Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3987/2018

22 Cdo 3987/2018-231

USNESENÍ

obce Trnová

P. F.

, narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Buršíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Husova 722/13, o vyklizení nemovitosti a o vzájemném návrhu žalovaného o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 2. 2018, č. j. -170, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 29. 8. 2017, č. j. -129, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 10. 2017, č. j. -140, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyklizení pozemků par. č. XY a XY v katastrálním území XY, obci XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrálního pracoviště XY (výrok I.). Dále rozhodl o vzájemné žalobě žalovaného, a to tak, že žalovaný P. F. je vlastníkem uvedených pozemků a pozemku par. č. XY, zapsaného na témže listu vlastnictví pro stejnou obec a katastrální území (výrok II.). Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Plzni k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 8. 2. 2018, č. j. -170, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku krajského soudu podává žalobkyně (dále také „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o , , ve znění pozdějších předpisů (dále „ “). Tvrdí, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena (tento důvod však obsahově nevymezila). Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ) a navrhuje napadené rozhodnutí spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Namítá, že v řízení byly prokázány skutečnosti vylučující dobrou víru žalovaného, že mu sporné pozemky náleží. Jde např. o u z 2. 4. 1997, či přechod sporných pozemků na dovolatelku podle restitučního ; s těmito námitkami se odvolací soud nijak nevypořádal. Zpochybňuje správnost úvahy, podle které může být omluvitelné uchopení držby sousedního pozemku bez právního důvodu až do výše 50% výměry vlastního pozemku, a nesouhlasí rovněž se závěrem, že vydržení sporného pozemku par. č. XY vyplývá již z toho, že žalovaný pozemek udržoval. Rovněž namítá, že odvolací soud neprovedl důkaz protokolem o výpovědi P. S., ačkoli dovolatelka se s důkazním prostředkem seznámila až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně a byl proto v odvolacím řízení přípustný podle ; nadto mělo jít o důkaz zpochybňující věrohodnost jiných důkazních prostředků ve smyslu

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, proto na ně dovolací soud v podrobnostech odkazuje ( ).

Dovolání není přípustné.

Protože k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, posoudil dovolací soud splnění podmínek nabytí vlastnického práva podle příslušných ustanovení , – „obč. zák.“ ( , ).

Podstatou dovolání je polemika s názorem odvolacího soudu, podle něhož žalovaný byl oprávněným držitelem sporných pozemků; jde o existenci dobré víry žalovaného, že mu sporné pozemky náleží.

V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Dovolací soud proto zpochybní otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a vyjít z kritérií v judikatuře konstantně uznávaných.

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že lze vydržet vlastnické právo k části sousedního pozemku v situaci, kdy je nabyvatel pozemku v omluvitelném omylu ohledně průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se v dobré víře chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt. Rozhodnými pro posouzení omluvitelnosti omylu, resp. dobré víry držitele jsou v takovém případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku; je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli při posouzení omluvitelnosti omylu hraje zejména otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. ), otázka rozsahu držby právními předchůdci (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. , bod 37), existence mapových podkladů, které byly v době uchopení držby k dispozici (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. ), postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě části jeho pozemku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. ), a rovněž poměr výměry skutečně nabytého pozemku k části pozemku drženého (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. ). Nelze přitom stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch nabytého a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele, že drží jen nabytý pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Judikatura připouští, že oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku nabytého, výjimečně i více (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. ).

V řízení bylo zjištěno, že žalovaný se chopil držby sporných pozemků na základě univerzálního právního nástupnictví, přičemž již právní předchůdci žalovaného užívali sporné pozemky spolu s vlastními pozemky v jednom oploceném celku. Před rokem 2012 nebyla z katastrálních map existence sporných pozemků rozpoznatelná, tyto pozemky jsou nepravidelného tvaru a byly přístupné pouze z pozemků žalovaného. Ostatně je zjevné, že i dovolatelka pojala pochybnost o vlastnickém právu žalovaného nejdříve v souvislosti s digitalizací katastrálního operátu v roce 2012; před tím sporné pozemky nenárokovala a držbu žalovaného nezpochybňovala. Při zvážení všech těchto okolností nelze učinit závěr, že by úvaha odvolacího soudu o dobré víře žalovaného byla zjevně nepřiměřená.

Z uvedeného je rovněž patrné, že dovolatelka nesprávně vykládá napadené rozhodnutí, tvrdí-li, že odvolací soud vyšel pouze z poměru plochy pozemků žalovaného a sporných pozemků, či že k závěru o vydržení pozemku par. č. XY odvolacímu soudu postačilo zjištění, že žalovaný tento pozemek užíval.

Dovolatelka také tvrdí, že dobrá víra žalovaného zanikla, neboť nastaly skutečnosti, které v něm musely vyvolat pochybnost o skutečném vlastníku sporných pozemků. Předně má jít o u z 2. 4. 1997 dokládající komunikaci účastníků ohledně obnovy plotu na pozemcích žalovaného, a tedy i vědomost žalovaného, že sporné pozemky nejsou v jeho vlastnictví. Svůj právní názor však dovolatelka opírá o skutečnosti, které nebyly v řízení prokázány, resp. byly prokázány odlišně – obsah y nevypovídá o vědomosti žalovaného ohledně držby cizích pozemků. Ve skutečnosti tak polemizuje se zjištěným skutkovým stavem, kterým je však dovolací soud vázán; v dovolání nelze úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. ).

S námitkou přechodu vlastnického práva podle pak dovolatelka přichází až nyní v dovolacím řízení; k nově uplatněným skutečnostem nebo důkazům však dovolací soud nemůže přihlédnout ( ). I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. ). Ostatně není zřejmé, jaký by měl mít přechod vlastnického práva ex lege vliv na dobrou víru žalovaného, když ta byla založena právě na (omluvitelném) omylu, že se jedná o jeho vlastní pozemky.

Konečně jde-li o neprovedení důkazu výslechem svědkyně P. S., odvolací soud přesvědčivě vysvětlil, proč nejde o důkaz přípustný podle Zásada neúplné apelace připouští doplnění dokazování v odvolacím řízení pouze ve výjimečných případech taxativně uvedených v ; skutečnosti a důkazy, o nichž se účastník dozvěděl až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně, které ale nastaly před jeho vyhlášením, lze uplatnit pouze žalobou na obnovu řízení, budou-li splněny i další předpoklady vyžadované (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. ). Tvrzení, že mělo jít o důkaz, kterým měla být zpochybněna věrohodnost jiných důkazních prostředků ve smyslu , dovolatelka jednak přináší až nyní v dovolacím řízení, jednak zpochybněním věrohodnosti důkazního prostředku není označení dalších důkazů, kterými se odvolatelka snaží prokázat jiný skutkový stav, než z jakého vycházel soud prvního stupně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. ).

Protože dovolání není přípustné, dovolací soud je podle ustanovení odmítl.

V souladu s větou druhou rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 4. 2019

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu