Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2075/2019

23 Cdo 2075/2019-136

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ELEMENT INTERIOR, s. r. o., se sídlem v Praze 7 - Holešovice, Veletržní 235/21, identifikační číslo osoby 27232204, zastoupené Mgr. Janem Durčákem, advokátem se sídlem v Praze 10, Věšínova 140/5, proti žalované UNIQA pojišťovna, a. s., se sídlem v Praze 6, Evropská 136/810, identifikační číslo osoby 49240480, o zaplacení částky 68.744 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2019, č. j. -117, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 300 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:(dle )

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení , (dále jen „ “); uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ).

K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že jej navrhuje jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. větu první ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolání není přípustné.

Namítá-li žalobkyně s odkazem na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, že odvolací soud zatížil dovoláním napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností ve smyslu a dále též že „zatížil věc nesprávným právním posouzením, když i bez případného poučení podle ust. dospěl k nepřezkoumatelnému závěru…“, namítá tím vady řízení, k nimž (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle , tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu věty druhé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. , a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. ). Ostatně v dotčeném ohledu je napadené rozhodnutí souladné se závěry formulovanými Nejvyšším soudem k (ne)přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí především v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a s dalšími rozhodnutími, na které dovolatelka ve svém dovolání odkazuje.

Stejně tak v části dovolání, v níž dovolatelka namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že odvolací soud měl a byl povinen v prvé řadě nepřezkoumatelný rozsudek soudu prvního stupně zrušit, nenamítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ale uplatňuje tzv. jinou vadu řízení, která by mohla mít - kdyby byla důvodná – za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 14/2001 v časopise Soudní judikatura, v němž byl přijat právní názor, že je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, protože tento soud nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních a , musí odvolací soud takové rozhodnutí zrušit; jestliže tak neučiní a přijme rozhodnutí ve věci samé, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci).

Ve vztahu k dalším námitkám pak dovolatelka nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání, navíc ani nekonkretizuje žádnou právní otázku, jíž by se měl dovolací soud z pohledu ust. zabývat (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn ( ).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 8. 2019

JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu