Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 757/2018

30 Cdo 757/2018-277

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně CREDITEX HOLDING, a. s., identifikační číslo osoby 16193938, se sídlem v Praze 9 – Vysočany, U Vysočanského pivovaru 701/3, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem si sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2015, č. j. -150, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 196 666,66 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou konkurzního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. .

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 12. 2014, č. j. -100, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 94 250 Kč s příslušenstvím a ve zbývající části žalobu zamítl (výrok I). Žalované zároveň uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 27 043,50 Kč (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že konstatoval, že nepřiměřenou délkou konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. bylo porušeno základní právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a v rozsahu žalobního návrhu na zaplacení částky 196 666,6 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 12 342 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 a č. VII ), dále jen „ “, odmítl.

Ve vztahu k otázkám, zda je odvolací soud oprávněn zjišťovat majetkové poměry žalobkyně bez návrhu účastníků řízení a zda je oprávněn za tímto účelem provádět dokazování u poté, co nastaly účinky koncentrace řízení, žalobkyně v dovolání nevymezuje, v čem ohledně nich spatřuje splnění předpokladů přípustnosti. Žalobkyně v dovolání pouze parafrázovala obsah ustanovení , aniž konkretizovala, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro tyto jednotlivé dovolací důvody za splněný.

Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné ( ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu nebo Evropského soudu pro lidská práva, od jejichž řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by dovolatel blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli.

Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely ( ), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ).

Dovolání tak v této části žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.

Otázka formy přiznaného zadostiučinění přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud s přihlédnutím k zanedbatelnému významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni dospěl k závěru, že dostačující formou zadostiučinění je konstatování porušení práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka hodnocení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni, neboť při jejím řešení se odvolací soud rovněž neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že v posuzovaném konkurzním řízení žalobkyně uplatnila pohledávku ve výši 30 558,40 Kč, která v majetkových poměrech žalobkyně nepředstavovala zásadní částku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. ).

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti ( ) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 9. 2019

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu