Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 196/2019

-148

USNESENÍ

KANTE ZK s. r. o.

A. S.

, narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Nedomou, advokátem se sídlem v Novém Malíně 426, pro 1 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. , o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. srpna 2018, č. j. -111, t a k t o :

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. srpna 2018, č. j. -111, a usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 26. září 2017, č. j. -87,

se ruší

a věc

se vrací

okresnímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Blansku (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 26. 9. 2017, č. j. -87, zastavil exekuci vedenou soudní exekutorkou Mgr. Lenkou Černoškovou, Exekutorský úřad Prostějov (dále „soudní exekutorka“), pod sp. zn. 18 EX 11270/15 (výrok I.), provedení této exekuce odložil do pravomocného skončení řízení o návrhu na její zastavení (výrok II.), a oprávněnému uložil, aby zaplatil jednak povinné na náhradě nákladů řízení částku 21.417 Kč (výrok III.), jednak soudní exekutorce doposud nevyčíslené náklady exekučního řízení (výrok IV.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že exekučními tituly jsou vykonatelný notářský zápis sepsaný jménem notářky JUDr. Danuše Motáčkové notářskou kandidátkou Mgr. Petrou Vymazalovou dne 10. září 2012 pod č. NZ 278/2012, N 350/2012, a notářský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsaný notářkou JUDr. Evou Čiernikovou dne 26. listopadu 2011 pod č. NZ 183/2011, N 246/2011. Vzniklé pohledávky (včetně příslušenství) byly dne 14. srpna 2014 postoupeny na oprávněnou a následně, dne 8. dubna 2015, účastnice uzavřely dohodu o splácení dluhu (dále rovněž „dohoda“), obsahující dále citovaná ujednání:

„7. Dlužník svůj výše popsaný dluh vůči věřiteli uznává podle co do důvodu i výše a zavazuje se svůj dluh vůči věřiteli (jistinu včetně příslušenství) splnit nejpozději do 31. 12. 2030. …

8. Smluvní strany se dohodly, že skutečnost podle bodu 7 nemá vliv na nároky vzniklé z prodlení dlužníka, které nastalo ohledně pohledávky podle bodu 1 písm. a) dne 24. 11. 2011 a ohledně pohledávky podle bodu 1 písm. b) dne 13. 3. 2013, a že věřitel je oprávněn požadovat úhradu dluhu i před 31. 12. 2030.“

Soud prvního stupně dospěl k závěru o předčasnosti vedení exekuce, neboť výkladem výše uvedených ustanovení dohody byla ve prospěch povinné sjednána odložená splatnost jistiny a jejího příslušenství (tj. smluvních úroků z půjčky) v souladu s ustanovením , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále rovněž „o. z.“). Jelikož tím byla nahrazena splatnost původního závazku a povinná je oprávněna plnit nejpozději do 31. 12. 2030, soud prvního stupně exekuci zastavil podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále vesměs „“).

Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 21. srpna 2018, č. j. -111, rozhodnutí soudu prvního stupně - s jistými korekcemi ve výrocích o náhradě nákladů řízení - potvrdil (výrok I.) a uložil oprávněné povinnost nahradit povinné náklady odvolacího řízení ve výši 10 708,50 Kč (výrok II.). Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně ohledně jednoznačného výkladu ujednání v bodu sedmém dohody, jenž zakotvuje odložený čas plnění ve prospěch povinné, ale připustil, že výklad bodu osmého není zcela určitý, tj. nelze prostřednictvím jazykového výkladu dospět k jednoznačnému závěru, zda je věřitel oprávněn požadovat i před 31. 12. 2030 pouze sankční nároky vzniklé v důsledku prodlení povinné nebo zda může požadovat úhradu celého dluhu (jistiny a příslušenství). Podle jeho názoru nebylo ve smyslu § 556 o. z. - na základě jazykového výkladu a bez rozumných pochybností - možno dovodit úmysl stran v okamžiku uzavírání smlouvy, a proto podle § 1812 o. z. upřednostnil výklad pro povinnou příznivější, neboť se jednalo o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem.

Oprávněná v dovolání proti usnesení odvolacího soudu namítá, že podle , napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (výkladu právního jednání podle úpravy účinné od 1. 1. 2014), při jejímž řešení se odvolací soud odklonil od rozhodovací praxe dovolacího soudu s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2017, sp. zn. . Podle názoru dovolatelky je úmysl účastnic naprosto jednoznačný, což dokumentuje dřívější chování povinné, jednající způsobem, jako by byla dovolatelka oprávněna požadovat splacení celého dluhu i před 31. 12. 2030. Odvolací soud za této situace nesprávně uplatnil ustanovení a dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil, případně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal a rozhodl podle ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu podala oprávněná osoba (účastnice exekučního řízení) ve lhůtě uvedené v a že dovolání je přípustné podle ustanovení , Nejvyšší soud napadené usnesení přezkoumal ve smyslu ustanovení bez nařízení jednání ( věta první ) se závěrem, že dovolání je opodstatněné.

Podle § 556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.

Podle § 556 odst. 2 o. z. se při výkladu projevu vůle přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.

Podle § 1812 odst. 1 o. z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější.

V rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 31. října 2017, sp. zn. , usnesení ze dne 24. dubna 2018, sp. zn. , či usnesení ze dne 29. května 2018, sp. zn. ) jsou výkladová ustanovení pojímána v tom smyslu, že základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov. Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., - velký komentář, Svazek III, -654, Praha: Leges, 2014, s. 594 a 595, nebo Handlar, J. in Lavický, P. a kol.: I. Obecná část (−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989]. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v větě druhé o. z. Při zjišťování tohoto úmyslu je pak třeba vycházet také z hledisek uvedených v ustanovení o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2017, sp. zn. ).

Je evidentní, že na rozdíl od právní úpravy v předchozím [, , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“)], právní úprava účinná od 1. 1. 2014 a pro posuzované jednání účastnic rozhodná opouští - jak vyplývá i z důvodové zprávy k o. z. - důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí (srov. zejména ustanovení obč. zák.), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2017, sp. zn. ). Projevu vůle je nutno přiznat takový význam, který mu zamýšlel dát jednající subjekt; rozhodujícím kritériem pro interpretaci je proto úmysl jednajícího, resp. společný úmysl smluvních stran v okamžiku uzavírání smlouvy, který má přednost před doslovným či objektivním (jazykovým) vyjádřením. Ohledně vztahu a násl. a o. z. Nejvyšší soud již opakovaně vyložil, že jestliže způsob vyjádření účastníků žádnou pochybnost stran srozumitelnosti nezavdává, jinak řečeno, pokud vůle, kterou účastníci právním jednáním projevili, je jednoznačně formulována, nepřichází jiná interpretace projevené vůle v úvahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2018, sp. zn. , rozsudek ze dne 9. března 2011, sp. zn. , rozsudek ze dne 27. května 2014, sp. zn. , rozsudek ze dne 31. října 2017, sp. zn. , a usnesení ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. ).

Promítnuto do poměrů posuzované věci je z citovaných závěrů zjevné, že odvolací soud se dostatečně skutečnou vůlí smluvních stran v okamžiku uzavření citované dohody nezabýval, omezil-li se pouze na konstatování, že „

z jazykového vyjádření obsaženého v bodě 8 dohody účastníků nelze ani jeho výkladem (556 o. z.) bez rozumných pochybností dovodit, jaký byl úmysl stran v okamžiku uzavírání posuzované smlouvy

“. Z odůvodnění napadeného usnesení se již nelze dobrat toho, na základě jakých konkrétních skutečností odvolací soud dospěl k nejednotné (počáteční) vůli stran, tj. zda takový závěr čerpal i z jiných prostředků než toliko za pomoci „jazykové“ intepretace dohody o splácení dluhu, která s ohledem na primát skutečné vůle před formální stránkou projevu sama o sobě k řádnému výkladu úmyslu jednajícího nepostačuje. Odvolací soud se nezabýval ani kritérii obsaženými v § 556 odst. 2 o. z., přestože dovolatelka v odvolání poukazovala na předchozí chování povinné, jímž měla dát najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládá. Na základě výše uvedeného je posouzení skutečné vůle účastnic dohody prozatím neúplné a závěr odvolacího soudu o nutnosti aplikace ustanovení § 1812 o. z. se jeví jako předčasný, a proto i nesprávný.

Jelikož nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu a současně usnesení soudu prvního stupně, pro které platí tytéž kasační důvody, podle věty druhé zrušuje a věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm je zásadně (prvořadě) nezbytné zkoumat úmysl účastnic hlediskem jejich vůle k ujednání nové doby plnění z původního závazku nebo k uzavření závazku nového (novaci), neboť takové rozlišení bude pro další průběh exekuce zcela podstatné.

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný ( část věty první za středníkem ).

O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ), případně o ní bude rozhodovat ve zvláštním režimu [viz a násl. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 2. 2019

JUDr. Zbyněk Poledna

předseda senátu