Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3646/2009

30

Cdo 3646/2009

U S N E S E N Í

JUDr. M. Ch., LL.M.,

proti žalované

České republice-M. s. ČR,

o určení neplatnosti sdělení žalované

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2009, č.j. -179, takto:

I.

Dovolání žalobkyně

se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění( ):

Žalobkyně se domáhala žalobou určení, že sdělení M. s. České republiky ze dne 13. prosince 2001, č.j. 66/2001-pers.CK, kterým bylo žalobkyni oznámeno, že byla rozhodnutím komise M. s. ustavené k posouzení výsledků psychologicko-diagnostického vyšetření vyřazena z další účasti ve výběrovém řízení na místa justičních čekatelů, je neplatné. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu (dále jen „ “) spatřovala v tom, že byla poškozena na své dobré pověsti jak osobnostně, tak i z hlediska své profesní kvalifikace právničky.

Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 6. září 2007, č.j. -129, výrokem II. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2006, č.j.

-76, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. června 2005, č.j. -47, ve znění opravných usnesení, kterým soud prvního stupně v označené věci řízení zastavil pro nedostatek své pravomoci podle a odvolací soud následně jeho rozhodnutí potvrdil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyslovil, že předmětem sporu je vztah mezi občanem a právnickou osobou, o kterém přísluší rozhodovat soudu ( ).

Poté Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. března 2008, č.j. -152, žalobu s návrhem na určení, že sdělení M. s. České republiky č.j. 66/2001-pers.CK ze dne 13. 12. 2001 je neplatné, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyslovil, že není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. března 2009, č.j. -179, rozsudek soudu prvního stupně podle potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení podle ustanovení Dotčeným sdělením žalované byla žalobkyně pouze informována o rozhodnutí komise M. s., přičemž se nejednalo o právní úkon; bylo proto vyloučeno v tomto případě zkoumat jeho platnost.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, doplněné podáním ze dne 11. srpna 2006. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení a podává je z důvodů uvedených v i b) , neboť podle jejího názoru je celé dosavadní řízení ve věci zatíženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Namítá především, že oba soudy nerespektovaly závazný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem, neprovedly všechny důkazy, ani se s předloženými důkazy věcně a obsahově nevypořádaly. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Požaduje též přisouzení úhrady nákladů řízení.

K dovolání nebylo podáno vyjádření.

Dovolací soud přihlédl k čl. II. bodu 12. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že ve věci nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení a b) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení , kdy nebyl naplněn dovolací důvod podle ustanovení Otázku výkladu ustanovení odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. března 1997 sp. zn. , uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997). Zde je třeba především připomenout, že pokud se odvolací soud zabýval otázkou aplikace téhož zákona, pak hodnotil žalobkyní označený projev vůle se závěrem, že v daném případě nejde o právní úkon (směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují - je proto pojmově vyloučeno zkoumat, zda jsou u něho splněny potřebné náležitosti, vyžadované právními předpisy pro platnost právních úkonů). Odpadá tak možnost existence vady postihované sankcí neplatnosti, a proto zde nepřichází v úvahu ani eventualita obrany určovací žalobou podle ustanovení To je třeba vztáhnout právě na předmětné sdělení, které není možno posuzovat jako individuální akt aplikace práva žalované.

Subjekty práva uskutečňují právo jednak právními úkony a akty aplikace práva, jednak využíváním oprávnění a plněním právních povinností. Zvláštní úlohu při uskutečňování práva mají orgány státu; v konkrétních případech je totiž nezbytným stupněm realizace práva jeho aplikace státními orgány. Aplikace práva je zvláštní formou realizace práva, jež přísluší státním orgánům. Aplikací práva je pak třeba rozumět určitý zvláště kvalifikovaný postup právní činnosti státních orgánů. Při aplikaci práva státní orgány na základě ustanovení právních norem organizují uskutečňování práva vydáváním individuálních veřejnoprávních aktů (aktů aplikace práva, které je nutno odlišovat od normativních právních aktů státních orgánů). Individuální akt aplikace práva je výsledek činnosti státního orgánu vztahující se na určitý individuální (jedinečný) případ.Pomocí aktů aplikace práva lze buď- jednostranně, nezávisle na vůli adresátů aktů zakládat, měnit nebo rušit individuální právní vztahy (konstitutivní akty aplikace práva),- autoritativně zjišťovat (konstatovat) existenci nebo neexistenci individuálních právních vztahů (deklaratorní akty aplikace práva).

Pravomoc (způsobilost vydávat právní akty) mají pouze orgány k tomu zmocněné obecně závaznými normativními akty. Tato pravomoc přísluší zásadně konkrétním státním orgánům. Právní normy pak určují konkrétní obsah aktů aplikace práva včetně náplně oprávnění a právních povinností účastníků právních vztahů, jež mají být jejich předmětem. Pomocí aktů aplikace práva lze zakládat, měnit, rušit nebo autoritativně konstatovat jen oprávnění a právní povinnosti v té podobě, v jaké jsou předurčeny obecně závaznými normativními akty (obdobně srovnej publikaci Teorie státu a práva, díl I., za vědecké redakce doc.DrSc. Jiřího Boguszaka, ORBIS Praha 1967, str. 419násl.).

Podle , o soudech a soudcích, který nabyl účinnosti dne 1. září 1991, přičemž byl zrušen ke dni 1.4.2002 soudcem nebo přísedícím, může být ustanoven každý občan České republiky, který je způsobilý k právním úkonům, bezúhonný, jestliže jeho zkušenosti a morální vlastnosti dávají záruku, že bude soudcovskou funkci řádně zastávat, v den ustanovení dosáhl věku 25 let a souhlasí se svým ustanovením za soudce nebo přísedícího a s přidělením k určitému soudu (odst. 1). Soudce mimo splnění podmínek uvedených v předchozím odstavci musí mít úplné vysokoškolské právnické vzdělání a odbornou justiční zkoušku (odst. 2). Zvláštní zákon může stanovit další podmínky a postup při přezkoumávání předpokladů a morálních vlastností, potřebných pro funkci soudce (odst. 3). Odborná justiční zkouška, soudcovská zkouška, jednotná soudcovská zkouška, jednotná soudcovská a advokátní zkouška, vojenská právní zkouška, notářská zkouška, prokurátorská zkouška, arbitrážní zkouška, závěrečné hodnocení čekatelské praxe a jiné obdobné závěrečné zkoušky vykonané před účinností tohoto zákona mají stejné účinky jako odborná justiční zkouška podle tohoto zákona. Ministr spravedlnosti může uznat advokátní zkoušku, exekutorskou zkoušku a profesní zkoušku na komerčního právníka za odbornou justiční zkoušku podle tohoto zákona (odst. 5).

Podle § 62 cit. zákona do pracovního poměru justičního čekatele může být přijat jen ten, kdo splňuje předpoklady pro funkci soudce (§ 34 odst. 1, 2 a 3) s výjimkou věku, zkušeností a odborné justiční zkoušky (odst.1). Justiční čekatelé jsou oprávněni vykonávat pod dozorem soudce jednoduché úkony vyhrazené samosoudci, které určí Ministerstvo spravedlnosti vyhláškou (odst. 2). Justiční čekatelé jsou povinni, a to i po skončení přípravné služby, zachovávat mlčenlivost o věcech, o kterých se dozvěděli při výkonu své činnosti, ve stejném rozsahu jako soudci. Zprostit této povinnosti je může předseda krajského soudu z vážných důvodů (odst. 3). Justiční čekatel skládá při nástupu do práce do rukou předsedy příslušného krajského soudu tento slib: "Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit zákony, budu se svědomitě připravovat na výkon soudcovské funkce a osvojím si zásady soudcovské etiky" (odst. 5). Platové poměry justičních čekatelů upraví zvláštní zákon (odst. 6).

V té době platná instrukce M. s. ze dne 11. prosince 1997, č.j. 314/97-pers., o výběru, přijímání, odborné přípravě a o odborné justiční zkoušce justičních a právních čekatelů upravovala výběr a přijímání justičních čekatelů v ustanovení § 1, § 1a a § 2. Avšak ani z výše citovaných ustanovení tehdejšího zákona o soudech a soudcích, ani ze zmíněného ustanovení uvedené instrukce M. s. nelze odvodit, že sporem dotčené sdělení by mohlo být klasifikováno jako individuální akt aplikace práva.

Je proto třeba mít zato, že závěr odvolacího soudu, že nebyly dány předpoklady přezkoumat platnost zmíněného sdělení na základě určovací žaloby podle , je přiléhavý a není v rozporu s citovanými ustanoveními.

Námitkami proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů žalobkyně uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení , k němuž však nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle , přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. , uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Obdobně, pokud je v dovolání uplatněn dovolací důvod podle , nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu.

Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle ve spojení s téhož zákona.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta prvá ve spojení s , , neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. února 2010

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu