Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 1549/2019

32 Cdo 1549/2019-296

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, identifikační číslo osoby 47116617, proti žalované K. V., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Pavlínou Zíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, o zaplacení částky 123 500 Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 11. 2018, č. j. -248, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. 5. 2018, č. j. -198, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 123 500 Kč a na nákladech řízení částku 9 175 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení státu (výrok II.).

Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a změnil jej ve výroku II. tak, že žalované se povinnost k náhradě nákladů řízení státu neukládá (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (výslovně v celém rozsahu), v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázek, které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny, případně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů změnil tak, že žaloba se zamítá, a aby žalobkyni uložil nahradit žalované náklady řízení, případně aby rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil, věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a aby žalobkyni uložil nahradit žalované náklady řízení.

Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Podle ustanovení , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „ “), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka předkládá otázku, jaká je výše škody, kterou měla žalovaná způsobit žalobkyni, a zda žalobkyně dostála své povinnosti tvrzení a důkazní, přičemž podle jejího názoru se odvolací soud při řešení těchto otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

V této souvislosti dovolatelka uvádí, že v řízení bylo prokázáno, že v případě předchozích úrazů pojištěných osob se jednalo pouze o drobné úrazy, které nemohou mít vliv na přehodnocení pojistného rizika, a že pojistná smlouva by tak bývala uzavřena ve stejném rozsahu, v jakém ji strany uzavřely. Patrně však přehlíží, že prostřednictvím těchto námitek předkládá svou vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišnou od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je pro ni nepříznivé právní posouzení založeno (odvolací soud uzavřel, že s ohledem na extrémní úrazovou historii žalované a dalších pojištěných osob nemá pochybnost o tom, že pokud by žalovaná poskytla všechny známé skutečnosti, žalobkyně by s ní pojistnou smlouvu neuzavřela). Dovolatelka předloženou argumentací nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci (který v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 v žádném ohledu zpochybnit nelze, srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).

Přípustnost dovolání nezakládají ani odkazy dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. , a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 29/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jako na rozhodnutí, od nichž se měl odvolací soud odchýlit. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud se v citovaných rozhodnutích zabýval výší škody způsobené trestným činem pojistného podvodu z pohledu trestního práva a nadto obě tato rozhodnutí vycházejí z odlišného skutkového stavu věci. V dovolatelkou uvedených rozhodnutích šlo o situaci, kdy pojistná událost se nestala tak, jak pojištěný tvrdil, čímž se dopustil pojistného podvodu. V projednávané věci naopak dovolatelka při uzavírání pojistné smlouvy neuvedla všechny relevantní vstupní údaje, přičemž soudy uzavřely, že pokud by je bývala uvedla, pojišťovna by s ní pojistnou smlouvu vůbec neuzavřela, nedošlo by k žádnému pojistnému plnění, a proto je škodou celá částka vyplacená dovolatelce po odečtení jí uhrazeného pojistného, tj. částka 123 500 Kč. Stejně tak dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. , vychází z odlišného skutkového základu. Nejvyšší soud se v něm zabýval skutečnostmi, které opravňují pojistitele odmítnout plnění z pojistné smlouvy podle příslušného ustanovení zákona o pojistné smlouvě, případně které umožňují učinit závěr, že jde o pojistnou událost, z níž nevzniká právo na pojistné plnění, s tím, že existence těchto skutečností musí být prokázána.

Přípustnost dovolání nezakládá ani odkaz na „R 22/1979“ (jde o zprávu o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jimž předcházelo adhezní řízení, Cpj 35/78, bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 10. 1979, jež byla projednána a vzata na vědomí plénem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 5. 12. 1979, pod zn. , uveřejněnou pod číslem 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť v době vydání oné zprávy nebylo dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek v československém právním řádu zakotveno (srov. ve znění do 31. 12. 1991), citovanou zprávu proto nelze označit za judikaturu dovolacího soudu ve smyslu ustanovení ve znění účinném od 30. 9. 2017.

Dovolatelka dále formuluje otázku, zda došlo ke stavení promlčecí doby podle ustanovení , (dále jen „obč. zák.“), účinného do 31. 12. 2013, přičemž má za to, že jde o otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Ani řešení této otázky přípustnost dovolání nezakládá, neboť stran této otázky odvolací soud neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v projednávané věci v době podání žaloby neuplynula subjektivní ani objektivní promlčecí doba podle ustanovení a 2 obč. zák., a proto otázku stavení promlčecí doby ve smyslu ustanovení obč. zák. označil za nadbytečnou a nezabýval se jí. Dovolatelka pomíjí, že podle dikce ustanovení je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující.

Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku o věci samé odmítl podle ustanovení jako nepřípustné.

Dovolatelka výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu; k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části prvního výroku o nákladech řízení státu však není subjektivně oprávněna, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech. Uvedeným výrokem rozsudku odvolacího soudu nebyla dovolatelce způsobena žádná újma na jejích právech, neboť jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalované se povinnost nahradit státu náklady řízení neukládá, dovolatelce tedy v tomto rozsahu nebyla uložena žádná povinnost. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení odmítl jako nepřípustné.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části o nákladech řízení a v rozsahu druhého výroku o nákladech odvolacího řízení není přípustné vzhledem k ustanovení ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části podle ustanovení odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. věta druhá ).

O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k tomu, že bylo rozhodnuto o dovolání, se tento návrh stal bezpředmětným.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 23. 7. 2019

JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu