Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 1846/2019

-132

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Ch., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Irenou Jonákovou, advokátkou se sídlem v Havlíčkově Brodu, Horní 14, proti žalované P., se sídlem XY, identifikační číslo XY, zastoupené Mgr. Janem Heldesem, advokátem se sídlem v Polné, Varhánkova 1240, o zaplacení 191 970,65 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2019, č. j. -93, takto:I. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2019, č. j. -93, se mění tak, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2018, č. j. -82, se mění tak, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2018, č. j. -60, se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2019, č. j. -107, se zrušuje.

Odůvodnění:

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že první jednání ve věci, které bylo nařízeno na 12. 4. 2018 v 13:30, žalovaná zmeškala. M. K., jednatel žalované, se do jednací síně dostavil až v 13:43, tedy poté, co byl rozsudek pro zmeškání vyhlášen a jednání bylo v 13:41 skončeno. Důvody, o nichž jednatel žalované tvrdil, že zapříčinily zmeškání jednání (zdravotní indispozice společníka žalované, který se měl původně prvního jednání zúčastnit namísto jednatele, problémy s dopravou a bloudění po budově soudu) žalovaná pouze tvrdila, ale nijak neprokázala, a nelze je hodnotit jako omluvitelné.

Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu (dále též jen „“).

Dovolatelka namítá, že odvolací soud i soud prvního stupně postupovaly v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2104, sp. zn. . Jednání dne 12. 4. 2018 dovolatelka nezmeškala, toliko se zpozdila, a to navíc z omluvitelných důvodů.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle , ve znění účinném od 30. 9. 2017.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí () uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolatelka sice v dovolání neodkázala na žádná rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž je napadené rozhodnutí v rozporu, nicméně odkázala na konkrétní a přiléhavou judikaturu Ústavního soudu, od níž se podle ní odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. , či ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. ).

Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od právních závěrů vyjádřených v nálezu Ústavního soudu, na který dovolatelka odkázala (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. , či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ).

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. ), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. větu první ). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod podle ).

Podle zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou () žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.

Podle § 153b odst. 4 zmešká-li žalovaný z omluvitelných důvodů první jednání ve věci, při němž byl vynesen rozsudek pro zmeškání, soud na návrh žalovaného tento rozsudek usnesením zruší a nařídí jednání. Takový návrh může účastník podat nejpozději do dne právní moci rozsudku pro zmeškání.

V nálezu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. , Ústavní soud vyložil, že soud musí „v každém jednotlivém případě dříve, než přistoupí k vydání rozsudku pro zmeškání, resp. než rozhodne o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, pečlivě uvážit, zda důvod zmeškání, stejně tak jako časový rozsah zmeškání žalovaného při prvním jednání jsou omluvitelné. Především by měl soud přihlédnout k tomu, že v současné době jsou drobná zpoždění, např. v důsledku selhání techniky (zejm. v dopravě), častá a člověkem mnohdy neovlivnitelná.“ V nálezu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. , Ústavní soud vysvětlil, že „nejdůležitější materiální podmínkou kontumačního rozsudku je absence procesní aktivity žalovaného. Obecný soud tak rozsudek pro zmeškání nesmí vydat, pokud se na jednání nedostavil jinak procesně aktivní žalovaný. Druhá materiální podmínka spočívá v rozlišování mezi zmeškáním a pouhým zpožděním. Pokud se tedy žalovaný dostavil na jednání jen se zpožděním několika minut, není použití rozsudku pro zmeškání namístě.“ Dospěl rovněž k závěru, že „podmínky pro vydání kontumačního rozsudku musejí být posuzovány uvážlivě a zdrženlivě, ve sporných a hraničních případech není jeho vydání namístě.“

V nyní projednávané věci se odvolací soud ani soud prvního stupně závěry vyjádřenými v citovaných nálezech Ústavního soudu, jež jsou podle y závazné pro všechny orgány i osoby, neřídil, neboť nerozlišil mezi zmeškáním a zpožděním a dospěl k nesprávnému závěru, že dostavil-li se jednatel žalované do jednací síně 13 minut po začátku jednání, resp. 2 minuty po jeho skončení, jednání zmeškal.

Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle byl dovolatelkou uplatněn právem.

Protože v procesních poměrech souzené věci dosavadní výsledky řízení umožňují o věci rozhodnout, Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu podle změnil tak, jak je uvedeno ve výroku.

Podle § 153b odst. 5 pokud žalovaný kromě návrhu na zrušení rozsudku soudu prvního stupně z důvodů podle odstavce 4 podal proti rozsudku i odvolání a návrhu na zrušení rozsudku bylo pravomocným usnesením vyhověno, k odvolání se nepřihlíží.

Nejvyšší soud tedy v souladu s větou první zrušil i rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2019, č. j. -107, jímž bylo rozhodnuto o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2018, č. j. -60.

O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo změněno, se tento návrh stal bezpředmětným.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí ( věta druhá, , část věty před středníkem, ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 6. 2019

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu