Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2083/2019

-249

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně GRENKELEASING s.r.o., se sídlem v Praze 4, Lomnického 1705/5, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45807655, zastoupeného JUDr. Michalem Bendou, advokátem se sídlem v Praze, Apolinářská 445/6, proti žalované J. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Šárkou Gondekovou, advokátkou se sídlem v Jeseníku, Dukelská 1236/25, o zaplacení 360 225 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2019, č. j. -230, takto:

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení žalované částky, na niž jí měl vzniknout nárok na základě leasingové smlouvy uzavřené dne 11. 12. 2008 se společností Reality Recom, s. r. o. (dále jen „Reality Recom“). V průběhu řízení žalobkyně vzala žalobu co do částky 1 190 Kč zpět.

Rozsudkem ze dne 28. 5. 2015, č. j. -89, Obvodní soud pro Prahu 8 řízení co do částky 1 190 Kč zastavil (výrok I.), co do částky 360 225 Kč s příslušenstvím žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a co do částky 41 351 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok III.). Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co byl zrušen rozhodčí nález rozhodce JUDr. Vladimíra Blahuta ze dne 10. 2. 2014, kterým bylo vyhověno rozhodčí žalobě žalobkyně proti žalované na zaplacení částky 402 766 Kč s příslušenstvím, a co žalobkyně v souladu s , o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, navrhla pokračovat v řízení.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, č. j. -127, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 11. 12. 2017, sp. zn.32 Cdo 3167/2017, zrušil rozsudky soudy obou stupňů v rozsahu jejich vyhovujícího a potvrzujícího výroku ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení a věc vrátil soudu prvního stupně se závazným právním názorem k dalšímu řízení. Dovolací soud shledal důvodnou námitku dovolatelky, že odstoupení od leasingové smlouvy zaslané na adresu dovolatelky jako jednatelky Reality Recom nelze považovat za doručené s účinky podle § 349 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).

Rozsudkem ze dne 20. 2. 2018, č. j. -165, Obvodní soud pro Prahu 8 zastavil řízení co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 360 225 Kč za období od 1. 4. 2009 do 28. 2. 2013 (výrok I.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 360 225 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,1% denně z této částky za období od 1. 3. 2013 do zaplacení a zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 192 Kč (výrok II.).

V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Dne 11. 12. 2008 uzavřely žalobkyně jako leasingová pronajímatelka a Reality Recom jako leasingová nájemkyně leasingovou smlouvu ve smyslu § 489 a násl. obch. zák., jejímž předmětem byla výpočetní technika, a to na dobu 48 měsíců. Podle této smlouvy měla nájemkyně vždy k prvnímu dni kalendářního čtvrtletí platit žalobkyni leasingové splátky ve výši 24 015 Kč počínaje dnem 1. 4. 2009. Strany si dále dohodly, že pokud dojde k zániku předmětné smlouvy z důvodu odstoupení leasingové pronajímatelky, vzniká leasingové pronajímatelce nárok, aby jí leasingová nájemkyně uhradila částku ve výši všech leasingových splátek, které by měly být uhrazeny od okamžiku předčasného ukončení smlouvy do konce sjednané doby leasingu s tím, že tento nárok leasingové pronajímatelky je splatný k okamžiku zániku smlouvy. Pro případ prodlení leasingové nájemkyně s placením peněžitých pohledávek dle smlouvy nebo jejích částí, si strany ujednaly, že leasingová pronajímatelka je oprávněna požadovat úrok z prodlení ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Za závazky Reality Recom vzniklé z předmětné leasingové smlouvy se žalovaná zaručila ručitelským prohlášením. Dne 5. 12. 2008 došlo k převzetí předmětu leasingu, Reality Recom však nezaplatila ani jedinou leasingovou splátku. Žalobkyně od leasingové smlouvy platně neodstoupila, neboť Reality Recom nebylo odstoupení platně doručeno, a nadále tedy trval závazek Reality Recom platit čtvrtletně leasingové splátky. Dopisem ze dne 18. 2. 2013, odeslaným dne 19. 2. 2013 na adresu žalované, žalobkyně vyzvala žalovanou ke splnění jejího ručitelského závazku, k čemuž však nedošlo.

Podle soudů obou stupňů nebyla totožnost skutku vylíčeného v žalobě nijak „narušena“ tím, že žalobkyně na jednání před soudem prvního stupně dne 20. 2. 2018 uvedla, že pro případ posouzení odstoupení od leasingové smlouvy jako nedoručeného je důvodem žaloby neuhrazení ani jediné leasingové splátky. Žalobkyně tím toliko doplnila svá původní žalobní tvrzení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně nepřisvědčil ani námitce promlčení vznesené žalovanou, neboť promlčecí lhůta ke dni 4. 3. 2013, kdy rozhodci došla rozhodčí žaloba, ani u jedné leasingové splátky neuplynula.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu (dále též jen „). Přípustnost dovolání podle spatřuje dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatelka s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. , a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. , namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku změny žaloby v souvislosti s otázkou totožnosti skutku. Pokud žalobkyně na jednání před soudem prvního stupně dne 20. 2. 2018 uvedla, že důvodem, pro nějž se domáhá zaplacení žalované částky, je nezaplacení leasingových splátek nájemcem, resp. dovolatelkou jako ručitelkou, zatímco v žalobě uvedla, že důvodem jejího podání je odstoupení od leasingové smlouvy, na jehož základě měl žalobkyni ke dni zániku leasingové smlouvy vzniknout nárok na zaplacení všech leasingových splátek, nejedná se podle dovolatelky o totožný skutek, a ze strany žalobkyně došlo tudíž ke změně žaloby, nikoli k pouhému doplnění žalobních tvrzení, jak nesprávně uzavřel odvolací soud. Proto navrhla, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že se žaloba zamítá.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle , ve znění účinném od 30. 9. 2017.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle zakládá otázka změny žaloby ve spojitosti s otázkou totožnosti skutku, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. ), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. větu první ). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod podle ).

V usnesení ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. , Nejvyšší soud vysvětlil, že „předmětem občanského soudního řízení sporného je zákonem uplatněné právo na plnění (procesní nárok), které zahrnuje základ (žalobou tvrzené právně významné skutečnosti) a předmět (žalobní petit).Vylíčením právně významných rozhodujících skutečností ( ) žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout. Žalobce je proto povinen v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek, na jehož základě svůj nárok uplatňuje, a to v rozsahu, který umožní jeho jednoznačnou individualizaci. Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek.“

V usnesení ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. , dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „nároky odvozené od smluvních ujednání sjednaných pro případ ukončení smlouvy mají svůj vlastní skutkový základ odlišný od nároků založených smlouvou pro období trvání smlouvy“, a nemá důvod se od tohoto závěru v nyní projednávané věci odchýlit. Žalobou uplatněný nárok na zaplacení „součtu nezaplacených leasingových splátek“, který měl žalobkyni vzniknout na základě jejího odstoupení od předmětné leasingové smlouvy, totiž představuje zcela jiný nárok, než nároky na zaplacení jednotlivých leasingových splátek na základě platné leasingové smlouvy. Jde o nároky s odlišným a samostatným skutkovým základem, právním důvodem a okamžikem vzniku, tudíž i rozdílným počátkem prodlení a počátkem běhu promlčecí doby, čemuž pak odpovídají rozdílná žalobní tvrzení. V žalobě (č. l. 45-47) žalobkyně tvrdila, že odstoupila od předmětné leasingové smlouvy a k okamžiku zániku smlouvy jí podle § 16 všeobecných leasingových podmínek, které jsou součástí předmětné leasingové smlouvy, vznikl nárok, aby jí leasingová nájemkyně uhradila částku ve výši všech leasingových splátek, které měly být uhrazeny od okamžiku předčasného ukončení smlouvy do konce sjednané doby leasingu. Uplatnila tedy nárok sjednaný mezi stranami leasingové smlouvy pro případ ukončení smlouvy, který měl vzniknout v jediném okamžiku a jeho vznik byl podmíněn odstoupením žalobkyně od leasingové smlouvy. Při jednání před soudem prvního stupně dne 20. 2. 2018 však žalobkyně s odkazem na platnou leasingovou smlouvu tvrdila, že se domáhá zaplacení jednotlivých leasingových splátek, které nebyly řádně a včas zaplaceny. Uplatnila tedy více nároků, které nevznikaly a nedospívaly v jediném okamžiku a které byly založeny leasingovou smlouvou pro období jejího trvání.

Jestliže se tedy žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky nejprve s tvrzením, že na její zaplacení jí vznikl nárok na základě (a ke dni) odstoupení od předmětné leasingové smlouvy, avšak při jednání před soudem prvního stupně dne 20. 2. 2018 uvedla, že se domáhá zaplacení druhé až šestnácté leasingové splátky na základě platné leasingové smlouvy, pak svá žalobní tvrzení změnila, neboť „o změnu žaloby jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).

Závěr, že ke změně žalobních tvrzení nedošlo, k němuž odvolací soud dospěl s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. , není správný. V citovaném nálezu se Ústavní soud zabýval otázkou totožnosti skutku v situaci, kdy stěžovatelka uplatnila nárok na plnění ze smlouvy o dílo, která byla posouzena jako neplatná, a následně svá skutková tvrzení změnila tak, aby odpovídala nároku na náhradu škody. O takový případ však v nyní projednávané věci nejde a závěry vyslovené v citovaném nálezu Ústavního soudu nelze na nyní projednávanou věc bez dalšího vztáhnout. Jak Ústavní soud zdůraznil (viz bod 35. citovaného nálezu), otázku totožnosti skutku je třeba vždy řešit s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu a s přihlédnutím ke konkrétní právní úpravě dotvářené judikaturou – tu však odvolací soud i soud prvního stupně při svém rozhodování, jak bylo vysvětleno shora, pominuly, přestože závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. , nejsou s citovaným nálezem Ústavního soudu v rozporu.

Nerozhodl-li za této situace soud prvního stupně o změně žaloby podle , zatížil řízení procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a kterou ve smyslu v odvolacím řízení nelze zhojit (srov. k tomu blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. , k němuž se Nejvyšší soud přihlásil též v usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. ). Odvolací soud měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení, což však neučinil.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), rozsudek odvolacího soudu podle zrušil, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení [ ]. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozsudku i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( ).

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (, část věty za středníkem, ve spojení s ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí ( věta druhá, , část věty před středníkem, ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 9. 2019

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu