Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 947/2009

              29

Cdo 947/2009

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou ze dne 7. srpna 2006 se žalobkyně domáhala vyklizení žalovaných ze specifikovaného bytu (dále jen „sporný byt“) s tím, že poté, kdy žalovaným na základě exekučního příkazu k postižení „majetkového podílu“ prvního žalovaného ve S. b. d. m. v P. (dále jen „družstvo“) zaniklo společné členství manželů v družstvu i společný nájem bytu manžely, družstvo kupní smlouvou sporný byt převedlo do vlastnictví žalobkyně a žalovaní jej nadále užívají bez právního důvodu.

Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil proti druhé žalované rozsudek ze dne 26. září 2007, č.j. -125, kterým Okresní soud Plzeň – město uložil žalovaným povinnost vyklidit sporný byt do patnácti dnů po zajištění přístřeší.

Odvolací soud, poté kdy zopakoval dokazování spisem Okresního soudu Plzeň – město zn. a doplnil dokazování spisem Exekutorského úřadu P.– m. zn. 1 EX 3439/2003, vyšel ze skutkového závěru, podle něhož v exekuci k vymožení peněžitého plnění ve prospěch oprávněného Petra Sobotky proti prvnímu žalovanému byly veškeré písemnosti doručovány jen povinnému, tj. prvnímu žalovanému.

Žalovanými vznesenou námitku nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně, založenou na úvaze, podle které nebyl-li exekuční příkaz doručen druhé žalované, účinky spojené s ním nenastaly a druhá žalovaná členství v družstvu ani nájemní právo ke spornému bytu nepozbyla, pročež družstvo nemohlo sporný byt platně převést na žalobkyni, odvolací soud přesto nepovažoval za důvodnou. S poukazem na ustanovení , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a na rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 11/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 11/2008“) totiž – ve shodě se soudem prvního stupně – dovodil, že „již pouhým vydáním“ exekučního příkazu, jímž byla postižena společná členská práva a povinnosti žalovaných v družstvu, „v návaznosti na pravomocné usnesení soudu o nařízení exekuce“, zaniklo členství obou žalovaných v družstvu. Připustil, že exekuční příkaz měl soudní exekutor doručit i druhé žalované, neboť s ohledem na společné členství v družstvu se „nejpozději v době jeho vydání stala účastnicí exekučního řízení“, měl ovšem za to, že „tato skutečnost však nic na právních závěrech vyslovených soudem prvního stupně nemůže změnit“.

Druhá žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, opírajíc jeho přípustnost  o ustanovení , (dále jen „“), uplatňujíc přitom dovolací důvod podle ustanovení a navrhujíc, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolatelka opakuje, že s ohledem na společné členství v družstvu se „v době vydání“ exekučního příkazu stala účastnicí exekučního řízení a soudní exekutor měl exekuční příkaz doručit i jí. Závěry R 11/2008 má v projednávané věci za neaplikovatelné. Je přesvědčena, že předpokladem zániku účasti v družstvu ve smyslu ustanovení  § 231 odst. 1 obch. zák. je právní moc exekučního příkazu, nikoli jeho pouhé vydání. Z toho dovozuje, že družstvo nebylo oprávněno společná členská práva a povinnosti žalovaných v družstvu převést na žalobkyni. Namítá rovněž, že došlo „k chybnému postupu při schvalování prodeje bytu“,  polemizujíc s názorem odvolacího soudu, podle něhož není oprávněna namítat neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi družstvem a žalobkyní, neboť účastníkem tohoto právního vztahu nebyla.

Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení , neboť názor odvolacího soudu, podle něhož byly splněny předpoklady pro zánik účasti druhé žalované v družstvu, je v rozporu se závěry stanoviska Nejvyššího soudu.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Názor dovolatelky, podle něhož předpokladem zániku členství v družstvu je právní moc exekuční příkazu, není správný. Přímo ze znění ustanovení § 231 odst. 1 obch. zák. se podává, že členství zaniká vydáním exekučního příkazu k postižení členských práv a povinností po právní moci usnesení o nařízení exekuce. Dovolání je přesto důvodné.

Ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. (uveřejněném pod číslem 31/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud pod bodem IX. formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je manžel povinného osobou oprávněnou podat odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, přichází-li v úvahu, že konkrétním exekučním příkazem může být postižen majetek v jeho společném jmění s povinným.

Tím se Nejvyšší soud vymezil – v rámci řešení otázky, kdy se manžel povinného stává účastníkem exekučního řízení – právě proti závěru (zastávanému v projednávané věci odvolacím soudem), že manžel povinného nabývá oprávnění k podání odvolání proti usnesení o nařízení exekuce až vydáním exekučního příkazu postihujícího majetek ve společném jmění manželů.

Ve světle uvedeného závěru Nejvyššího soudu (stala-li se druhá žalovaná účastníkem exekučního řízení vedeného proti prvnímu žalovanému již vydáním usnesení o nařízení exekuce) je zřejmé, že druhé žalované měl být doručen nejen exekuční příkaz k postižení společných členských práv a povinností obou žalovaných v družstvu, ale, a to zejména, již samo usnesení o nařízení exekuce. Nestalo-li se tak, nemohlo usnesení o nařízení exekuce nabýt (formální) právní moci (srov. ustanovení ve spojení s ). Znamená to mimo jiné i to, že druhá žalovaná je dosud oprávněna – bez ohledu na to, že jí nebylo doručeno – podat proti usnesení o nařízení exekuce odvolání.

Nenabylo-li v projednávané věci usnesení o nařízení exekuce právní moci, nebyla splněna podmínka ustanovení § 231 odst. 1 obch. zák., jež stanoví, že členství v družstvu zaniká vydáním exekučního příkazu k postižení členských práv a povinností po právní moci usnesení o nařízení exekuce. Vydáním exekučního příkazu k postižení členských práv a povinností před právní mocí usnesení o nařízení exekuce tudíž členství v družstvu nezaniká. Nezaniklo-li (v důsledku vydání exekučního příkazu) společné členství žalovaných, nezanikl ani jejich společný nájem bytu (srov. a contrario , ) a nelze tudíž – pouze na základě těchto skutečností – nikterak dovozovat, že by druhá žalovaná užívala sporný byt bez právního důvodu.

Protože právní posouzení věci co do řešení otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, není nesprávné a dovolací důvod podle byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž by se zabýval dalšími v dovolání uplatněnými námitkami, usnesení odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i usnesení soudu prvního stupně podle věty za středníkem a odst. 3 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta první ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný ( věta druhá a ).

V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. ledna 2010

      doc. JUDr. Ivana Štenglová

    předsedkyně senátu