Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 443/2019

23 Cdo 443/2019-439

USNESENÍ

E.ON Distribuce, a. s.

1)

KOLEČKÁRNA TLUMAČOV s. r. o.

, se sídlem v Tlumačově, Nádražní 154, identifikační číslo osoby 29278449, zastoupené Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí 690/15, a

2)

P. S.

, nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Radkem Foralem, advokátem se sídlem v Napajedlech, Masarykovo náměstí 220, o zaplacení částky 145.694 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. , o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, ze dne 23. 10. 2018, č. j. -411, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění: (dle )

Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 18. 1. 2018, č. j. -273, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované 1) zaplacení částky 145.694 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalovanému 2) povinnost zaplatit žalobkyni částku 145.526 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném 2) zaplacení částky 168 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok III.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok IV. a V.).

K odvolání žalobkyně a žalovaného 2) odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v části napadeného výroku I., co do částky 168 Kč s příslušenstvím, a v napadeném výroku III. potvrdil (první výrok) a v části napadeného výroku I., co do částky 145.526 Kč s příslušenstvím, a v napadených výrocích II., IV. a V. jej změnil tak, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni částku 145.526 Kč s příslušenstvím a že žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném 2) zaplacení částky 145.526 Kč s příslušenstvím, se zamítá (druhý výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v rozsahu druhého, třetího a čtvrtého výroku, podala žalovaná 1) (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení , (dále jen „ “), když napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je třeba se rovněž zabývat otázkami, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešeny. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení

K dovolání žalované 1) se žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítnul.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle ) dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. ). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. větu první ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolatelka dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v rozsahu druhého, třetího a čtvrtého výroku.

Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu , a – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.

K podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) podle toliko ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, svazek 3, ročník 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. ). Z hlediska posouzení subjektivní přípustnosti dovolání lze přitom existenci případné újmy na právech účastníka posuzovat jen z procesního hlediska, nikoliv podle hmotného práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2001, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. ). K podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu části jeho druhého výroku, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném 2) zaplacení částky 145.526 Kč s příslušenstvím, se zamítá, a v rozsahu čtvrtého výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi žalobkyní a žalovaným 2), tedy není dovolatelka oprávněna, neboť rozhodnutí odvolacího soudu se v uvedeném rozsahu poměrů žalované 1) nikterak nedotýká a nepřivodilo tedy v jejích poměrech újmu odčinitelnou rozhodnutím dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání v uvedené části odmítl jako podané neoprávněnou osobou (subjektivně nepřípustné) podle a

Dále se dovolací soud zabýval dovoláním v části, v níž je subjektivně přípustné.

Dovolatelka dovolacímu soudu předkládá otázky dle jejího názoru dosud dovolacím soudem neřešené, a to „kdo je odpovědný za neoprávněný odběr energie v objektu, pokud jej sice vlastní (případně jej má pronajat) žalovaná 1), nicméně daný objekt (resp. jeho předmětnou část, ve které k neoprávněnému odběru elektrické energie mělo dojít) využívá žalovaný 2) na základě dohody mezi žalovanými 1) a 2), což sám žalovaný 2) opakovaně potvrdil“, a dále „zda lze na tuto dohodu z čistě formálních důvodů nahlížet jako na takovou, která nemá vliv na odpovědnost za neoprávněný odběr“.

Dovolatelka však při formulaci uvedených otázek vychází ze zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. z jiných skutkových závěrů, než k jakým dospěl při řešení věci odvolací soud, když v souvislosti s těmito otázkami namítá, že za neoprávněný odběr může být odpovědný ten, kdo ji odebral, pakliže je zřejmé, kdo ji odebral, a vytýká odvolacímu soudu, že automaticky přenáší odpovědnost na žalovanou 1), ačkoliv sám žalovaný 2) uznal, že na základě dohody objekt užíval výlučně on sám. Dle dovolatelky tedy tato dohoda vliv mít musí, protože odpovědnost žalované 1) by byla dána jen tehdy, pokud by nebylo zřejmé, kdo objekt užíval.

Odvolací soud v projednávané věci ohledně předmětné dohody vzal za prokázané, že jednatel žalované 1) ústní domluvou s žalovaným 2) umožnil žalovanému 2), aby i přes uzavřenou nájemní smlouvu měl uloženy v domě č. p. XY své věci a aby do domu docházel; umožňoval mu rovněž, aby v domě přespal. Takto mohl činit žalovaný 2) bezplatně a žalovaný 2) od počátku zažalovaného období do roku 2014 podle této ústní dohody do předmětného objektu docházel tak, že zde nebydlel soustavně a nepravidelně zde přespal. I po uzavření kupní smlouvy dne 14. 5. 2014, kterou bylo na žalovanou 1) převedeno vlastnické právo mj. k objektu budovy č. p. XY, žalovaný 2) nadále do domu občas docházel, když jej využíval k uskladnění svých písemností. Určujícím pro rozhodnutí odvolacího soudu však byl skutkový závěr, že pokud jde o osobu neoprávněného odběratele, v řízení nebylo jednoznačně prokázáno, kdo spotřeboval a použil ve svých spotřebičích celkem 22.875 kWh elektrické energie spotřebované v zažalovaném období v daném odběrném místě, a to s přihlédnutím k četnosti – v řízení v procesu dokazování – prokázaného skutečného užívání odběrného místa žalovaným 2), okolnostem, za nichž došlo k tomuto užívání, a k celkovému množství spotřebované elektrické energie, tj. vzhledem ke specifickým poměrům této konkrétní věci.

Skutkové závěry odvolacího soudu přitom nepodléhají dovolacímu přezkumu, neboť dovolací soud je skutkovými závěry odvolacího soudu vázán a přípustnost dovolání podle nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele či na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014, a též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. , či ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. ). Argumentace dovolatelky týkající se vlivu předmětné dohody na závěr o odpovědnosti za neoprávněný odběr energie přípustnost dovolání tedy založit nemůže.

Dovolatelka rovněž namítá, že se odvolací soud při řešení otázky, kdo je odpovědný za neoprávněný odběr elektrické energie, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. , jehož závěry byly dále zopakovány v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. . Uvádí, že v řízení bylo prokázáno, že objekt užíval výlučně žalovaný 2), a že neoprávněně odebranou energii má povinnost zaplatit ten, kdo ji odebral. Dle dovolatelky v daném případě není sporu o tom, že prvotně odpovědným je právě žalovaný 2), který objekt po celou dobu užíval, což sám opakovaně uznal. Dovolací soud tak dle dovolatelky dospěl k závěru, který je s uvedenou judikaturou v rozporu.

Dovolatelka i tuto svoji námitku zakládá na polemice se skutkovými závěry odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů, když, jak již výše uvedeno, určujícím pro rozhodnutí odvolacího soudu byl skutkový závěr, který dovolacímu přezkumu nepodléhá, a to že nebylo jednoznačně prokázáno, kdo elektrickou energii spotřeboval a použil v zažalovaném období v odběrném místě, a to vzhledem ke specifickým poměrům této konkrétní věci. Uvedená námitka dovolatelky tedy přípustnost dovolání založit nemůže (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. ).

Navíc podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se neoprávněného odběru elektřiny dle , energetický zákon, na niž odkazuje též dovolatelka (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. , a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. ), zákon blíže nedefinuje osobu neoprávněného odběratele, hovoří pouze obecně o osobě, která neoprávněně odebírala nebo odebírá elektrickou energii. K založení odpovědnosti za zakázané jednání podle energetického zákona je třeba (vedle splnění ostatních podmínek) i dostatečně podložený závěr o osobě škůdce. Vzhledem ke specifickým poměrům při dodávkách energií nemusí být vždy jednoznačné, kdo neoprávněně elektřinu odebral a použil ve svých spotřebičích, proto může být za povinnou považována i osoba, kterou s odběrným místem či prostorami, v nichž došlo k zásahu do rozvodné sítě umožňujícímu neoprávněný odběr, pojí určitý relevantní vztah (věcný, obligační či faktický). V první řadě půjde o vlastníka nemovitosti, případně nájemce, či osobu, která je i z jiného důvodu odběratelem. Jenom z toho, že tu byl smluvně-odběratelský právní vztah, nelze bez dalšího dovozovat neoprávněný odběr původního odběratele v době po jeho skončení, jestliže tu jsou okolnosti dokládající, že on sám elektřinu neodebral ani že neumožnil odběr ve prospěch jiných osob.

Jestliže odvolací soud vycházejíc z toho, že nebylo v řízení jednoznačně prokázáno, kdo elektrickou energii v zažalovaném období spotřeboval, dovodil, že v tomto konkrétním specifickém případě je nutno za osobu neoprávněného odběratele za celé období pokládat žalovanou 1), přičemž poukázal na ujednání v nájemní smlouvě a v následné kupní smlouvě ukládající žalované 1) povinnosti týkající se zajištění dodávek elektrické energie a jejich hrazení, Nejvyšší soud neshledal, že by jeho rozhodnutí bylo s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v rozporu.

Dovolatelka dále s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. , a ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. , namítá, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a vydal překvapivé rozhodnutí, když změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by před vydáním rozsudku seznámil účastníky se svým právním názorem odlišným od právního názoru soudu prvního stupně a umožnil jim se k němu vyjádřit. Jak Nejvyšší soud vyložil např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2016, sp. zn. , dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale „projevem úsilí možná pochybení v rozhodnutí soudu prvního stupně minimalizovat, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení a s tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně“ (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011 sp. zn. ), a zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval (srov. usnesení Nejvyššího soudu 18. 6. 2014, sp. zn. ). Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je překvapivým takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. ).

V nyní řešené věci byla dovolatelka s argumentací žalobkyně i žalovaného 2) obsaženou v jejich odvoláních proti rozsudku soudu prvního stupně týkající se osoby odpovědné za neoprávněný odběr elektrické energie seznámena, přičemž k odvoláním se též vyjádřila. V průběhu jednání před odvolacím soudem pak odvolací soud konkrétně upozornil účastníky na právní názory plynoucí z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (především z jeho rozsudku ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. ) ohledně odpovědnosti za neoprávněný odběr elektrické energie. V souzené věci nemohlo jít o rozhodnutí pro dovolatelku překvapivé z důvodu jiného právního posouzení věci odvolacím soudem, neboť právní závěr soudu prvního stupně o odpovědnosti za neoprávněný odběr žalobkyně i žalovaný 2) ve svých odvoláních zpochybnili a tím jej učinili předmětem odvolacího přezkumu (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. ). V dané věci se nejednalo o pro žalovanou 1) nepředvídatelný výsledek řízení, k němuž by neměla prostor se vyjádřit, přičemž vzhledem k výše uvedenému dovolací soud neshledal ani rozpor napadeného rozsudku odvolacího soudu s dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími.

Nejvyšší soud též podotýká, že k námitkám vad řízení může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné ( věta druhá ). Přípustnost dovolání však tvrzení těchto vad nezakládá.

Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu i ve výroku třetím, jímž jí byla uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení však není vzhledem k přípustné.

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované 1) podle ustanovení pro nepřípustnost odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 6. 2019

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu