Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3472/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti MIGO, s.r.o., se sídlem Kazín č. ev. 482, 155 31 Praha 5 - Lipence, zastoupené Davidem Černým, advokátem se sídlem Nad Šutkou 1811/12, 182 00 Praha 8 - Kobylisy, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -624 ze dne 22. 7. 2019 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení a d.

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jím Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. -572 ze dne 7. 12. 2016, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. -503 ze dne 5. 10. 2015, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky požadující zaplacení smluvní pokuty z blíže specifikované smlouvy o dílo a jímž bylo současně rozhodnuto o dalších souvisejících nárocích, včetně vzájemného návrhu žalované.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že Nejvyšší soud porušil požadavek na právní jistotu a předvídatelnost soudního rozhodování tím, že zatímco ve svém dřívějším rušícím rozsudku sp. zn. ze dne 25. 7. 2012 v téže věci vyslovil názor, že smlouva o dílo je absolutně neplatná, v rozsudku sp. zn. ze dne 18. 12. 2012, vydaném v úzce související věci, neplatnost téže smlouvy o dílo neshledal. Nejvyšší soud dle jejího názoru v prvně uvedeném rozsudku posoudil platnost smlouvy o dílo formalisticky s ohledem na doslovné znění smlouvy, ač z předchozího řízení byl dobře znám důvod smluvních ujednání, jejich práva a povinnosti. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud nepochybil, pakliže dovolání stěžovatelky odmítl. Dovolací soud uvedl, že ve svém rozsudku sp. zn. ze dne 18. 12. 2012 se platností předmětné smlouvy o dílo nezabýval, tudíž se od rozsudku sp. zn. ze dne 25. 7. 2012 ani odchýlit nemohl. Takové odůvodnění nepokládá Ústavní soud za ústavně nekonformní. K tomu se sluší podotknout, že v rozsudku sp. zn. ze dne 18. 12. 2012 Nejvyšší soud nepřehlédl námitku žalované ohledně dříve vyslovené absolutní neplatnosti dané smlouvy o dílo právě v rozsudku sp. zn. ze dne 25. 7. 2012, a odvolacímu soudu uložil, aby k této skutečnosti patřičně přihlédl v novém řízení. Ačkoliv se bezpochyby Nejvyšší soud mohl i v judikátu sp. zn. omezit na své dřívější zjištění absolutní neplatnosti smlouvy o dílo, využil tento prostor pro výklad problematiky moderace smluvní pokuty. Ve skutečnosti tedy nejsou tyto dva rozsudky Nejvyššího soudu ve vzájemném rozporu, pouze se doplňují.

Ostatně tentýž vývod učinil dovolací soud i ve svém usnesení č. j. -295 ze dne 22. 11. 2018, kterým skončilo soudní řízení vedené po vydání vzpomínaného kasačního rozsudku sp. zn. ze dne 18. 12. 2012 a kterým bylo dovolání stěžovatelky rovněž odmítnuto jako nepřípustné s poukazem na stejné závěry, které Nejvyšší soud předestřel v nyní rozporovaném usnesení. Následnou ústavní stížnost stěžovatelky pak Ústavní soud odmítl usnesením

sp. zn.

ze dne 23. 4. 2019 jako zjevně neopodstatněnou. V něm vyložil, proč hodnocení Nejvyššího soudu v otázce platnosti uvedené smlouvy o dílo nepokládá za svévolné. Z hlediska použité argumentace se přitom tehdejší ústavní stížnost neliší od té nynější, a není proto důvodu, aby Ústavní soud svůj postoj jakkoli přehodnotil.

Z výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu