvyšší soud dovodil, že právní úprava smlouvy o uzavření smlouvy budoucí obsažená v § 289 obch. zák. představuje právně závazný základ pro uzavření v takové smlouvě předpokládaných budoucích smluv ve vztazích mezi podnikateli, resp. v dalších vztazích podřízených úpravě obchodního zákoníku, že z žádného ustanovení obchodního zákoníku nebo jiného předpisu nevyplývá, že by možnost uzavřít smlouvu o uzavření smlouvy budoucí ve smyslu § 289 obch. zák. byla omezována jen např. na možnost budoucích smluv, jejichž základem by byla úprava obsažená v části třetí hlavě druhé obchodního zákoníku a že smlouva o uzavření budoucí smlouvy může předcházet smlouvě, jež je podřízena obchodnímu zákoníku, nebo smlouvě, jež má své druhové zakotvení v .

Z uvedeného vyplývá, že občanskoprávní režim budoucí smlouvy (tzv. absolutní neobchod) nevylučuje obchodněprávní režim smlouvy o smlouvě budoucí, na druhé straně jde-li o „další vztahy podřízené úpravě obchodního zákoníku“ (včetně tzv. absolutních obchodů, mezi něž patří ve smyslu § 261 odst. 3 písm. c) obch. zák. i závazkové vztahy z úplatných smluv týkajících se cenných papírů, tj. též směnek), je na místě i smlouvu o takové smlouvě budoucí podřídit ustanovení § 289 obch. zákoníku. Ve prospěch této úvahy svědčí již samotný vztah mezi občanským a obchodním zákoníkem, jako vztah mezi předpisem obecným a zvláštním, jenž stojí na zásadě, že obchodní závazkové vztahy (jež jsou blíže vymezeny především v § 261 obch. zák.) se zásadně řídí ustanoveními obchodního zákoníku a jen nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského (§ 1 odst. 2 obch. zák.). K uvedenému řešení se přiklání i odborná literatura, ať již explicitně, když uvádí, že má-li být v budoucnu uzavřena smlouva podle § 261 odst. 3 obch. zák., považuje za nespornou aplikaci obchodního zákoníku (srov. Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku, 3. díl, Praha, Linde, 1996, s. 548), anebo nepřímo, pokud např. konstatuje, že smlouva o uzavření budoucí smlouvy ve vztazích, které se podle , popřípadě řídí úpravou třetí části obchodního zákoníku, se řídí úpravou an. obch. zák., i když smlouva, která pak bude uzavřena, a vztahy z ní vzniklé se budou řídit příslušnou úpravou ve smyslu (viz Štenglová a kol. Obchodní zákoník, komentář, 12. vydání, Praha, C.H.Beck, 2009, s. 875, autor partie M. Tomsa), anebo že pro použitelnost právní úpravy přípravné smlouvy [tj. smlouvy o uzavření budoucí smlouvy] podle a násl. zákona [obch. zák.] je rozhodující povaha vztahů ( zákona), event. dohoda stran ( zákona) (viz Faldyna, F. a kol. Obchodní zákoník s komentářem, II. díl, Praha, Codex, 2000, s. 68, autor partie J. Bejček).

Jelikož odvolací soud, vycházeje z odlišného právního názoru, dovodil, že smlouva o budoucí smlouvě o prodeji směnek ze dne 13. 7. 2000 je podle neplatná, a neposoudil tuto smlouvu z hlediska obchodního zákoníku, je jeho právní posouzení věci nesprávné, a dovolací důvod dle byl tudíž uplatněn opodstatněně.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle věty za středníkem zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozsudek prvostupňový, zrušil i toto rozhodnutí, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. února 2010

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu