Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1830/2009

21

Cdo 1830/2009

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Ing. L. K.

, zastoupeného advokátem, proti žalované

B. C. R., a.s.

, o 285.787,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. prosince 2007, č. j. -53, takto:

Dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky 38.150,- Kč s úrokem z prodlení,

se odmítá;

jinak

se

dovolání

zamítá

.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se (žalobou změněnou před soudem prvního stupně) domáhal, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 16. 9. 2003 je neplatná, a aby bylo žalovanému uloženo zaplatit mu náhradu mzdy za dobu od 15. 6. 2003 do 31. 12. 2003 ve výši 247.682,- Kč s úrokem z prodlení a náhradu mzdy za leden 2004 ve výši 38.105,- Kč.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 1. 2005, č. j. -36, zamítl žalobu „aby byla určena neplatnou výpověď daná žalobci dopisem žalovaného z 16. 9. 2003 podle “ a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci náhradu mzdy za dobu od 15. 6. 2003 do 31. 12. 2003 ve výši 247.682,- Kč s úrokem z prodlení a náhradu mzdy za leden 2004 ve výši 38.105,- Kč, vyloučil k samostatnému řízení a rozhodnutí.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 5. 2007, č. j. -27, žalobu „o náhradu mzdy za období od 15. 6. 2003 do 31. 1. 2004 ve výši 285.787,- Kč s úrokem z prodlení“ zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů zjistil, že žalobce byl odvolán z funkce technicko-výrobního náměstka žalovaného ke dni 30. 11. 1999 a že mu byla dána výpověď z pracovního poměru ze dne 29. 11. 1999 a ze dne 25. 9. 2001. Obě tyto výpovědi byly soudem určeny za neplatné. Dne 20. 9. 2001 nabídl žalovaný žalobci místo kalkulanta, které žalobce odmítl. Žalobci byla dále dne 16. 9. 2003 dána opět výpověď z pracovního poměru; žaloba na určení neplatnosti této výpovědi z pracovního poměru byla soudem zamítnuta. Soud prvního stupně dovodil, že po odvolání žalobce z funkce nastal stav, kdy žalobci nevzniká povinnost konat práci pro zaměstnavatele a zaměstnavateli nevzniká povinnost přidělovat zaměstnanci práci, nedošlo-li mezi nimi k dohodě o druhu vykonávané práce, což se v projednávané věci nestalo. V důsledku toho, že žalobce odmítl dne 27. 9. 2001 nabídku volného pracovního místa, pracovní poměr mezi účastníky po odvolání žalobce z funkce technicko-výrobního náměstka trval toliko v „latentní podobě“, a to až do skončení pracovního poměru mezi účastníky na základě výpovědi z pracovního poměru ze dne 16. 9. 2003. Nebylo-li z tohoto důvodu na straně zaměstnavatele překážky v práci, nepřísluší žalobci náhrada mzdy, které se v tomto řízení domáhal.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 12. 2007, č. j. -53, rozsudek soudu prvního stupně „v odstavci I. výroku“ (ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta) co do částky 38.105,- Kč s úrokem z prodlení potvrdil, co do částky 46.595,- Kč s úrokem z prodlení jej zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil a co do částky 201.087,- Kč s úrokem z prodlení a „v odstavci II. výroku“ (ve výroku o nákladech řízení) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu jej vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyšel z toho, že na základě výpovědi z pracovního poměru dané žalobci dne 16. 9. 2003 skončil pracovní poměr mezi účastníky ke dni 31. 12. 2003. V lednu 2004 pracovní poměr mezi účastníky už netrval a žalobci proto nemohl vzniknout nárok ani na mzdu ani na náhradu mzdy. Proto rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v části o zaplacení náhrady mzdy za leden 2004 ve výši 38.105,- Kč považoval za správné. Při posuzování žalobcova nároku na náhradu mzdy za dobu od 15. 6. 2003 do 31. 12. 2003 přihlédl k tomu, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. uplatňoval žalobce mimo jiné za stejné období náhradu mzdy ve výši 18.638,- Kč měsíčně. Uzavřel, že v tomto rozsahu bylo již o nároku žalobce rozhodnuto a žaloba o náhradu mzdy žalobci za toto období a v této výši (ve výši 46.595,- Kč) nemůže být s ohledem na ustanovení znovu projednávána. Vytknul dále soudu prvního stupně, že při posuzování žalobcova nároku na náhradu mzdy za dobu od 15. 6. 2003 do 31. 12. 2003 se neřídil v té době platným ustanovením věty druhé zák. práce, podle kterého nastává fikce nadbytečnosti zaměstnance odvolaného z funkce nejen tehdy, jestliže zaměstnavatel nemá k dispozici žádné pracovní místo odpovídající kvalifikaci zaměstnance, případně jinou pro něho vhodnou práci, ale i v případě, že zaměstnanec nabídku takové práce odmítne. Soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval výpočtem náhrady mzdy v žalovaném období s tím, že půjde o náhradu mzdy, které žalobce dosahoval u žalovaného jako technicko - výrobní náměstek, což byla poslední práce, kterou žalobce po dohodě s žalovaným vykonával.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu „ve výroku I.“ (ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 38.105,- Kč s úrokem z prodlení) a „ve výroku II.“ (ve výroku, jímž byl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 46.595,- Kč s úrokem z prodlení zrušen a řízení v tomto rozsahu zastaveno) podal žalobce dovolání. Vadu řízení ve vztahu k „výroku I.“ spatřuje v tom, že potvrzením rozsudku soudu prvního stupně mu byla odňata možnost zpětvzetí části žaloby „v závislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání ve věci neplatnosti třetí výpovědi z pracovního poměru“. Ve vztahu k „výroku II.“ namítal, že už v žalobě ze dne 30. 1. 2002 požadoval náhradu mzdy na základě neplatnosti druhé výpovědi (podle ustanovení § 61 zák. práce), „která by mohla trvat nejdéle do 14. 6. 2003“, a odvolací soud v napadeném rozsudku řeší náhradu mzdy pro překážku v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení § 130 zák. práce za období od 15. 6. 2003 do 31. 12. 2003. Podle dovolatele se „nepochybně jedná o dvě různé kauzy (byť se stejnými účastníky), a to z hlediska věcného, časového i právního“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu „ve výroku I.“ a „ve výroku II.“ a také rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2007, č. j. -27, „v plném rozsahu“ a aby věc vrátil k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Ostravě s tím, že „bude umožněno žalobci vzít zpět část žaloby ve výši 38.105,- Kč za leden 2004 v termínu, jak určí soud“, a že „žalobci bude přiznána náhrada mzdy za období 15. 6. 2003 až 31. 12. 2003 ve výši 38.105,- Kč/měs., tj. celkem 247.682,- Kč s úrokem z prodlení”.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 , kterým se mění , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výrocích, kterými byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé zčásti zrušen a řízení v tomto rozsahu bylo zastaveno (ohledně částky 46.595,- Kč s úrokem z prodlení) a zčásti potvrzen (oba soudy shodně rozhodly o zamítnutí žaloby co do částky 38.105,- Kč s úrokem z prodlení). Protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu tak došlo k tzv. rozštěpení uplatněných nároků, je třeba přípustnost dovolání proti jednotlivým částem výroku rozsudku odvolacího soudu posuzovat samostatně.

Dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé ohledně částky 46.595,- Kč s úrokem z prodlení zrušen a řízení v tomto rozsahu bylo zastaveno, je přípustné podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v této části bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé zčásti zrušen a řízení v tomto rozsahu bylo zastaveno, není opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (skutková zjištění soudů dovolatel v tomto směru nenapadá), že žalobce se žalobou v této věci mimo jiné domáhal náhrady mzdy za dobu od 15. 6. 2003 do 31. 12. 2003 ve výši 247.682,- Kč s úrokem z prodlení a náhrady mzdy za leden 2004 ve výši 38.105,- Kč s odůvodněním, že ode dne 15. 6. 2003 do dne 31. 12. 2003 byl pracovní poměr účastníků ve stavu, který zákon definuje jako překážku v práci na straně zaměstnavatele. V řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. uplatňoval žalobce proti stejnému žalovanému mimo jiné za stejné období náhradu mzdy ve výši 18.638,- Kč měsíčně. Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2004, č. j. -60, i z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2005, č. j. -93, vyplývá, že oba soudy dospěly k závěru, že žalobcův nárok v této části není opodstatněn z hlediska ustanovení § 61 zák. práce ani z hlediska ustanovení § 130 zák. práce.

S námitkou žalobce, že se v této věci a ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. „nepochybně jedná o dvě různé kauzy (byť se stejnými účastníky), a to z hlediska věcného, časového i právního“, a že se proto nejedná o překážku věci pravomocně rozsouzené, dovolací soud nesouhlasí.

Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku, usnesení nebo platebního rozkazu pro účastníky a popřípadě jiné osoby, vyplývající z ustanovení , 2 a 3 , věc projednávána znovu (srov. , a ).

Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v původním řízení jako žalovaní a v novém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká těchže osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2007; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 113, ročník 2001).

V projednávané věci z uvedených zásad odvolací soud vycházel, když z porovnání skutkových tvrzení žalobce a právního posouzení věci soudy v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. se skutkovými tvrzeními (a zjištěními) v tomto řízení uzavřel, že v tomto rozsahu bylo již o nároku žalobce rozhodnuto, žaloba o náhradu mzdy žalobci za toto období a v této výši (ve výši 46.595,- Kč) nemůže být s ohledem na ustanovení znovu projednávána, a proto rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu zrušil a řízení zastavil. Na správnosti tohoto závěru nemůže nic změnit – jak shora uvedeno – ani kdyby se soudy v původním řízení mýlily a věc posoudily po právní stránce nesprávně. Vliv na správnost rozhodnutí nemůže mít ani dovolatelem tvrzená skutečnost, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. se tohoto nároku domáhal s odkazem na ustanovení zák. práce, zatímco v tomto řízení se opírá o ustanovení zák. práce. Jak totiž sám dovolatel ve svém dovolání uvádí, soud není vázán „právní kvalifikací žaloby“, jak ji učinil účastník; vázán je toliko skutkovým vylíčením věci (skutkem).

Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadený výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 46.595,- Kč s úrokem z prodlení zrušen a řízení v tomto rozsahu zastaveno, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl v této části postižen vadou uvedenou v ustanovení , a b) a nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce v této části podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání žalobce ve vztahu k výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 38.105,- Kč s úrokem z prodlení. Dovolání žalobce proti tomuto výroku napadeného rozsudku není přípustné podle ustanovení , a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolání může být podle ustanovení – jak uvedeno již výše – přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. ], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. ]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení a (srov. ). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení , jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, nebo podle ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).

Dovolatel přípustnost dovolání proti „výroku I.“ rozsudku odvolacího soudu dovozuje z toho, že řízení je ve vztahu k tomuto výroku postiženo vadou, neboť „potvrzením rozsudku soudu prvního stupně v této části mu byla odňata možnost zpětvzetí části žaloby v závislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání ve věci neplatnosti třetí výpovědi z pracovního poměru“. Tím však dovolatel netvrdí, že by proces získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) zahrnoval podmínku právní otázky zásadního významu, ale namítá, že mu obsahem soudního rozhodnutí bylo znemožněno realizovat jeho procesní právo disponovat žalobou, což však - jak bylo již výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení založit nemůže. Mimo to dovolatel přehlíží, že zásada dispoziční má sice své procesní meze (s žalobou lze nakládat – měnit ji, jen dokud soud o věci již nerozhodl), že mu ale nic nebránilo, aby po podání odvolání vzal žalobu zčásti zpět (srov. ustanovení a ).

Za tohoto stavu je zřejmé, že napadený potvrzující „výrok I.“ rozsudku odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce v této části podle ustanovení věty první a odmítl.

Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (, část věty před středníkem ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. února 2010 JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu