Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 4603/2018

23 Cdo 4603/2018-624

USNESENÍ

MIGO, s.r.o.

K. S.

, narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Dagmar Friedlovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Werichova 1145/29, o zaplacení částky 873 343 Kč s příslušenstvím a částky 2 248 461,20 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované o zaplacení částky 255 321 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2016, č. j. -572, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 10. 2015, č. j. -503, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 7. 2016, č. j. -559, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 873 343 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně z této částky od 27. 1. 2007 do zaplacení a dále částku 2 248 461,20 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši ročně z částky 389 007,15 Kč od 18. 9. 2003 do zaplacení a z částky 1 859 454 Kč od 15. 5. 2007 do zaplacení (výrok pod bodem I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované částku 26 849,80 Kč s úrokem z prodlení z této částky ročně ve výši 7,5 % od 16. 8. 2012 do zaplacení (výrok pod bodem II), zamítl vzájemný návrh na uložení povinnosti žalobkyni zaplatit žalované částku 228 471,20 K s úrokem z prodlení z této částky ročně ve výši 7,5 % od 16. 8. 2012 do zaplacení (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem IV).

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2016, č. j. -572, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I, II, IV (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z , (dále jen „ “), neboť napadené rozhodnutí podle jejího názoru závisí na řešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (konkrétně v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. , a ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. ), resp. má být předestřená právní otázka posouzena jinak než v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. .

Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů); dále rovněž jen „ “.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v k tomu oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem ( a 4 ), posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, podle §

241a

odst. 2

obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §

237

, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §

237

K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. .

Žalobkyně v dovolání předně namítala, že konkrétní smlouvu o dílo uzavřenou mezi ní a žalovanou, na jejímž základě požaduje z titulu smluvní pokuty žalovanou částku, dovolací soud shledal ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. , absolutně neplatnou pro neurčitost, ovšem v pozdějším rozsudku ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. , Nejvyšší soud dospěl k opačnému závěru a tutéž smlouvu o dílo posoudil jako platnou. Dovolatelka proto namítala, že otázka platnosti předmětné smlouvy o dílo je rozhodována dovolacím soudem rozdílně, dále že odvolací soud se nesprávně řídil závěry výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, podle něhož je tato smlouva absolutně neplatná, a odchýlil se od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. . Jestliže dovolací soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. , posuzoval platnost předmětné smlouvy, zabýval se podle dovolatelky něčím, k čemu nebyl povolán, neboť dovolací soud má být vázán dovolacím důvodem, který v uvedeném rozsudku překročil. Uvedené rozhodnutí dovolacího soudu považuje proto dovolatelka za nesprávné a požaduje, aby Nejvyšší soud otázku platnosti předmětné smlouvy posoudil v tomto případě jinak, než v uvedeném rozsudku ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. .

Dovolatelce nelze přisvědčit v její argumentaci, že otázka platnosti předmětné smlouvy o dílo je v rozhodovací praxi dovolacího soudu posuzována rozdílně. Dovolatelka totiž nesprávně dovodila, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. , dospěl k závěru, že smlouva je platná. Nejvyšší soud se ovšem v citovaném rozsudku otázkou platnosti předmětné smlouvy vůbec nezabýval, neboť řešil výlučně otázku přiměřenosti sjednané smluvní pokuty. Obě citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu proto nepředstavují rozdílnou rozhodovací praxi, jak se domnívala dovolatelka. Ze stejného důvodu nelze přisvědčit dovolatelce ani v jejím tvrzení, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. , jestliže posoudil předmětnou smlouvu jako absolutně neplatnou. Odvolací soud se nemohl při řešení otázky platnosti předmětné smlouvy o dílo odchýlit od rozhodnutí dovolacího soudu, v němž taková otázka vůbec nebyla řešena.

Dovolatelka také namítala, že otázka platnosti předmětné smlouvy má být posouzena jinak, než v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. . Nejvyšší soud ovšem neshledal důvody pro odchýlení se od závěrů vyslovených v citovaném rozsudku a pro odlišné posouzení platnosti předmětné smlouvy o dílo. Nejvyšším soud v citovaném rozsudku podrobně uvedl, z jakých skutkových zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího vyplývá, že předmětná smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost ( , ). V řešeném případě je posuzována tatáž smlouva podle téže právní úpravy, není proto důvod pro odchýlení se od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. .

Dovolatelka dále namítala, že se na právní jednání má hledět spíše jako na platné, než neplatné, a uváděla důvody, pro které předmětná smlouva není podle jejího mínění neurčitá.

K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že dovolatelka opomíjí, že zásada priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy se uplatní pouze v případech, kdy je výklad nezakládající neplatnost smlouvy vůbec možný (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. ), což není tento případ.

Z výše uvedených důvodů nejsou námitky dovolatelky způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť otázka formulovaná dovolatelkou není v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně, odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani dovolací soud nedospěl k závěru, že by měla být předmětná otázka posouzena jinak, než jak jí dříve posoudil.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s větou druhou neodůvodňuje.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. 7. 2019

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu