Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 562/2019

-282

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce M. R., narozeného XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Jižní 1820/37, proti žalované FARID COMERCIA s. r. o., se sídlem v Kněžmostě, Hradišťská 167, identifikační číslo osoby 61498696, zastoupené Mgr. Evou Ciprysovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Míru 14, o zaplacení částky 829 286 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, č. j. -231, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Proti rozsudku odvolacího soudu (podle obsahu dovolání pouze proti jeho prvnímu výroku v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé) podal žalobce dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že „výklad ustanovení a v souvislosti s ustanovením ohledně hodnocení důkazů v jejich souvislosti, a to zejména znaleckých posudků, má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení “. Dovolatel má za to, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nepřihlédl k tvrzeným skutečnostem, dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s body 1, 7 čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2 čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2 čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „“).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí () uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Z uvedených ustanovení i z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, představuje obligatorní náležitost dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení nebo jeho části (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ústavní soud pak ve své rozhodovací praxi shledal takovýto požadavek ústavně konformním (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů).

Těmto požadavkům dovolatel nedostál, neboť z obsahu dovolání není zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení považuje za splněný. Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je právně bezvýznamné jeho tvrzení, že výklad , a má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel patrně přehlédl, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení není od 1. 1. 2013 budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pouhé vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. , jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz).

Tvrzením o nepřezkoumatelnosti, vnitřní rozpornosti a nesrozumitelnosti napadeného rozhodnutí dovolatel nevymezuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku hmotného nebo procesního práva, která by splňovala předpoklady dané ustanovením , ale uplatňuje jím námitku vady řízení, k jejíž případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání ( ), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatele o vadě řízení tudíž přípustnost dovolání založit nemůže, i kdyby se soudy nižších stupňů procesního pochybení dopustily (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , a ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. ).

Vytčený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ), uplynula. Jde přitom o vadu, která brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání (srov. větu první ).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalobce odmítl podle ustanovení pro vady.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 3. 2019

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu