Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3400/2018

-529

USNESENÍ

P. V.

OPTAGLIO a. s.

se sídlem v Lochovicích, Obora č. 20, IČO 48950076, zastoupené Mgr. Jiřím Skálou, advokátem se sídlem v Praze 8, Voctářova č. 2449/5, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a o 87 224 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. března 2018 č. j. -463, takto:

I. Dovolání žalobce

se odmítá

.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 631,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Skály, advokáta se sídlem v Praze 8, Voctářova č. 2449/5.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018 č. j. -463 není přípustné podle ustanovení , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu [jeho právní závěr o tom, že pro platnost okamžitého zrušení pracovního poměru postačí, pokud alespoň jeden z vytýkaných skutků dosahuje intenzity požadované zákonem, že jednání žalobce spočívající v užívání referentského automobilu žalované bez jejího souhlasu (dne 4. 9. 2014 žalobce opustil areál v XY v referentském automobilu, aniž by jeho převzetí nahlásil na recepci společnosti a aniž by měl schválenou jakoukoliv pracovní či soukromou cestu, vozidlo následně nevydal, parkoval s ním mimo areál žalované, na dotaz ředitele i jednatele žalované ze dne 10. 9. 2014 a 11. 9. 2014 sdělil, že neví, kde se vozidlo nachází, a i přesto, že věděl, že vozidlo žalovaná hledá, ho i nadále používal) požadované intenzity dosahuje a že toto jednání je útokem na majetek zaměstnavatele, který je třeba posoudit jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, jakož i právní závěr o řádném skutkovém vymezení tohoto důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

K otázce výkladu vázanosti soudu kvalifikací porušení povinnosti zaměstnance provedené zaměstnavatelem dospěl dovolací soud již dříve k závěru, že pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru nebo okamžitého zrušení pracovního poměru není podstatné, kolik z jednání označených ve výpovědi nebo v okamžitém zrušení pracovního poměru jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci bylo skutečně v řízení před soudem jako porušení pracovní povinnosti posouzeno, ale zda ono zjištěné (ona zjištěná) porušení pracovní povinnosti dosahuje (ve svém souhrnu dosahují nebo alespoň jedno z nich dosahuje) takové intenzity, že může být (mohou být) podřazeno (podřazena) pod pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ nebo „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 1998 sp. zn. , uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, nebo rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2005 sp. zn. , uveřejněný pod č. 142 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005). K otázce hodnocení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. , uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. , uveřejněný pod č. 21 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo právní názor vyjádřený v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001 sp. zn. .

K otázce důsledků útoku na majetek zaměstnavatele je na místě poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. , uveřejněný pod č. 25 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, a v něm vyjádřený právní názor, podle kterého útok na majetek zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.), nebo nepřímý (např. pokusem odčerpat část majetku zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění), představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy obsažené v ustanovení tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, anebo na právní názory uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. , z jejichž odůvodnění vyplývá, že výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek, že k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci, a že jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam; současně je třeba mít na zřeteli, že ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je nezbytná vzájemná důvěra, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost ve smyslu ustanovení , jež zároveň ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu (újmu), ať už majetkovou, nebo morální (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015 sp. zn. ).

K vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996 sp. zn. , uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016 sp. zn. , podle kterých v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru musí být jeho důvod uveden tak, aby bylo nepochybné, kdy, kde, jakým jednáním a která konkrétní povinnost měla být zaměstnancem porušena, aby se zaměstnanec mohl účinně bránit a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit; k otázce možnosti zaměstnavatele, aby ve svém jednostranném právním úkonu směřujícímu k rozvázání pracovního poměru uplatnil více důvodů, srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. , uveřejněný pod č. 108 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2008 sp. zn. .

Namítá-li dovolatel s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001 sp. zn. , že se odvolací soud při posuzování platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru daného žalovanou žalobci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ( ), pak přehlíží, že soudy ve věci, v níž bylo uvedené rozhodnutí vydáno, vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci.

Rozhodnutí odvolacího soudu nemůže spočívat na vyřešení dovolatelem předestřené otázky hmotného práva, zda ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 2013 (podle kterého nebyl-li právní úkon, jímž vzniká nebo se mění základní pracovněprávní vztah, učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon, je možné se neplatnosti dovolat, jen nebylo-li již započato s plněním) dopadá též na případy, kdy právní úkon nebyl učiněn ve formě, kterou vyžadovala dohoda smluvních stran, neboť písemnou formu posuzované dohody o změně pracovní smlouvy z května 2013 vyžadoval zákon ( v uvedeném znění) a dohoda účastníků v pracovní smlouvě zákonem stanovenou písemnou formu tohoto právního úkonu pouze deklarovala, tedy nezakládala; namítá-li dovolatel, že soudy při svých závěrech činěných v souvislosti s dohodou účastníků o změně pracovní smlouvy ve sjednaném místě výkonu práce (kterou bylo místo výkonu práce dovolatele – vedle stávajícího místa v XY – rozšířeno i na XY) dostatečně nezvážily ustanovení a jeho úpravu „pravidelného pracoviště pro účely cestovních náhrad“, v dovolání jednak dostatečně nevymezil důvod dovolání (právní otázku, jejíž vyřešení odvolacím soudem považuje za nesprávné), jednak ani neuvedl údaje o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení , z něhož vyplývá, že může-li být dovolání přípustné jen podle (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. ), a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.

Námitky, kterými dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení , a ze kterých nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení [svůj nesouhlas s výkladem právního úkonu, na základě kterého začal vykonávat pro žalovanou práci v XY, dovolatel založil na svém nesouhlasu se skutkovým závěrem soudů, podle kterého v květnu 2013 účastníci uzavřeli dohodu o změně pracovní smlouvy ve sjednaném místě výkonu práce, na jejímž základě nadále vedle stávajícího místa výkonu práce v XY bude žalobce „vykonávat pracovní úkoly nově převážně v areálu v XY, kam měl zaměstnavatel převést sídlo“, předestírá svoji verzi skutkového stavu (že „rozhodně žalobce neprojevil žádnou vůli v jakékoliv formě – natož písemné – změnit pracovní smlouvu a místo výkonu práce“, že žalobce „jen vyhověl jednostrannému příkazu žalované a vykonával práci kromě v XY i v XY tím, že tam připravoval přesun firmy“), na jejímž základě pak buduje své vlastní, od soudů odlišné právní posouzení věci (podle kterého výkon práce žalobce při zajištění přestěhování sídla společnosti včetně výroby z XY do XY „je třeba posoudit jako výkon práce žalobce mimo sjednané místo výkonu práce v pracovní smlouvě na pokyn zaměstnavatele, a tedy jako pracovní cesty“ a „z tohoto titulu potom žalobci přísluší cestovní náhrady za stravné a ubytování“], nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. 1. 2019

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu