Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 4512/2018

33 Cdo 4512/2018-406

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně J. V., bytem XY, zastoupené Mgr. Martinou Jelínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 320/17, proti žalovanému J. M., bytem XY, zastoupenému JUDr. Rostislavem Kovářem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 52, o žalobě na nahrazení prohlášení vůle, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2018, č. j. -344, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2017, č. j. -287, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení prohlášení vůle žalovaného směřující k uzavření kupní smlouvy ohledně nemovitostí zapsaných na LV č. XY pro k. ú. XY, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrální pracoviště XY; zároveň rozhodl o nákladech řízení. Uzavřel, že účastníci řízení nesjednali smlouvu o smlouvě budoucí kupní, podle níž by žalovanému vznikla povinnost uzavřít s žalobkyní spornou kupní smlouvu. Kromě toho s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 3/98, pod označením SJ 22/98, zdůraznil, že i kdyby byla prokázána existence platné smlouvy o smlouvě budoucí kupní, pak prodejem sporných nemovitostí třetí osobě závazek z takové smlouvy zanikl pro nemožnost plnění.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 5. 2018, č. j. -344, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Dovolání, kterým rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně, není přípustné.

Nejvyšší soud věc projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , dále jen „ “).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle věty první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. ).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, dovodil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (viz dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. ).

V souzené věci odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo založeno na dvou závěrech: 1) y ze dne 26. 2. 2002 a ze dne 23. 2. 2014 nepředstavují platnou smlouvu o smlouvě budoucí kupní a 2) byla-li by zde platná smlouva o smlouvě budoucí kupní, pak převodem dotčených nemovitostí na třetí osobu smlouva o smlouvě budoucí zanikla pro nemožnost plnění. Žalobkyně dovoláním (podle celého jeho obsahu) zpochybnila pouze závěr týkající se určitosti (a tedy neplatnosti) smlouvy o smlouvě budoucí. Závěr ad 2) zpochybnila procesně neregulérním způsobem, neboť to, že nedošlo k zániku povinnosti uzavřít podle platné smlouvy o smlouvě budoucí, vystavěla na tvrzení, že převodní smlouva je neplatná; toto tvrzení (ovšem bez uvedení toho, z jakých důvodů by se tak mělo stát) nezaznělo v řízení před soudy nižších stupňů, ale až v dovolání. Platí přitom, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ( ). Nejvyšší soud proto dovolání odmítl ( ).

Pro úplnost – mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání – nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že hodnocení důkazů soudem podle nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a Žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení , 2, , , bodu 5, (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. ), , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „ “), tj. částkou 3.100,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč ( , 3 advokátního tarifu) a částka 714,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty ( , ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 30. 4. 2019

JUDr. Václav Duda předseda senátu