Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
35B8AB8921CF7832C12584370018439F.html
HTML · 19.72 KB
No categories available
22 Cdo 3987/2018
22 Cdo 3987/2018-231
USNESENÍ
obce Trnová
P. F.
, narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Buršíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Husova 722/13, o vyklizení nemovitosti a o vzájemném návrhu žalovaného o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 8 C 232/2016 , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 2. 2018, č. j. 14 Co 331/2017 -170, takto:
I. Dovolání
se odmítá
.
II. Žádný z účastníků
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 29. 8. 2017, č. j. 8 C 232/2016 -129, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 10. 2017, č. j. 8 C 232/2016 -140, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyklizení pozemků par. č. XY a XY v katastrálním území XY, obci XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrálního pracoviště XY (výrok I.). Dále rozhodl o vzájemné žalobě žalovaného, a to tak, že žalovaný P. F. je vlastníkem uvedených pozemků a pozemku par. č. XY, zapsaného na témže listu vlastnictví pro stejnou obec a katastrální území (výrok II.). Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 8. 2. 2018, č. j. 14 Co 331/2017 -170, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku krajského soudu podává žalobkyně (dále také „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř. “). Tvrdí, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena (tento důvod však obsahově nevymezila). Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ) a navrhuje napadené rozhodnutí spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Namítá, že v řízení byly prokázány skutečnosti vylučující dobrou víru žalovaného, že mu sporné pozemky náleží. Jde např. o listin u z 2. 4. 1997, či přechod sporných pozemků na dovolatelku podle restitučního zákona č. 172/1991 Sb. ; s těmito námitkami se odvolací soud nijak nevypořádal. Zpochybňuje správnost úvahy, podle které může být omluvitelné uchopení držby sousedního pozemku bez právního důvodu až do výše 50% výměry vlastního pozemku, a nesouhlasí rovněž se závěrem, že vydržení sporného pozemku par. č. XY vyplývá již z toho, že žalovaný pozemek udržoval. Rovněž namítá, že odvolací soud neprovedl důkaz protokolem o výpovědi P. S., ačkoli dovolatelka se s důkazním prostředkem seznámila až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně a byl proto v odvolacím řízení přípustný podle § 205a písm. f) o. s. ř. o. s. ř. ; nadto mělo jít o důkaz zpochybňující věrohodnost jiných důkazních prostředků ve smyslu § 205a písm. c) o. s. ř. o. s. ř.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, proto na ně dovolací soud v podrobnostech odkazuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
Dovolání není přípustné.
Protože k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, posoudil dovolací soud splnění podmínek nabytí vlastnického práva podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. , občanského zákoníku – „obč. zák.“ (§ 3028 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku ).
Podstatou dovolání je polemika s názorem odvolacího soudu, podle něhož žalovaný byl oprávněným držitelem sporných pozemků; jde o existenci dobré víry žalovaného, že mu sporné pozemky náleží.
V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Dovolací soud proto zpochybní otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009 , uveřejněný pod číslem 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a vyjít z kritérií v judikatuře konstantně uznávaných.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že lze vydržet vlastnické právo k části sousedního pozemku v situaci, kdy je nabyvatel pozemku v omluvitelném omylu ohledně průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se v dobré víře chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt. Rozhodnými pro posouzení omluvitelnosti omylu, resp. dobré víry držitele jsou v takovém případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku; je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli při posouzení omluvitelnosti omylu hraje zejména otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016 ), otázka rozsahu držby právními předchůdci (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004 , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007 , nebo nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4365/12 , bod 37), existence mapových podkladů, které byly v době uchopení držby k dispozici (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1734/2015 ), postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě části jeho pozemku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009 ), a rovněž poměr výměry skutečně nabytého pozemku k části pozemku drženého (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015 ). Nelze přitom stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch nabytého a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele, že drží jen nabytý pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Judikatura připouští, že oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku nabytého, výjimečně i více (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004 ).
V řízení bylo zjištěno, že žalovaný se chopil držby sporných pozemků na základě univerzálního právního nástupnictví, přičemž již právní předchůdci žalovaného užívali sporné pozemky spolu s vlastními pozemky v jednom oploceném celku. Před rokem 2012 nebyla z katastrálních map existence sporných pozemků rozpoznatelná, tyto pozemky jsou nepravidelného tvaru a byly přístupné pouze z pozemků žalovaného. Ostatně je zjevné, že i dovolatelka pojala pochybnost o vlastnickém právu žalovaného nejdříve v souvislosti s digitalizací katastrálního operátu v roce 2012; před tím sporné pozemky nenárokovala a držbu žalovaného nezpochybňovala. Při zvážení všech těchto okolností nelze učinit závěr, že by úvaha odvolacího soudu o dobré víře žalovaného byla zjevně nepřiměřená.
Z uvedeného je rovněž patrné, že dovolatelka nesprávně vykládá napadené rozhodnutí, tvrdí-li, že odvolací soud vyšel pouze z poměru plochy pozemků žalovaného a sporných pozemků, či že k závěru o vydržení pozemku par. č. XY odvolacímu soudu postačilo zjištění, že žalovaný tento pozemek užíval.
Dovolatelka také tvrdí, že dobrá víra žalovaného zanikla, neboť nastaly skutečnosti, které v něm musely vyvolat pochybnost o skutečném vlastníku sporných pozemků. Předně má jít o listin u z 2. 4. 1997 dokládající komunikaci účastníků ohledně obnovy plotu na pozemcích žalovaného, a tedy i vědomost žalovaného, že sporné pozemky nejsou v jeho vlastnictví. Svůj právní názor však dovolatelka opírá o skutečnosti, které nebyly v řízení prokázány, resp. byly prokázány odlišně – obsah listin y nevypovídá o vědomosti žalovaného ohledně držby cizích pozemků. Ve skutečnosti tak polemizuje se zjištěným skutkovým stavem, kterým je však dovolací soud vázán; v dovolání nelze úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 ).
S námitkou přechodu vlastnického práva podle zákona č. 172/1991 Sb. pak dovolatelka přichází až nyní v dovolacím řízení; k nově uplatněným skutečnostem nebo důkazům však dovolací soud nemůže přihlédnout (§ 241a odst. 6 o. s. ř. o. s. ř. ). I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008 ). Ostatně není zřejmé, jaký by měl mít přechod vlastnického práva ex lege vliv na dobrou víru žalovaného, když ta byla založena právě na (omluvitelném) omylu, že se jedná o jeho vlastní pozemky.
Konečně jde-li o neprovedení důkazu výslechem svědkyně P. S., odvolací soud přesvědčivě vysvětlil, proč nejde o důkaz přípustný podle § 205a písm. f) o. s. ř. o. s. ř. Zásada neúplné apelace připouští doplnění dokazování v odvolacím řízení pouze ve výjimečných případech taxativně uvedených v § 205a o. s. ř. o. s. ř. ; skutečnosti a důkazy, o nichž se účastník dozvěděl až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně, které ale nastaly před jeho vyhlášením, lze uplatnit pouze žalobou na obnovu řízení, budou-li splněny i další předpoklady vyžadované § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 385/15 ). Tvrzení, že mělo jít o důkaz, kterým měla být zpochybněna věrohodnost jiných důkazních prostředků ve smyslu § 205a písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , dovolatelka jednak přináší až nyní v dovolacím řízení, jednak zpochybněním věrohodnosti důkazního prostředku není označení dalších důkazů, kterými se odvolatelka snaží prokázat jiný skutkový stav, než z jakého vycházel soud prvního stupně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003 ).
Protože dovolání není přípustné, dovolací soud je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 4. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu