Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 107/2018

-275

USNESENÍ

M. K.,

České republice – Ministerstvu spravedlnosti,

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2017, č. j. -253, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 9. 12. 2015, č. j. -146, zamítl žalobu, aby žalovaná žalobci zaplatila částku 50 000 000 Kč (výrok I rozsudku) a současně rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 300 Kč (výrok II rozsudku).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 8. 2017, č. j. -253 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Předmětem řízení bylo poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla být žalobci způsobena postupem soudů, orgánů sociálně právní ochrany dětí a rozhodnutími vydanými v řízení o změně úpravy výchovy nezletilého syna žalobce, které bylo vedeno u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. .

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátkou, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II, bod 2 a čl. II bod 2 ), dále jen „“, odmítl jako nepřípustné.

Žalobce sice opodstatněně odvolacímu soudu vytýká, že se v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě nevypořádal s povahou uplatněného nároku [zda je třeba jej subsumovat režimu ochrany osobnosti podle a následujících , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) nebo zda se uvedený nárok řídí , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen “OdpŠk“ nebo „zákon “)] a bez dalšího toliko odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nejde však o takové pochybení, které mohlo mít v konkrétní věci vliv na věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu.

Nejvyšší soud ve svém předchozím usnesení ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. , přijatém v této věci, zdůraznil, že jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. ), byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. , uveřejněným pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 125/2011“), podle kterého nároky spadající pod , ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle , když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 28/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K témuž závěru opětovaně dospěl rovněž Ústavní soud ve svých nálezech ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. a ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. , jimiž je Nejvyšší soud při svém rozhodování vázán (y).

Odpovídající podřazení žalobcem uplatněného nároku není v rozporu ani s jím akcentovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. , neboť i v něm bylo zdůrazněno, že uvedený zákon (OdpŠk) je ve vztahu k v poměru předpisu speciálního k obecnému. Nejvyšší soud uvedl, že skutečně obsahuje zvláštní úpravu náhrady nemajetkové újmy vzniklé nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Žalobce pak v podaném dovolání vytrhává z kontextu tu část odůvodnění uvedeného rozsudku, jež se věnuje „potřebě bedlivého rozlišení právní kvalifikace“ projednávaného nároku v režimu obou právních předpisů. Přehlíží přitom, že tímtéž rozsudkem bylo vyhověno dovolání žalobce, který namítal, že věc byla nesprávně posouzena jako nárok uplatněný z titulu ochrany osobnosti, ačkoliv správně měla být podřazena režimu Uvedené rozhodnutí tak nepředstavuje změnu judikatury usměrněné rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. , ale naopak z něj implicitně vychází. Již proto není dán důvod, aby Nejvyšší soud posoudil předestřenou právní problematiku jinak.

Jestliže nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu a s přihlédnutím k tomu, že odvolací soud v důvodech svého rozhodnutí explicitně aproboval i (eventuální) závěry soudu prvního stupně týkající se nedůvodnosti žalobcem uplatněného nároku posuzovaného z pohledu (srov. str. 8 rozsudku soudu prvního stupně), pak s přihlédnutím k tomu, že právě tyto závěry žalobce v dovolání kvalifikovaně nezpochybnil poukazem na některý z přípustných dovolacích důvodů ( až 3 ) lze mít podané dovolání jako celek za nepřípustné.

Jestliže důvodem pro zamítnutí žaloby nebyl závěr soudů o tom, že žalobce neunesl důkazní břemeno, nebylo třeba, aby byl žalobce poučován podle ust. , popř. 3 K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání jinak (ve smyslu ) přípustné; samy o sobě však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu věty druhé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. , a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. ).

Konečně ani pouhý odlišný názor žalobce na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů ( ) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. ).

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti ( ) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. 2. 2019

JUDr. Bohumil Dvořák předseda senátu