Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 4115/2008

U S N E S E N Í

Ing. O. K.,

zastoupeného advokátem, proti žalovanému

Č.P.P. T., s.p.,

zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 1.746.185,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2008, č. j. -371, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 1.763.418,20 Kč (částku 17.232, 50 Kč požadoval z titulu bezdůvodného obohacení a částku 1.746.185,70 Kč z titulu náhrady škody) s úrokem z prodlení ve výši 7,2 % ročně za dobu od 23. června 2001 do zaplacení. V části týkající se nároku na náhradu škody žalobu odůvodnil tvrzením, že žalovaný jako pronajímatel

„rekreačního střediska Š. nacházejícího se v okrese H. B.“

(dále jen „předmětná nemovitost“, resp. „nemovitost“) porušil své povinnosti vyplývající ze smlouvy o nájmu předmětné nemovitosti ze dne 20. ledna 1998 (dále jen „nájemní smlouva“), čímž mu jako nájemci nemovitosti způsobil škodu v takto vyčíslené výši.

Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) nejprve usnesením vyhlášeným při jednání dne 27. září 2006 vyloučil k samostatnému řízení věc týkající se vydání bezdůvodného obohacení ve výši 17.232,50 Kč a poté rozsudkem ze dne 24. listopadu 2006, č. j. -340, zastavil (v důsledku částečného zpětvzetí žaloby) řízení ohledně částky 140.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení částky 1.606.185,70 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. ledna 2008, č. j. -371, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném zamítavém výroku II. a v souvisejícím nákladovém výroku III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně – s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. března 2006, sp. zn. – především dovodil, že byla-li v době před 3. prosincem 1999 pronajata jako celek budova, v níž se nacházely místnosti určené k provozování obchodu a služeb (v daném případě nemovitost pronajatá za účelem provozování ubytovacích služeb a hostinské činnosti), pak – byť se takový nájem neřídil , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 2. prosince 1999 (dále jen „“) – bylo k platnosti uzavřené nájemní smlouvy zapotřebí předchozího souhlasu obecního úřadu (dříve národního výboru) podle S odkazem na skutkové zjištění, že v poměrech souzené věci nebylo doloženo, že by příslušným obecním úřadem byl udělen předchozí souhlas k pronájmu nemovitosti žalobci a ani že o něj bylo kdy žádáno, odvolací soud (s odkazem na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. ) uzavřel, že nájemní smlouva je pro tento nedostatek absolutně neplatná podle Dospěl – shodně se soudem prvního stupně – rovněž k závěru, že vyvozuje-li žalobce nárok na náhradu škody z porušení smluvních povinností vyplývajících z absolutně neplatné nájemní smlouvy, není splněn základní předpoklad odpovědnosti za škodu, totiž porušení právní povinnosti žalovaným. Za této situace zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil.

Podle čl. II bodu 12 věty první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 17. ledna 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „”).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c/

Protože ustanovení přípustnost dovolání nezakládá (neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle ; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu ( ).

Právě takový dovolací důvod (dovolací důvod podle ) dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – uplatnil a je nerozhodné, že v této souvislosti formálně odkázal na dovolací důvod podle V dovolání totiž netvrdil (s poukazem na ustanovení ), že odvolací soud (soud prvního stupně) „ve věci udělení souhlasu k uzavření smlouvy o nájmu“ neprovedl některé z navržených důkazů nebo provedl i jiné než účastníky navržené důkazy, ačkoli provedeny být neměly. Ve skutečnosti brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky neplatnosti nájemní smlouvy podle ve spojení s Pokud je v dovolání v tomto ohledu argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu závěru ohledně této otázky.

K dovolací námitce (podřaditelné pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ), že uplatněný nárok měl být – v případě závěru o neplatnosti nájemní smlouvy – posouzen jako „nárok na vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu nekonzumovaného nájmu …“, lze uvést následující. Rozhodujícími skutečnostmi (které musí být ve smyslu obsaženy v žalobě) se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými (pravdivě) vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v žalobě uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce; zároveň však z něho musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), byť sám není povinen tento právní důvod v žalobě výslovně uvádět (srov. , Komentář, 5. vydání 2001, vydaný nakladatelstvím C. H. BECK, strana 241, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. května 1996, sp. zn. , a ze dne 28. května 1998, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 1998 a pod č. 119 v sešitě č. 17 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura).

Současně nelze ztratit ze zřetele, že soudní praxe se již dříve, tj. za účinnosti , ve znění před novelou provedenou , ustálila v názoru, že rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. 178 v sešitě č. 9 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 31. července 2003, sp. zn. , uveřejněném pod č. 78 v sešitě č. 9 – 10 z roku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 154 v sešitě č. 9 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu žalovaný užíval nebytové prostory a neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle názoru soudu je nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení.

V posuzovaném případě se žalobce (po částečném zpětvzetí žaloby) domáhal, aby mu žalovaný z titulu náhrady škody zaplatil částku 1.606.185, 70 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím. Podle vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě ( ) a v průběhu řízení učiněných skutkových tvrzení (viz zejména podání žalobce ze dne 27. května 2005 na č. l. 240a – 240g spisu) sestávala uvedená částka jednak ze “ztrát“ vyplývajících z nemožnosti využívat část nemovitosti

„k účelu provozování ubytovacích služeb včetně provozování restaurace pro hosty střediska“

(celkem 628.425,70 Kč) a dále z ušlého zisku spojeného se stornem zájezdů cestovní kanceláře „D.“ (721.280,- Kč a 220.840,- Kč) a G. Č. (35.640,- Kč).

Dovolací soud – s přihlédnutím k citovaným skutkovým tvrzením – zastává názor, že ohledně uvedené částky šlo v žalobě o nárok na náhradu škody vycházející z toho, co žalobci jako podnikateli ušel zisk v důsledku nemožnosti plnohodnotně realizovat podnikatelskou činnost v předmětné nemovitosti. Přitom je nerozhodné, že při výpočtu ušlého zisku žalobce částečně vycházel rovněž z částek, které žalovanému uhradil na „nájemném“; je tomu tak proto, že vrácení zaplaceného nájemného – ať už z jakéhokoliv právního důvodu – se v žalobě nedomáhal. Soudy obou stupňů proto postupovaly v souladu s ustálenou soudní praxí, posuzovaly-li uplatněný nárok jako nárok na náhradu škody. Přitom vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě, učiněná skutková tvrzení a ani následně zjištěný skutkový stav jim jiný postup ani nedovoloval; zejména výsledky provedeného dokazování jim bez dalšího (tj. bez další procesní aktivity žalobce v daném sporném řízení a v závislosti na tom také bez dalšího dokazování) neumožnily podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení. Za této situace nelze úspěšně namítat, že takto uplatněný nárok měl být – v případě závěru o neplatnosti nájemní smlouvy – posouzen jako

„nárok na vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu nekonzumovaného nájmu …“.

K vadám podle (a také k vadám uvedeným v , a b/ a ), které dovolatel rovněž uplatnil (námitkou, že v souvislosti s absolutní neplatností nájemní smlouvy

„nebylo provedeno dokazování k výši bezdůvodného obohacení, které … žalovaný … získal“

), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle ) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. , ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. , a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. , z 12. dubna 2006, sp. zn. , a z 15. srpna 2008, sp. zn. ). Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že nešlo-li o nárok na vydání bezdůvodného obohacení (viz výklad shora), nelze soudům úspěšně vytýkat neprovedení dokazování k výši bezdůvodného obohacení.

Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal žalobce, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (, pol. 5 ve spojení s , ve spojení s , a , ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů), a z částky 2.060,- Kč představující 20 % DPH ( ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 19. ledna 2010

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu