Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2897/2018

-291

USNESENÍ

I. B.

České republice – Katastrálnímu úřadu pro Jihočeský kraj

se sídlem v Českých Budějovicích, Lidická tř. č. 124/11, zastoupenému JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem v Táboře, 9. května č. 1282/6, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. března 2018 č. j. -256, takto:

I. Dovolání žalobkyně

se odmítá

.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ladislava Novotného, advokáta se sídlem v Táboře, 9. května č. 1282.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 3. 2018 č. j. -256 není přípustné podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce výkladu právních úkonů srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996 sp. zn. , uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997, popřípadě část odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2000 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2011 sp. zn. , z nichž vyplývá, že pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil, že výslovný projev vůle učiněný písemně se vykládá především podle použitého slovního vyjádření a podle toho, jaký mu účastník při projevu vůle přikládal význam, výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění toho, co bylo projeveno, a není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (namítala-li dovolatelka, že „v textu výpovědi nejsou řádně označeni účastníci a zcela rovněž chybí vymezení pracovního poměru“ a že „třetí osobě není nikterak seznatelné, jaké věci a kterých osob se daný úkon má vůbec týkat“, odvolací soud v souladu s uvedenými výkladovými pravidly správně poukázal na to, že „z výpovědi je jednoznačně zřejmé, kdo ji činí a komu je adresována“, a že „vzhledem k tomu, že mezi účastníky byl uzavřen jediný pracovní poměr, je nepochybné, kterého pracovního poměru se výpověď týká“, a správně vzal v úvahu, že „posouzení určitosti a srozumitelnosti takového jednání musí být dále posuzováno z hlediska pohledu těchto zúčastněných subjektů na právním poměru, nikoliv z pohledu třetí nezúčastněné osoby“); k otázce vymezení důvodu výpovědi srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1967 sp. zn. , uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. a v nich uvedený právní názor, že výpovědní důvod musí být v písemné výpovědi uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit (jestliže odvolací soud zamítnutí žaloby na neplatnost výpovědi z pracovního poměru založil na závěru, že se žalobkyně dopustila vytýkaných jednání ze dne 23. 9. 2015 spočívajících ve slovním napadení spoluzaměstnankyň P. M. a G. Š., kterými „zaviněně a závažně porušila své pracovní povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci“, jejichž posouzení – bez ohledu na případná další jednání žalobkyně, která by byla důvodem výpovědi – postačuje k závěru o platnosti výpovědi, jak soudní praxe dovodila např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 1998 sp. zn. , uveřejněném pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2005 sp. zn. , uveřejněném pod č. 142 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005, nezávisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení právní otázky, zda se důvodem výpovědi z pracovního poměru vedle těchto jednání žalobkyně stala i další její jednání, která v této souvislosti soudy zvažovaly)] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Založil-li odvolací soud své rozhodnutí o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru na závěru, že se žalobkyně dopustila vytýkaných jednání ze dne 23. 9. 2015, jimiž se dopustila závažného porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (která jsou sama o sobě důvodem k výpovědi z pracovního poměru se zaměstnancem), přípustnost dovolání podle ustanovení nezakládá dovolatelkou předestřená právní otázka, za jakých předpokladů jsou splněny podmínky k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení pro soustavné méně závažné porušování povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, spočívající v soustavnosti porušování pracovní povinnosti a v předchozím písemném upozornění na možnost výpovědi, neboť na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.

Dovolatelka nedůvodně namítá, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu se závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl ve svém rozsudku ze dne 15. 8. 2005 sp. zn. , podle kterých v řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení [podle současné právní úpravy ustanovení ] se soud může zabývat jen takovým jednáním zaměstnance, v němž zaměstnavatel podle skutkového vylíčení důvodu výpovědi spatřoval porušení pracovní kázně (nyní povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci), a k jinému než ve výpovědi vytýkanému porušení pracovní kázně zaměstnancem, i kdyby bylo v řízení prokázáno, nelze při rozhodování o důvodnosti podané výpovědi přihlížet. Závěr o důvodnosti výpovědi z pracovního poměru byl totiž odvolacím soudem učiněn jen na základě jednání žalobkyně, které se stalo předmětem skutkového vymezení důvodu výpovědi, a za nesprávný nelze považovat postup, pokud odvolací soud při zkoumání intenzity porušení povinnosti žalobkyně z pracovního poměru – zohledňoval-li osobu žalobkyně – přihlédl k tomu, že obdobného jednání k spoluzaměstnancům se žalobkyně dopouštěla již v minulosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2001 sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2005 sp. zn. , uveřejněný pod č. 142 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013 sp. zn. , podle kterých soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod.).

Nepřípadný je též poukaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001 sp. zn. , ve kterém soudy vycházely z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn v projednávané věci; nejde tedy o situaci, kdy by právní otázka byla posouzena rozdílně od dřívějšího rozhodnutí dovolacího soudu.

Nastolila-li dovolatelka (v souvislosti se skutečností, že jí žalovaná i po uplynutí výpovědní doby v době od 1. 1. 2016 do 1. 3. 2016 přidělovala práci podle pracovní smlouvy) právní otázku, zda důsledkem přidělování práce zaměstnanci po uplynutí výpovědní doby (za situace, kdy se podle výslovného vyjádření zaměstnavatele nejedná o postup podle ustanovení ) je „pominutí účinků výpovědi“, neuvedla v dovolání údaje o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení [může-li být dovolání přípustné jen podle (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. )], a v dovolacím řízení nelze proto pokračovat. Námitka dovolatelky současně přehlíží, že odvolací soud v této souvislosti vycházel ze skutkového závěru, že tomuto přidělování práce po uplynutí výpovědní doby nelze „bez dalšího přisoudit vůli žalované netrvat či odvolat výpověď“, neboť žalovaná tak postupovala v důsledku svého „právního omylu“ o běhu výpovědní doby.

Námitky, kterými dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení , a ze kterých nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení [dovolatelka nesouhlasí se skutkovými zjištěními a skutkovými závěry soudů, podle kterých výpověď z pracovního poměru byla předem projednána s odborovou organizací, že se dopustila jednání ze dne 23. 9. 2015 vytýkaných jí ve výpovědi, jakož i s hodnocením důkazů, které jim předcházelo, předestírá svoji verzi skutkového stavu („že se pouze přiměřeným způsobem bránila proti neslušnému chování M.“ a v případě „druhého incidentu, ke kterému mělo dojít dne 23. 9. 2015, žalobkyně si vůbec není vědoma, že by k něčemu takovému došlo“, „paní Š. žalobkyně pouze ten den potkala a ta žalobkyni místo pozdravu oslovila vulgárním výrazem“ a „žalobkyně na toto nereagovala“), na jejímž základě pak buduje své vlastní, od soudů odlišné právní posouzení věci, podle kterého „nelze dospět k závěru, že by se žalobkyně byť v jediném případě dopustila i jen méně závažného porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci“, a jednání žalované „porušuje rovněž zásadu rovného zacházení“; dovolatelka dále uplatňuje jinou vadu řízení, namítá-li, že soud prvního stupně v rozporu se zásadou ústnosti a zásadou přímosti (bezprostřednosti) provedl výslech svědka R. S. „korespondenční formou“, a zmatečnostní vadu podle ustanovení , namítá-li, že „zůstává otázkou“, zda ve věci nerozhodoval vyloučený soudce, neboť jeden z členů senátu odvolacího soudu dříve působil u soudu prvního stupně, ke kterým podle ustanovení lze přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné], nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení Z obsahu spisu navíc vyplývá, že vada řízení při provádění dokazování svědeckou výpovědí R. S. byla odvolacím soudem napravena, neboť odvolací soud svědka (po odpadnutí zdravotních překážek na jeho straně) řádně u jednání vyslechl, a že žádný z členů senátu odvolacího soudu se u soudu prvního stupně na projednávání a rozhodnutí věci nepodílel. Námitka, podle které výpověď z pracovního poměru nebyla předem projednána s odborovou organizací, současně přehlíží, že tento nedostatek neplatnost výpovědi z pracovního poměru – jak jednoznačně vyplývá ze zákonné úpravy (srov. ) – nezpůsobuje.

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. 1. 2019

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu