Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4360/2018

30 Cdo 4360/2018-200

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka ve věci žalobkyně jménem T. L. N.,narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2018, č. j. - 158, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 29. 9. 2017, č. j. – 85, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované uhradit jí částku ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku ve výši 900 Kč (výrok II).

Takto bylo rozhodnuto o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), jenž měl spočívat v nepřiměřené délce řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 4, sp. zn. (dále jen jako „posuzované řízení“). Toto řízení bylo zahájeno dne 21. 6. 2007 a usnesení o zastavení exekuce bylo vydáno dne 14. 1. 2016 (právní moc 2. 2. 2016). V průběhu předběžného projednání přiznala žalovaná zadostiučinění v podobě konstatace porušení práva, která byla dle mínění žalované s ohledem na okolnosti případu zcela dostatečná.

Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování uzavřel, že exekuční řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, avšak kromě průtahů v období od 17. 1. 2012 do 14. 1. 2016 probíhalo plynule. Význam řízení pro žalobkyni ve smyslu pak soud zhodnotil jako malý (poukázal na výsledek řízení a změnu judikatury v otázce rozhodčích nálezů v průběhu exekučního řízení), konstatování porušení práva proto soud považoval za zadostiučinění dostatečné, a žalobu tudíž zamítl.

K odvolání žalobkyně rozhodl odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku (I) změnil a uložil žalované uhradit žalobkyni částku ve výši 136 068 Kč s příslušenstvím (úrok z prodlení z uvedené částky od 1. 10. 2016 do zaplacení) a co do částky 13 932 Kč s příslušenstvím rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok I). Dále uložil žalované uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 16 456 Kč (výrok II).

Odvolací soud navázal na skutková zjištění nalézacího soudu, znovu provedl důkaz exekučním spisem a shrnul, že žalobkyně nemohla pociťovat nemajetkovou újmu v období, kdy o probíhajícím řízení nevěděla. Upravil tedy relevantní dobu řízení, po které mohla žalobkyně vnímat nemajetkovou újmu na období od 2. 6. 2008 do 2. 2. 2016. Odvolací soud však nesouhlasil s právním posouzením týkajícím se zadostiučinění za nemajetkovou újmu. S odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, Evropského soudu pro lidská práva a zejména Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. (dále jen jako „Stanovisko“), pak odvolací soud podrobně hodnotil jednotlivá kritéria uvedené v s ohledem na okolnosti projednávané věci. Uzavřel, že smyslem poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu v případě nepřiměřené délky řízení (tu konstatoval již soud prvního stupně a mezi účastníky řízení v tomto bodě nebylo sporu) je kompenzace stavu nejistoty, kterou účastník řízení pociťuje po dobu, kdy jeho věc není pravomocně rozhodnuta. Dále uvedl, že zkoumané řízení nelze považovat za složité, neboť v době, kdy žalobkyně podala návrh na zastavení exekuce, již byla známa relevantní judikatura a více jak tříleté otálení s vydáním rozhodnutí proto není ospravedlnitelné. Žalobkyně se na délce řízení svým jednáním nepodílela, sama podala řádně odůvodněný a důvodný návrh na zastavení exekuce. V rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci městský soud podrobně hodnotil průtahový postup soudu v posuzovaném řízení, přičemž celková délka nečinnosti soudu byla vyčíslena na 3 roky a 77 dnů. Na podkladě mnohé citované judikatury Nejvyššího soudu pak odvolací soud zkoumal kritérium významu řízení pro žalobkyni, tedy zda se typově jednalo o řízení, jehož význam je účastníky vyšší, zda je např. zvýšen význam řízení pro účastníka s ohledem na jeho vyšší věk či zdravotní stav, komparoval projednávanou věc s judikaturou týkající se přímo exekučních věcí (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. , rozsudek ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. , či rozsudek ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. ). Odvolací soud následně uzavřel, že neshledal (případně nebyl ani tvrzen) žádný důvod pro zvýšení či naopak snížení významu řízení pro žalobkyni. K tomu uvedl, že ačkoli došlo v průběhu posuzovaného řízení ke změně judikatury, měl soud potřebné informace již v březnu 2012, a nebyl proto důvod k více než tříletému zdržení s rozhodnutím věci.“

S ohledem na shora uvedené odvolací soud uzavřel, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, trvalo 7 let a 8 měsíců, význam řízení pro žalobkyni byl standardní a soud proto vyšel ze střední částky v rozmezí doporučeném Stanoviskem, tedy částky 17 000 Kč za rok řízení s tím, že za první dva roky byla přiznána náhrada poloviční. Odvolací soud uvedl, že po vydání rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu v otázce neplatnosti rozhodčích smluv ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. , byla věc právně jednoduchá, a průtah řízení v letech 2012 – 2016 byl nedůvodný. Moderoval proto prozatímní výši odškodnění zvýšením přiznané částky o celkově 20 %, tedy na 136 068 Kč s příslušenstvím. Ve zbytku (13 932 Kč s příslušenstvím) bylo zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno.

Rozsudek odvolacího soudu co do části výroku I, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 136 068 Kč s příslušenstvím, napadla dovoláním žalovaná. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II ), dále jen „ “, odmítl.

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Ve smyslu lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odst. 3).

Dovolatelka napadala formu a výši zadostiučinění, přičemž tvrdila, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu v otázce hmotného či procesního práva (odkázala na znění ), tuto otázku však blíže nekonkretizovala a soustředila se na polemiku se skutkovým i právním posouzením věci ze strany odvolacího soudu, namítala nesprávnost a rozporuplnost jeho závěrů. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu je pak úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu

Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v , přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v tomto případě není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. ). Odvolací soud v dané věci podrobně uvedl své právní posouzení teoretickým výkladem, kde na podkladě judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, taktéž Evropského soudu pro lidská práva, osvětlil, jaké skutečnosti byly brány v úvahu, a na jejich podkladě pak provedl přehledný výpočet přiznaného zadostiučinění, což je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, zejména Stanoviska.

Žalovaná napadá v dovolání pouze právní posouzení odvolacího soudu, co se týče kritéria významu řízení pro žalovanou ( ). Napadené rozhodnutí je však vystavěno na řadě argumentů, přičemž kritizovaná pasáž je pouze jednou částí z pevně propojeného systému, tudíž i případná nesprávnost tohoto závěru by na výsledku dovoláním napadeného rozhodnutí ničeho nezměnila. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. , uvedl, že jestliže odvolací soud své závěry založil současně na dvou (více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen.

Poukazuje-li žalovaná v dovolání na rozhodnutí Ústavního soudu (usnesení ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. , či usnesení ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. ) nejsou tato rozhodnutí na projednávanou věc přiléhavá, neboť se danou problematikou vůbec nezabývají. Ústavní soud obě ústavní stížnosti odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle a 2 , neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 15. 5. 2019

JUDr. František Ištvánek předseda senátu