Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 4774/2007

     

U S N E S E N Í

Ing. J. B.,

 proti žalované

 H. G.

, zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne

25. ledna 2007, č. j. -209, takto:

I. Dovolání se

odmítá.

II. Žalobce je

povinen

 zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám  advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. ledna 2007, č. j. -209, kterým byl ve věci samé potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. května 2005, č. j. -118, není přípustné podle a nebylo shledáno přípustným ani podle , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ( o. s. ř).

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle , který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle vyloučeno (srovnej znění ); při úvahách o přípustnosti dovolání podle musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne

7. 3. 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. ).

Bez významu jsou tudíž výhrady žalobce vůči skutkovému závěru, že původní žalobkyně N. B. nevykazovala známky duševní nezpůsobilosti, resp. neměla v době uzavření darovací smlouvy zdravotní problémy, které by jí bránily v logickém úsudku a v posouzení následků svého chování, který odvolací soud dovodil zejména z chování zmiňované jako účastnice řízení před soudem prvního stupně, z jejího dopisu adresovaného soudu, a nepřímo i z jednání samotného žalobce.

Prostřednictvím přípustného dovolacího důvodu vymezeného v   žalobce brojí proti závěru odvolacího soudu, že darovací smlouva s ujednáním o zřízení věcného břemene ze dne 9. 5. 2003 uzavřená mezi N. B. a žalovanou není z pohledu určitosti platným právním úkonem. Prosazuje názor, že darovaný byt byl v darovací smlouvě identifikován neurčitě a nesprávně (v rozporu s fakticitou) a nedostatečně byl určen i prostor, který v něm má být užíván v rámci věcného břemene; protože , zákona

o vlastnictví bytů, je ustanovením kogentním, nelze nedostatek v označení bytu a prostoru, který má být užíván v rámci věcného břemene, odstranit výkladem, jak nesprávně učinily soudy obou stupňů.

V darovací smlouvě ze dne 9. 5. 2005 byl předmět darování vymezen jako „bytová jednotka číslo 319/12 o podlahové ploše 93,40 m2 nacházející se v objektu bydlení čp. 319 postaveném na pozemku parc. č. 1044, se spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy čp. 319 postavené na pozemku parc. č. 1044 ve výši ideální 934/139877 vzhledem k celku a spoluvlastnickým podílem na pozemku parc. č. 1044 o výměře 604 m2 ve výši ideálních 934/15738 vzhledem k celku, to vše vedeno u Katastrálního úřadu B., pro obec B. a katastrální  území V.“ V článku II. smlouvy je bytová jednotka dále popsána tak, že jde o „byt 2 + 1“ umístěný v šestém nadzemním podlaží, jehož celková podlahová plocha s příslušenstvím čítá 93,40 m2. Shodně

(i když s další specifikací – podrobným popisem uspořádání bytu a jednotlivých jeho místností, tj. kuchyně o výměře 16,5 m2, pokoje o výměře 21,5 m2, pokoje o výměře 25,5 m2, pokojíku

o výměře 6,4 m2, spíže, koupeny, předsíně, WC, sklepa a balkonu) byl předmětný byt popsán ve smlouvě o převodu bytové jednotky, kterou dne 4. 4. 2003 uzavřela původní žalobkyně N. B.

s městem B. Darovací smlouva ve svém článku IX. obsahuje ujednání o zřízení věcného břemene spočívajícího v doživotním bydlení N. B. a Ing. J. B. s rozpisem toho, co bude oprávněn každý

z nich užívat.

Nejvyšší soud se již v řadě svých rozhodnutí vyjadřoval k určitosti právních úkonů, resp. k vnímání právních úkonů z hlediska určitosti jejich předmětu (srov. např. rozsudky ze dne

26. 3. 2008, sp. zn. , a ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. ). Dovodil, že právní úkon je neurčitý (a tedy neplatný) tehdy, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný, přičemž neurčitost tohoto obsahu nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel. Ve smyslu je třeba právní úkon považovat za určitý, jestliže je z něho patrno, kdo tento právní úkon činí a co je jeho předmětem, přičemž tento předmět musí být vymezen tak, aby nemohlo dojít k záměně za věci obdobného druhu. U nedostatků označení předmětu právního úkonu je pak nutno rozlišit, zda zakládají skutečně vadu umožňující záměnu předmětu úkonu, nebo zda spočívají jen v jinak nepřesném či neúplném označení tohoto předmětu; o takový případ se jedná tehdy, jestliže je správné označení úkonu zjistitelné podle dalších identifikujících znaků nebo i z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem. Stejné závěry zaujal při posouzení právních úkonů z hlediska určitosti i Ústavní soud (srov. jeho nálezy ze dne 19. 3. 2002, sp. zn. , a ze 13. 10. 2004, sp. zn. soud při posouzení určitosti předmětu darovací smlouvy postupoval v intencích shora uvedeného výkladu; z darovací smlouvy lze nepochybně zjistit jak budovu, v níž se nachází převáděná bytová jednotka, tak i samu bytovou jednotku, včetně spoluvlastnického podílu na společných částech budovy a pozemku; popis bytové jednotky obsahuje všechny údaje podle , takže záměna předmětu darování není možná. Pokud jde o ujednání o věcném břemenu spočívajícím v možnosti byt užívat, bylo ve smlouvě zcela jednoznačně a zřetelně uvedeno, co má která z osob oprávněných z věcného břemene užívat. K námitkám dovolatele se sluší připomenout, že podle se podlahovou plochou bytu nebo rozestavěného bytu rozumí podlahová plocha všech místností, včetně místností, které tvoří příslušenství bytu nebo rozestavěného bytu; do podlahové plochy se tudíž nezapočítává balkon (nejde o místnost).

Protože dovoláním zpochybněná právní otázka nebyla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem, nemůže být jeho rozhodnutí zásadně právně významné. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a dovolací soud  je podle věty první a odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 5.000,- Kč (, ve spojení s , ve spojení s a , v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč ( a a 3 , v platném znění) a z částky 1.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle , o dani z přidané hodnoty ( ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 17. února 2010

JUDr. Ivana  Zlatohlávková, v. r.

předsedkyně senátu