Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2784/2019

28 Cdo 2784/2019-148

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Arcibiskupství pražského, se sídlem v Praze 1-Hradčanech, Hradčanské náměstí 56/16, IČ 004 45 100, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3-Žižkově, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, za nějž v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2018, č. j. -106, ve znění opravného usnesení ze dne 16. července 2019, č. j. -143, t a k t o :I. Dovolání se odmítá.II. Účastnice řízení je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12.

Stručné odůvodnění ( ) :

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. 4. 2017, č. j. -80, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 3. 2019, č. j. -134, rozhodl, že žalobci se vydávají z vlastnictví České republiky, s příslušností hospodařit s majetkem státu pro Státní pozemkový úřad, pozemky p. č. XY všechny v k. ú. XY, všechny zapsané na listu vlastnictví XY v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY, s tím, že tímto rozsudkem se v plném rozsahu nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu XY ze dne 23. 12. 2015, č. j. 273010/2013/R822/RR14047 (výrok I.), a dále rozhodl, že účastnice řízení je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci částku 17.535,80 Kč k rukám právního zástupce žalobce (výrok II.). Skutkové závěry správního orgánu, pokud jde o otázku postupu žalobce při uplatnění restitučního nároku, subjektů správního řízení, resp. povinné osoby a oprávněné osoby včetně jejího právního nástupnictví po knihovním vlastníku pozemků a porovnání původních parcel PK a současných parcel KN, které byly historickým církevním majetkem odňatým církvi státem bez vyplacení náhrady v rozhodném období, účastníci nezpochybňovali a soud je tudíž převzal za svá skutková zjištění ve smyslu Sporná však byla otázka, zda stavby odvodňovacího zařízení na předmětných pozemcích mají charakter staveb ve smyslu , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “). Soud poukázal mj. na tohoto zákona, podle nějž součástí zemědělského půdního fondu jsou též pozemky, které sice neslouží bezprostředně zemědělské výrobě, avšak jsou pro ni nepostradatelné jako polní cesty, pozemky se zařízením důležitým pro polní závlahy, vodní nádrže a rybníky potřebné pro zemědělskou výrobu, hráze sloužící k ochraně před zamořením nebo zátopou, ochranné terasy proti erozi apod., a na to, že z judikatury vyplývá, že v oblasti vztahů soukromého práva nelze pojem stavby ( nedefinovaný) vykládat podle předpisů správních, zpravidla stavebních, ale je nutno stavbu chápat jako věc ve smyslu předpisů občanskoprávních. Dospěl k závěru, že žádná ze staveb, jejichž fyzické provedení spočívá ve vyhloubeném korytu, patrně zčásti zpevněném betonovými prefabrikovanými díly a zčásti zarostlém vegetací, nesplňuje parametry stavby jako samostatné věci ve smyslu předpisů občanskoprávních, a že se jedná víceméně o úpravy pozemku, jež mohou být bez většího úsilí kdykoliv odstraněny a jež zásadním způsobem nemění charakter pozemku. Nejde tak o stavby ve smyslu restitučního předpisu, tedy o stavby, jež by představovaly výlukový důvod podle , a předmětné odvodňovací zařízení nepředstavuje ani překážku vydání pozemku ve smyslu

K odvolání účastnice řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2018, č. j. -106, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 7. 2019, č. j. -143, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že účastnice řízení je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 8.228 Kč k rukám JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry i právním posouzením věci soudem prvního stupně a v podrobnostech odkázal na odůvodnění jeho rozsudku. Uvedl, že v některých případech nelze stavbu fakticky ani hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, stavba pak s pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s ním jednu věc (např. lom, meliorační zařízení apod.); vodní stavby, jako úprava a změna koryt vodních toků, zavlažování a odvodňování nejsou zpravidla samostatnou věcí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. ). Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žádná ze staveb, jejichž fyzické provedení spočívá ve vyhloubeném korytu, které je zčásti zpevněno betonovými prefabrikovanými díly a zčásti zarostlé vegetací, nesplňuje parametry stavby jako samostatné věci, a že se v podstatě jedná o úpravy pozemku, jež mohou být bez většího úsilí kdykoliv odstraněny a jež zásadním způsobem nemění charakter pozemku. Nejedná se o samostatnou věc ve smyslu občanskoprávním, protože uvedenou stavbu nelze s ohledem na její charakter fakticky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, stavba s pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s ním jednu věc. Nejedná se tedy o stavbu schopnou samostatného užívání, jak stanoví , nýbrž o pouhé zpracování povrchu pozemku. Uzavřel, že výlukový důvod dle nelze tudíž na danou věc použít.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala účastnice řízení dovolání, jež má za přípustné, neboť „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a to naplnění výlukového ustanovení , při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“, a podává je z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je přesvědčena o tom, že bylo plně na místě aplikovat výlukový důvod dle , neboť se zřetelem k individuálním okolnostem daného případu (umístění pozemku, výměra, účel jeho využití, vlastnické vztahy) nebude žalobce na pozemcích moci plně realizovat své vlastnické právo a užívat je způsobem odpovídajícím účelu restituce podle , když i praktická využitelnost pozemků pro žalobce je více než diskutabilní a prakticky nulová; vydáním pozemků vzniklo žalobci pouze „holé vlastnictví“ k předmětným pozemkům, k němuž se váže i povinnost zajistit jejich dosavadní funkčnost jako odvodňovacího zařízení, tj. minimálně zabezpečit řádnou údržbu a pravidelně kontrolovat provozuschopnost tohoto zařízení. V daném případě tedy existuje překážka pro vydání předmětných pozemků, přestože taková situace není přímo v mezi vypočtenými výlukovými důvody výslovně uvedena (v této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. ); vydané rozhodnutí se odklání od dnes již ustálené judikatury ohledně již výše zmíněného tzv. „holého vlastnictví“ žalobce (viz nález Ústavního soudu sp. zn. ). Poukazuje dále na to, že „vodní tok lze charakterizovat jako prostor veřejného prostranství s tím, že změnou vlastníka se charakter tohoto prostranství nezmění“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , který se týká vodního díla – rybníku, v němž Nejvyšší soud zastává názor, že vodní dílo tvoří funkční celek, který by neměl mít z hlediska právní jistoty i samotného provozování rozdílné vlastníky). Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) v řízení o dovolání postupoval podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „ “). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení, za niž jedná pověřená zaměstnankyně, která má právnické vzdělání, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Jakkoliv dovolatelka výslovně neformulovala otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud (podle jejího mínění) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, lze z obsahu dovolání dovodit, že za takovou považuje jednak otázku, zda překážkou vydání pozemku, na němž se nachází odvodňovací zařízení (spočívající ve vyhloubeném korytu, které je zčásti zpevněno betonovými prefabrikovanými díly a zčásti zarostlé vegetací), je okolnost, že „by osobě oprávněné podle bylo navráceno jen holé vlastnictví k tomuto pozemku, a zda tedy existuje překážka pro vydání předmětných pozemků, přestože taková situace není přímo v mezi výlukovými důvody výslovně uvedena“, a dále otázku, „zda v daném případě byl naplněn výlukový důvod dle “.

Dovolání účastnice řízení proti rozsudku odvolacího soudu však není přípustné podle , neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od nichž nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v této věci [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud jednak dospěl k závěru, že stavbou, jež podle brání vydání pozemku, se rozumí stavba v soukromoprávním smyslu, která by podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 byla samostatnou věcí, a dále řešil mj. otázku, zda by se žalobkyni při vydání pozemků tvořících koryto vodního toku – které je stavebně upraveno tak, že je opevněno kamennou rovnaninou a dlažbou, svah je zpevněn plůtkem z laťkoviny apod. - dostávalo toliko „holého“ vlastnického práva, které nelze žádným smysluplným způsobem realizovat, tak jak by tomu bylo při vydání nemovitostí náležejících k veřejnému prostranství, přičemž dospěl k závěru, že vlastník koryta je sice v užívání svého majetku znatelně limitován relevantní veřejnoprávní úpravou, není však zbaven podstaty svého vlastnického práva k pozemku, jejž může do určité míry využívat i hospodářsky (dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. , a usnesení téhož soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. , a ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. ); ve zde posuzovaném případě se navíc nejedná ani o koryto skutečného vodního toku, nýbrž o pouhý příkop, v němž je vybudováno odvodňovací zařízení na pozemcích, spočívající v částečném zpevnění betonovými prefabrikovanými díly, které (navíc) přímo sousedí s pozemky ve vlastnictví žalobce, a o situaci, že by žalobce nemohl realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění, se tak v posuzované kauze zjevně nejedná, a naplněn není ani výlukový důvod uvedený v ].

K vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné ( ).

Protože dovolání účastnice řízení není podle přípustné, Nejvyšší soud je podle odmítl.

Mínila-li dovolatelka podat dovolání i do nákladových výroků rozsudku odvolacího soudu, pak v rozsahu není přípustné podle

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 9. 2019

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu