Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3452/2008

21

Cdo 3452/2008

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

S. b. d. N. d.

, zastoupeného advokátem, proti žalované

České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2008 č.j. -31, takto:

Rozsudek městského soudu

se zrušuje

a věc

se vrací

Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby bylo žalované uloženo vyklidit byt v domě v P. a vyklizený ho předat žalobci. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je "výlučným vlastníkem a pronajímatelem" uvedeného bytu, že dne 1.7.2004 zemřela členka družstva V. Š., která byla nájemkyní bytu, a že dědictví připadlo na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23.1.2006 č.j. -72 státu jako odúmrť. Protože úmrtím došlo k zániku členství V. Š. v družstvu a nájemní smlouvy k družstevnímu bytu, je žalovaná povinna byt vyklidit. Stát se totiž nestal dědicem po V. Š., je jen "nabyvatelem dědictví" a nemůže mít ani "práva, která zákon přiznává jen dědici"; nemůže se stát členem družstva a nájemcem družstevního bytu, i když mu v rámci odúmrti připadl členský podíl v družstvu. Žalobce dále dovozuje, že "speciální úprava sukcese chráněného nájmu bytu je vyhrazena jen na dědice", že na odúmrť se nevztahuje a že členství v družstvu "může nabýt jen dědic a i ten jenom v tom případě, jestliže o to požádá a jen tam, kde zákon nebo stanovy družstva připouštějí, že může členství získat". Žalovaná má z důvodu odúmrti pouze právo na "vypořádací podíl ve výši účetní hodnoty členského podílu ke dni úmrti zůstavitelky", tedy ve výši 10.178,- Kč.

Žalovaná potvrdila, že dědictví po Vlastě Škrábkové, zemř. 1.7.2004, nabyl stát jako odúmrť. Stát podle jejího názoru vstupuje nabytím odúmrti do právního postavení zůstavitele a stává se účastníkem občanskoprávních vztahů na místě zůstavitele, ledaže by šlo o práva, která jsou vázána na osobu zůstavitele a která proto zanikají jeho smrtí. Stát "v rámci přechodu dědictví" nenabývá - ve srovnání se zákonným nebo závětním dědicem - méně práv jen proto, že při odúmrti "není označen za dědice"; jestliže zákon neupravuje výslovně postavení státu při nabytí odúmrti jinak od právního postavení dědice, je třeba na stát pohlížet "analogicky jako na dědice a přiznat mu stejná práva". Z uvedeného vyplývá, že nabytím členského podílu v bytovém družstvu na základě odúmrti ( ) přechází analogickým užitím ustanovení členství v družstvu a nájem bytu na stát, že předmětem připadnutí dědictví státu v souvislosti s členstvím v bytovém družstvu je členský podíl zůstavitele, který se stanoví "cenou obvyklou, tj. cenou, kterou by bylo možno za převod členského podílu v rozhodné době a místě dosáhnout". V nabytí členství státu v bytovém družstvu nebrání ani (ve znění pozdějších předpisů); i když se stát nemůže zúčastnit na založení družstva, vstoupit do družstva nebo nabýt členství v družstvu převodem, ustanovení tohoto zákona výslovně počítá s tím, že stát může nabýt práva z členství v družstvu též na základě odúmrti, s nimiž příslušná organizační složka naloží v souladu s tímto zákonem. Žalovaná současně poukazuje na rovnost v právech a dovozuje, že je nepřípustné nahlížet na stát, který nabývá dědictví jako odúmrť, jinak než na dědice, nestanoví-li zákon jinak.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12.12.2007 č.j. -16 žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 1.000,- Kč. Dovodil, že žalobce je "vlastníkem předmětného bytu", že smrtí Vlasty Škrábkové zaniklo její členství v družstvu spolu s nájemní smlouvou k bytu, že zemřela "bez dědiců a bez zanechání závěti" a že proto dědictví připadlo státu jako odúmrť. Při právním posouzení věci je třeba podle soudu prvního stupně vycházet z nálezu "Ústavního soudu ", podle něhož, "pokud připadlo dědictví státu jako odúmrť, nebyl stát dědicem, a proto se nemohl stát ani nositelem členských práv a povinností, i kdyby jeho členství v bytovém družstvu bylo podle právní úpravy přípustné". Stát může být dědicem po zůstaviteli pouze tehdy, když jej zůstavitel v závěti dědicem ustanovil a stát, který není závětí povolán za dědice a kterému dědictví připadlo pouze na základě ustanovení jako odúmrť, není dědicem, i když mu připadl družstevní podíl. Není-li stát dědicem, nemůže být ani členem družstva, ani nájemcem družstevního bytu. K užívání předmětného družstevního bytu proto žalovaná nemá žádný právní důvod.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.4.2008 č.j. -31 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.927,- Kč k rukám advokáta Mgr. J. H. Vycházeje z ustanovení , podle kterého smrtí nájemce družstevního bytu přechází jeho členství v družstvu a nájem bytu na toho dědice, kterému připadl členský podíl, dospěl odvolací soud k závěru, že stát, jemuž připadlo dědictví po zůstaviteli jako odúmrť ( ), nemá stejné postavení jako dědic "podle dědické posloupnosti" a že k nabytí členských práv a povinností v družstvu "může dojít pouze na dědice, nikoliv na osobu, které připadlo dědictví jiným způsobem než děděním"; připadlo-li dědictví státu jako odúmrť, nebyl stát dědicem, a nemohl se proto stát nositelem členských práv a povinností, i kdyby jeho členství v bytovém družstvu bylo podle právní úpravy přípustné. Podle názoru odvolacího soudu je navíc "pojmově vyloučena i možnost státu získat nájem bytu", neboť právo nájmu bytu je "jednoznačně vázáno na fyzickou osobu" a jeho prostřednictvím uspokojuje fyzická osoba jako nájemce bytu svou potřebu bydlení. Právní názor soudu prvního stupně "opřený o stanovisko" vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 3.1.2001 sp. zn. je proto podle odvolacího soudu správný.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že v případě úmrtí člena bytového družstva je třeba vycházet z ustanovení a , z nichž vyplývá, že "předmětem dědění po zůstaviteli je právě jeho členský podíl v družstvu a členem družstva se pak stává ten z dědiců, kterému připadl členský podíl v rámci dědického řízení". Nabytí členského podílu nelze oddělit od přechodu členských práv a povinností, včetně práva užívat byt, jinak by nebylo v dědickém řízení rozhodnuto o veškerém zůstavitelově majetku. Žalovaná odmítá jako překonaný názor o tom, že právo nájmu bytu je vázáno výlučně na fyzickou osobu, a poukazuje na to, že také stanovy žalobce schválené v roce 2006 výslovně předpokládají, že se členem družstva může stát i právnická osoba se sídlem v České republice, a na to, že podle výslovné právní úpravy v nájmu právnické osoby může být např. služební byt. Nálezem Ústavního soudu ze dne 3.1.2001 sp. zn. nelze úspěšně argumentovat už proto, že se zabývá právní úpravou účinnou do 31.12.1991. Žalovaná dále namítá, že stát sice není z důvodu odúmrti dědicem, ale že má "v mnoha směrech obdobné postavení" jako dědic a že proto právní vztahy, do kterých z titulu připadnutí dědictví podle ustanovení občanského zákona vstupuje, je nutno posuzovat analogií k dědickému právu, přičemž nabytím členského podílu v bytovém družstvu podle ustanovení přechází analogickým užitím členství v družstvu a nájem bytu na stát. Kdyby mělo být postavení státu při přechodu majetku v rámci dědického řízení zásadně odlišné od postavení dědice, znamenalo by to "nejen průlom do zásady rovnosti účastníků řízení, ale i následné znevýhodnění státu oproti dědicům nabývajícím takový majetek děděním", když "profitujícím subjektem by bylo bytové družstvo jako obchodní společnost svého druhu"; současně by došlo k "ohrožení ochrany práv" věřitelů, když by se bezdůvodně snížila výše ceny nabytého dědictví, do níž stát odpovídá za dluhy zůstavitele. Pojem "dědic" nelze podle názoru žalované vykládat "doslovně", když se jím má na mysli "nabyvatel dědictví". Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen " "), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 , kterým se mění , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo mimo jiné významné vyřešení právní otázky, jaká práva a povinnosti přecházejí na stát, jemuž dědictví připadlo na základě odúmrti ( ), byl-li zůstavitel (výlučným) členem bytového družstva a (výlučným) nájemcem družstevního bytu. Protože uvedená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena a protože její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta první ), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Členství fyzické osoby v družstvu zaniká smrtí. Dědic členských práv a povinností zůstavitele může požádat družstvo o členství. Zákon nebo stanovy mohou určit, kdy představenstvo nesmí dědicovo členství odmítnout nebo kdy se nevyžaduje souhlas představenstva s nabytím členských práv a povinností dědicem; souhlas představenstva se nevyžaduje, jestliže dědic nabyl práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu (srov. § 232 odst.1 a 2 obchodního zákoníku).

Jestliže zemře nájemce družstevního bytu a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, přechází smrtí nájemce jeho členství v družstvu a nájem bytu na toho dědice, kterému připadl členský podíl (srov. ve znění účinném do 31.3.2006).

Pod pojmem "členský podíl" je třeba rozumět "podíl" definovaný v ustanovení § 61 odst.1 větě poslední obchodního zákoníku, tedy míru účasti člena na čistém obchodním majetku družstva, jež připadá na jeho podíl. Členský podíl má svoji kvantitativní a kvalitativní stránku či složku. Kvantitativní stránka vyjadřuje majetkový podíl člena na družstvu. Kvalitativní stránka představuje souhrn jednotlivých práv a povinností člena. Členským podílem je třeba rozumět účast člena v družstvu a z ní plynoucí práva a povinnosti. Členský podíl se oceňuje jako míra účasti člena na čistém obchodním majetku k rozhodnému okamžiku.

Úprava přechodu členství v souvislosti s úmrtím člena bytového družstva obsažená v je speciální k ustanovení obchodního zákoníku, kterým se řídí otázky členství vyvolané smrtí člena v jiných (ostatních) typech družstev (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.3.2009 sp. zn. , které bude uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Vyplývá z toho mimo jiné, že ten, na koho podle právní úpravy obsažené v přešla členská práva a povinnosti zemřelého člena bytového družstva, se stává na jeho místě členem družstva, aniž by musel požádat družstvo o členství, a že na něho bez dalšího přechází (kromě členství) též nájem družstevního bytu.

Právní úprava obsažená v ustanovení ve znění účinném do 31.3.2006 (nyní v ) hovoří o přechodu členství v družstvu a nájmu družstevního bytu na "toho dědice, kterému připadl členský podíl". Vzniká v této souvislosti nezbytně otázka, zda členství v družstvu a nájem družstevního bytu mohou přejít v důsledku projednání dědictví na někoho jiného než na toho, kdo je zůstavitelovým dědicem.

Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů ( ). Dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu ( ). Je-li dědictví předluženo, mohou se dědici s věřiteli dohodnout, že jim dědictví přenechají k úhradě dluhů; soud tuto dohodu schválí, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům ( ). Projednání dědictví je skončeno usnesením o dědictví, kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví jedinému dědici [ , ], nebo kterým byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví [ , ], nebo kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů dědicům, jejichž dědické právo bylo prokázáno, nedošlo-li mezi dědici k dohodě [ , ], nebo kterým bylo potvrzeno, že dědictví, které nenabyl žádný z dědiců, připadlo státu [ , ], anebo kterým byla schválena dohoda o přenechání předluženého dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů [ , , ]. Je-li dědictví předluženo a nedošlo-li k dohodě o přenechání předluženého dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů, lze nařídit likvidaci dědictví. Likvidaci dědictví může soud nařídit také tehdy, navrhne-li ji stát za podmínek uvedených v ustanovení ( ). Nezanechal-li zůstavitel majetek nebo zanechal-li majetek jen nepatrné hodnoty, soud řízení o dědictví zastaví ( ).

Z právní úpravy dědictví dále mimo jiné vyplývá, že v něm musí být vypořádán veškerý zůstavitelův majetek, včetně majetku jen nepatrné hodnoty, který bude při zastavení dědického řízení vydán tomu, kdo se postaral o zůstavitelův pohřeb. Nastane-li za řízení o dědictví stav, že dědictví nemůže nabýt žádný z dědiců (např. proto, že zůstavitel nezanechal dědice, že dědicové jsou nezpůsobilí dědit nebo že dědicové dědictví odmítli), soud potvrdí připadnutí dědictví (jako odúmrti) státu. V případě, že dědictví je předluženo, nabývají zůstavitelův majetek jeho věřitelé, kterým byl vydán na úhradu dluhů podle soudem schválené dohody, nebo ti, kdo ho získali při provádění likvidace dědictví, anebo stát, kterému připadl proto, že se ho nepodařilo při likvidaci zpeněžit. Ukáže-li se, že zůstavitel zanechal další majetek, který se objevil až po skončení (původního) dědického řízení, provede se o něm (dodatečné) řízení o dědictví; to platí vždy, objeví-li se další, v dědickém řízení dosud nevypořádaný zůstavitelův majetek.

Odúmrtí připadá majetek státu proto, že dědictví nenabyl (nemohl nabýt) žádný dědic. Přechod majetku zůstavitele na stát odúmrtí se odlišuje od nabytí majetku, který stát získává jako dědic (na základě závětí); je-li stát dědicem, je jeho právní postavení vždy shodné s jinými osobami, které dědí majetek zůstavitele (stát v tomto případě může např. dědictví odmítnout a nese odpovědnost za zůstavitelovy dluhy), zatímco při odúmrti jsou jeho práva a povinnosti k majetku zůstavitele ovlivněny tím, že dědictví nemůže nabýt žádný dědic a že i v takovéto situaci musí být vypořádány majetek zůstavitele a jeho závazky (dluhy).

Odúmrť nepředstavuje případ, kdy by si stát "přisvojoval" zůstavitelův majetek, který nenabyl žádný dědic (obdobně jako by šlo např. o opuštěné věci). Odúmrť je tradičně považována za jednu z forem universální sukcese; vyplývá z toho především, že je třeba na ni hledět analogicky podle právní úpravy nabytí zůstavitelova majetku dědici a o odpovědnosti dědiců za zůstavitelovy dluhy, ledaže zákon o tom stanoví při odúmrti něco jiného. Stát, i když není z důvodu odúmrti dědicem, má tedy, nestanoví-li zákon jinak, zásadně stejné právní postavení jako dědic.

Přechod členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu nelze omezovat jen na toho, komu bylo jako jedinému dědici potvrzeno nabytí dědictví po zůstaviteli, nebo na ty, kdo dědí po zůstaviteli ze zákona nebo ze závěti anebo z obou těchto důvodů a byla soudem schválena jejich dohoda o vypořádání dědictví, popřípadě jimž bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů. Nelze totiž přehlížet, že v takovém případě, kdyby bylo projednání dědictví skončeno jiným způsobem, by zůstal (v rozporu se zákonem) majetek zůstavitele plně nevypořádán, přičemž - jak správně upozorňuje žalovaná - by z tohoto stavu měl (mohl mít) prospěch někdo, kdo na podíl na zůstavitelově majetku nemá jakékoliv právo; názor žalobce, že tomu, kdo získal podle výsledku projednání dědictví "členský podíl", aniž by se stal (mohl stát) členem družstva, a že proto má (může mít) nárok jen na "vypořádací podíl ve výši účetní hodnoty členského podílu ke dni smrti člena družstva", nemá oporu v zákoně; zákon v žádné podobě takovéto "odbytné" za členství v družstvu neumožňuje.

Stát, jemuž připadlo dědictví jako odúmrť, odpovídá za zůstavitelovy dluhy a za přiměřené náklady jeho pohřbu stejně jako dědic ( ). Kdyby stát měl - jak uvádí žalobce - mít místo členského podílu nárok na "vypořádací podíl ve výši účetní hodnoty členského podílu ke dni smrti člena družstva", znamenalo by to ve svých důsledcích též to, že by stát při odúmrti - oproti dědění - nabyl majetek nižší hodnoty, že by se tím založil (bez opory v zákoně) odlišný poměr mezi odúmrtí nabývanými právy a v důsledku odúmrti nabývanými povinnostmi a že by tu nutně byl rozdílný rozsah (na újmu věřitelů zůstavitele) odpovědnosti státu a dědiců za zůstavitelovy dluhy.

Z uvedeného vyplývá, že při posouzení, zda došlo k přechodu zůstavitelova členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu, není na místě rozlišovat podle toho, jaký byl výsledek projednání dědictví. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že zůstavitelovo členství v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu přechází nejen na dědice, ale na každého, komu podle výsledku dědického řízení připadl členský podíl v družstvu. Vzhledem k tomu, že pro odúmrť majetku zůstavitele spočívajícího v členských právech a povinnostech v bytovém družstvu a v nájmu družstevního bytu není v zákoně obsažena zvláštní úprava a že stát má při odúmrti zásadně stejné právní postavení jako dědic, přechází i při tomto projednání dědictví členství (členská práva a povinnosti) zůstavitele v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu na stát.

Pro úplnost nutno dodat, že s nabytím každého majetku zůstavitele na základě odúmrti (a tedy i členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu) uvažuje též , o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (srov. tohoto zákona); na tom nic nemění ani to, že stát se nemůže zúčastnit založení družstva ani do něj vstoupit nebo členství v něm nabýt převodem, neboť zde nabytí majetku pramení ze zákonem stanovené povinnosti státu převzít (jako odúmrť) veškerý zůstavitelův majetek. S tímto majetkem je příslušná organizační složka povinna naložit v souladu s tímto zákonem (srov. , o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů).

Ve prospěch opačného závěru nelze úspěšně argumentovat ani tím, že "právo nájmu je jednoznačně vázáno na fyzickou osobu a jeho prostřednictvím uspokojuje fyzická osoba jako nájemce bytu pro svou potřebu bydlení". Takový závěr byl plně odůvodněn podle právní úpravy tzv. práva osobního užívání bytu účinné v době do 31.12.1991 (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 3.1.2001 sp. zn. ). Nájem bytu, při němž jako nájemce vystupuje právnická osoba (stát je jako účastník v občanskoprávních vztazích právnickou osobou - srov. ), nyní (po 1.1.1992) zákon výslovně připouští (srov. ve znění pozdějších předpisů) a není vyloučeno (a s ohledem na rovnost fyzických a právnických osob ani dobře nemůže být vyloučeno), aby se právnická osoba stala členem bytového družstva a nájemcem družstevního bytu. I kdyby však (snad) byly členství v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu přípustné opravdu jen u fyzických osob, není možné takový majetek vylučovat z projednání dědictví, a to ani tehdy, má-li připadnout státu jako odúmrť; uvedená skutečnost by byla způsobilá ovlivnit pouze to, jak by bylo možné - po skončení dědického řízení - s tímto majetkem naložit ve smyslu ustanovení , o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. Ostatně, kdyby členy bytového družstva a nájemci družstevních bytů opravdu mohly být jen fyzické osoby, pak by to vylučovalo stát (a všechny právnické osoby) z nabytí majetku vždy, tedy i tehdy, kdyby byli (na základě závěti) zůstavitelovými dědici.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení části věty za středníkem zrušil a věc podle ustanovení věty první vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( část první věty za středníkem a věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. ledna 2010

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r. předseda senátu