Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4710/2018

-256

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. Š., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Richardem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 730/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2018, č. j. -204, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 19. 9. 2017, č. j. -154, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 142 103,70 Kč s příslušenstvím.

Uvedené částky se žalobce v rozsahu 42 103,70 Kč s příslušenstvím domáhal jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Okresního soudu Brno-venkov spočívajícího v chybném vyznačení doložky právní moci na rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 25. 7. 2013, č. j. -74, který následně sloužil jako exekuční titul v řízení vedeném u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. , v němž žalobce vystupoval jako povinný. Náhrada škody pak měla představovat náklady právního zastupování před nalézacími soudy i před orgány v exekučním řízení, které byl žalobce nucen uhradit. Žalobce nárok na náhradu škody spojil jak s popsaným nesprávným úředním postupem, tak eventuálně s tím, že mu škoda vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí, neboť předmětný rozsudek okresního soudu byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2015, č. j. -119, k odvolání žalobce změněn.

Ve zbývajícím rozsahu 100 000 Kč s příslušenstvím představovala uvedená částka nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v evidenci žalobce jako povinného v exekučním řízení, čímž mělo dojít k poškození jeho pověsti a dobrého jména u třetích osob. Nárok na náhradu nemajetkové újmy žalobce též spojil s popsaným nesprávným úředním postupem, popřípadě s vydáním nezákonného exekučního titulu.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod ), dále jen „“, odmítl.

V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. ). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy soudy nižších stupňů rozhodovaly jediným výrokem jednak o náhradě nemajetkové újmy v rozsahu 100 000 Kč s příslušenstvím, jednak o náhradě škody v rozsahu 42 103,70 Kč s příslušenstvím.

Podle ustanovení platí, že dovolání podle není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

S ohledem na skutečnost, že v rozsahu, v němž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nároku žalobce na náhradu škody ve výši 42 103,70 Kč s příslušenstvím, bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, Nejvyšší soud dovolání v uvedeném rozsahu odmítl jako nepřípustné podle ve spojení s

Otázka počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty pro nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím přípustnost podle nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud vzal v potaz, že počátek běhu šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůty podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, se odvíjí od vědomosti poškozeného o nemajetkové újmě, tedy ode dne, kdy se poškozený dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. ). Na počátek běhu této promlčecí lhůty pak zásadně nemá vliv to, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že se jednalo o úřední postup nesprávný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. ).

Tvrzená nemajetková újma žalobcem měla být způsobena v souvislosti s nesprávně vyznačenou doložkou právní moci na exekučním titulu a následně vedenou exekucí na majetek žalobce. O nařízení exekuce a postižení svého majetku se žalobce dle zjištění soudů nižších stupňů dozvěděl dne 31. 1. 2014, kdy mu byl doručen exekuční titul spolu s pověřením soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány k vedení exekuce vůči jeho osobě. K témuž datu odvolací soud navázal počátek běhu promlčecí lhůty, neboť tehdy se žalobce dozvěděl v souladu s výše uvedenou judikaturou o vznikající nemajetkové újmě. Exekuce na majetek žalobce byla pravomocně zastavena dne 15. 8. 2014. Jestliže tedy žalobce uplatnil právo na zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu u žalované až dne 25. 6. 2015 (a u soudu následně dne 1. 3. 2016), pak závěr odvolacího soudu o promlčení tohoto práva marným uplynutím subjektivní šestiměsíční lhůty je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího.

Ani námitka, že odvolací soud nezohlednil žalobcovu argumentaci týkající se skutečnosti, že exekuční titul byl vydán nezákonně (jednalo se tedy dle žalobce o nezákonné rozhodnutí), z čehož pak žalobce dovozuje jiný počátek běhu promlčecí lhůty, nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že rozhodnutí, jež mělo sloužit jako exekuční titul, nenabylo právní moci (z kteréhož zjištění vyšly soudy nižších stupňů a což nezpochybnil ani žalobce), nemohlo tedy jít o nezákonné rozhodnutí ve smyslu OdpŠk (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. ).

V projednávané věci žalobce dovoláním napadl rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce uhradit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle rovněž nepřípustné, proto je i v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl ( ).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 1. 2019

JUDr. Bohumil Dvořák předseda senátu