Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1581/2018

28 Cdo 1581/2018-242

USNESENÍ

wimpy s.r.o.

T. V.

, narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 633/49, o zaplacení částky 999.999,66 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2017, č. j. -198, t a k t o :

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

(dle )

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 11. listopadu 2016, č. j. -130, jímž byla zamítnuta žaloba, jíž bylo žádáno, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 999.999,66 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení; přitom bylo rozhodnuto i o nákladech řízení.

Rozhodnutí obou soudů nižších stupňů spočívají na posouzení, že žalovanému nevznikl na úkor žalobkyně majetkových prospěch plněním bez právního důvodu, neboť podle soudy přijatých skutkových zjištění žalobkyně vědomě plnila závazek jiné osoby vůči žalovanému (šlo tedy o plnění za jiného, kdy by osobou případně obohacenou byla tato třetí osoba, jíž závazek vůči žalovanému byl takto splněn).

Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva dle jejího mínění dovolacím soudem dosud neřešené, „zda dochází či nedochází k bezdůvodnému obohacení v případě, kdy je příslušným subjektem přijímáno plnění v dobré víře a v subjektivním přesvědčení, že jde o plnění z titulu reálně existujícího závazku třetí strany (odlišné od poskytovatele plnění), avšak zároveň za situace, kdy poskytovatel takovéhoto plnění nemá o závazku třetí strany žádnou povědomost a jeho vůle k poskytnutí plnění je založena na jiném důvodu, než plnit za jiného“; jako dovolací důvod dovolatelka ohlásila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „ “.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( věty první ), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení , neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými), dle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“

Relevantní otázku hmotného práva týkající se předpokladů naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého plněním za jiného, potažmo určení povinné (obohacené) osoby k vydání takto získaného bezdůvodného obohacení, odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jíž závěry, vyslovené při výkladu a aplikaci ustanovení , , ve znění do 31 12. 2013, jsou přiměřeně použitelné i v poměrech nové soukromoprávní úpravy, jde-li o výklad téže skutkové podstaty bezdůvodného obohacení, spolu s dalšími nyní uvedené v , ). Přitom Nejvyšší soud neshledal důvody, pro které by se měl od této rozhodovací praxe odchýlit (tj. k jinému posouzení této dovolacím soudem již vyřešené otázky).

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu o bezdůvodné obohacení vzniklé plněním za jiného jde tehdy, je-li tu právní povinnost plnit a, současně, jestliže plnění poskytne za povinnou osobu ten, kdo sám není povinen (po právu) plnit; bezdůvodně se v tomto případě obohatil nikoliv ten, komu bylo plněno, ale ten, za koho se plnilo. Pro plnění za jiného, co po právu měl plnit sám, je současně charakteristické, že ten, kdo plní, poskytuje plnění s vědomím, že sám nemá právní povinnost plnit a že k plnění přistoupil za jiného, který má (měl by) po právu plnit sám. V případě, že ten, kdo plní, jedná v přesvědčení, že plní svůj vlastní závazek nebo jinou svou právní povinnost, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není, jde o plnění bez právního důvodu a nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniká vůči tomu, komu bylo plněno (srov. např. zprávu „K některým otázkám projednávání žalob o vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle a “ ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. , uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26, ročník 1975, a zprávu „K některým dalším otázkám projednávání žalob o vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle ustanovení “ ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. , uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1, ročník 1979; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. ; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. ; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. ; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. ; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. ; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. ; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. ).

Uvedené předpoklady bezdůvodného obohacení plněním za jiného byly v posuzované věci evidentně naplněny, není-li jakkoliv zpochybňován ten předpoklad, že právní důvod k plnění žalovanému byl dán (pohledávka žalovaného ze smlouvy o půjčce vůči třetí osobě, P. Š.) a že žalobkyně (jež neměla povinnost tento závazek plnit) poskytla plnění žalovanému s vědomím, že plní nikoliv závazek vlastní, nýbrž závazek třetí osoby (dle zjištění odvolacího soudu dokonce na její pokyn); v tomto směru – z hlediska naplnění uvedené skutkové podstaty bezdůvodného obohacení – není pak významné, zda žalobkyně byla detailně obeznámena s právním důvodem plněného závazku. (Omyl žalobkyně stran důvodu jejího plnění by byl významný tehdy, pokud by žalobkyně mylně plnila žalovanému v přesvědčení, že plní svůj vlastní závazek nebo jinou svou právní povinnost; o takový případ v posuzované věci nejde.)

Klade-li dovolatelka současně otázku, zda jde o bezdůvodné obohacení vzniklé plněním za jiného i tehdy, „kdy poskytovatel takovéhoto plnění nemá o závazku třetí strany žádnou povědomost a jeho vůle k poskytnutí plnění je založena na jiném důvodu, než plnit za jiného“, vychází očividně z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud (jenž v rovině skutkových zjištění uzavírá, že žalobkyně plnila žalovanému s vědomím, že plní za jinou osobu, ba dokonce na její pokyn, byť by tak činila i s jiným přesvědčením o právním důvodu vzniku tohoto závazku, tedy že jde o závazek z jiného právního jednání, nikoliv ze smlouvy o půjčce). Zpochybnění právního posouzení věci s použitím jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle a nemůže tedy založit ani přípustnost dovolání, přičemž revize skutkových zjištění v dovolacím řízení možná není (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014).

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ( ) v posuzované věci naplněny nebyly (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením věty první, a v situaci, kdy (oprávněnému) žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (

www.nsoud.cz

).

K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem tohoto (stručného) odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srovnej

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. 2. 2019

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu