Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1735/2018

22 Cdo 1735/2018-306

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce L. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem v Kolíně, Sladkovského 13, proti žalované R. C., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Schreiberem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, o přikázání části pozemku do vlastnictví zřizovatele stavby a o určení existence služebnosti, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, č. j. -237, takto:

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 10. 2017, č. j. -237, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. a potvrdil ve výrocích I. a II. Výrokem II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o , , ve znění pozdějších předpisů („ ”); tvrdí, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky procesního a hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci podle

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle věty první dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle věty první dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě ( ) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.

K tomu viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. v jehož právní větě se uvádí: „1. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením d. 2. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředních k ochraně práva nepřípustná podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů”. Srov. též další judikaturu tam uvedenou; z četné judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je - v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit rovněž důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz např. Usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. ). Nevymezení tvrzené přípustnosti má za následek odmítnutí dovolání.

Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. . Nesplní-li dovolatel tuto povinnost, nezbývá, než dovolání odmítnout; dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , a další judikaturu tam citovanou.

V dovolání není řádně vymezena jeho přípustnost. Jeho jádrem je převážně polemika a nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu; to však přípustnost nemůže založit. Dovolání ani neobsahuje odkaz na judikaturu, od které se měl odvolací soud údajně odchýlit, a dovolacímu soudu není taková judikatura známa. Není ani blíže vymezena otázka

již dříve dovolacím soudem řešená

, která by měla být posouzena jinak (viz text : „…má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“). Samotné tvrzení o porušení základních práv dovolatele, opírající se o jiný názor dovolatele na to, jak měly postupovat soudy v nalézacím řízení, přípustnost dovolání nezakládá.

K tomu viz i obsah vyjádření žalované k dovolání ze dne 27. 7. 2018, ve kterém je uvedena judikatura k této otázce a jsou z ní činěny správné závěry.

Nad rámec dovolacího přezkumu se uvádí: Základ je ve skutkovém zjištění, že stavba, kterou žalobce zhotovil, stojí na pozemku žalované – ostatně jinak by žalobce nepožadoval přikázání pozemku, na kterém stavbu zřídil, do svého vlastnictví. Kdyby stavba zřízená žalobcem tvořila součást jiné budovy, mohlo by jít o přestavek, ovšem ani v tomto případě by nebylo možno žalobě na přikázání pozemku do vlastnictví žalobce vyhovět (viz text § 1087 odst. 1 o. z. – do úvahy by přicházela jedině žaloba na určení vlastnictví). I proto je otázka, zda snad šlo o přestavek, nevýznamná. Dále soudy vyšly z toho, že žalovaná upozornila žalobce na to, že staví na jejím pozemku. Dovolatel zpochybňuje věrohodnost svědka M. J., který toto upozornění potvrdil, s tím, že sám svědek „prohlásí, že je na jedné straně barikády s jednou stranou“. Samotná skutečnost, že svědek má k věci vztah, však nevylučuje posouzení jeho výpovědi jako věrohodné. „Při důkazu výpovědí svědka soud vyhodnocuje věrohodnost výpovědi nejen z toho, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci, ale též s přihlédnutím k tomu, jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, ke způsobu reprodukce skutečností, o nichž vypovídá, a k chování při výslechu, tj. zda je svědek přesvědčivý, zda vypovídá s jistotou, plynule a zda je ochoten odpovídat na otázky. Oproti tomu u jiných důkazních prostředků, například u listin ( ), písemného znaleckého posudku ( ) nebo protokolu o výslechu účastníka řízení či svědka, je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen. Z uvedeného vyplývá, že závěr o věrohodnosti svědka může soud učinit jen poté, kdy tohoto svědka sám vyslechne a posoudí, jaký má vztah k účastníkům, k věci, zda vypovídá přesvědčivě, s jistotou, nebo naopak zmateně, váhavě apod.“ (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. , ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. , a řadu dalších).

Nejvyšší soud tak dovolání podle věty první odmítl. V souladu s věta druhá rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 30. 1. 2019

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu