Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 2181/2018

33 Cdo 2181/2018-237

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně D. L., bytem v XY, zastoupené JUDr. Pavlem Budilem, advokátem se sídlem ve Vlašimi, Havlíčkova 1964, proti žalovanému T. T., bytem v XY, zastoupenému Mgr. Milanem Lukendou, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, o zaplacení 1.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2017, č. j. -180, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Shora uvedeným rozsudkem Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 1. 2017, č. j. -107, jímž bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobci částku 1.000.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení; zároveň odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, podle nichž se žalovaný smlouvou ze dne 17. 5. 2014 o doživotním užívání bytu v rodinném domě (dále jen „smlouva“) zavázal poskytnout doživotně žalobkyni k užívání byt v druhém nadzemním podlaží rodinného domu v XY, bez jakýchkoliv výhrad, přičemž žalobkyně si měla hradit pouze spotřebu energií. Žalobkyně měla právo byt dále pronajmout, popř. kdykoliv umožnit své dceři L. L., aby v něm bydlela. Pro případ, že by byl takový výkon práva žalobkyně omezen, zavázal se žalovaný nejpozději do dvanácti měsíců zajistit žalobkyni bydlení odpovídající kvality a velikosti podle jejího výběru. Ve smlouvě bylo konstatováno, že žalobkyně investovala do nemovitosti ze svých prostředků částku 800.000,- Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit jí do 31. 12. 2015. Pro případ prodlení se vrácením uvedených peněz se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 200.000,- Kč splatnou do 10. 1. 2016. Podle odvolacího soudu (ve shodě se soudem prvního stupně) se žalobkyni podařila prokázat její skutková verze nejen úředně ověřenou kopií smlouvy, která byla opatřena úředně ověřenými podpisy obou účastníků, nýbrž i výpovědí svědkyně J. P. Neuvěřil žalovanému, že jím podepsané vyhotovení se s žalobkyní v řízení předloženou smlouvou o doživotním užívání bytu shodovalo jen ve druhé straně této písemnosti. Odvolací soud akcentoval, že předmětná smlouva byla opatřena razítkem orgánu ověřujícího podpisy účastníků (Magistrátu města Kladna) a to jak u ověřovací doložky pro každý z podpisů na druhé straně smlouvy, tak na první straně smlouvy. V souladu s ustanovením , (dále jen „o. z.“) byla-li prokázaná existence podpisu žalovaného na poslední straně smlouvy (což žalovaný nezpochybňuje), tak bylo na něm, aby přednesl tvrzení a navrhl důkazy, jimiž hodlal prokazovat svou skutkovou verzi, tj., že předložený text smlouvy je padělkem. Žalovaný však pouze obecně uvedl, že sice s žalobkyní uzavřel písemnou smlouvu, kterou před ověřujícím orgánem podepsal, ale jiného znění; neuvedl, jaký měla obsah, v čem spočívala odlišnost od žalobkyní předložené smlouvy v řízení. Výši smluvní pokuty neshledal odvolací soud nepřiměřenou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle , (dále jen „ “), neboť podle jeho přesvědčení závisí rozhodnutí odvolacího soudu dílem na otázce, která nebyla dosud vyřešena v rozhodovací činnosti dovolacího soudu, a dílem na řešení otázky, při jejímž posuzování se soudy „zčásti“ odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. , usnesením ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. , rozsudkem ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. , odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) posoudil pravost a správnost smlouvy ze dne 17. 5. 2014 (soukromé y), přičemž dovolatel prosazuje názor, že důkazní břemeno o pravosti a správnosti soukromé y nese jedině žalobkyně; rozsudkem odvolacího soudu tak došlo současně k zásahu do jeho ústavního práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, pokud jde o rozložení důkazního břemene při popření „pravosti soukromé y.“ Za dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu nevyřešenou považuje otázku hmotného práva, zda podpis na jedné „listině“ prokazuje „pravost a správnost dalších, zdánlivě souvisejících listin, které však podepsány nebyly, a jsou s podepsanou u spojeny způsobem, který nevylučuje jejich vzájemné oddělení.“

Podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „ ), dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle přípustnost dovolání ( až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení a 2 tím nejsou dotčena.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej větu první ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a zda je tedy dovolání podle přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Ačkoli dovolatel správně vychází z toho, že „u soukromých listin je třeba rozeznávat jejich pravost (tedy skutečnost, že soukromá pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel), a správnost (pravdivost),“ a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. , pojmy „pravosti“ a „správnosti“ ve své dovolací argumentaci zaměňuje. Nelze odhlédnout od toho, že žalovaný (dovolatel) nikdy nezpochybňoval, že podpis na poslední straně smlouvy ze dne 17. 5. 2014 je jeho vlastním podpisem, nýbrž jeho námitky směřovaly ke správnosti textu uvedené smlouvy, tj. k její pravdivosti. Podle , (dále jen „o. z.“), je na každém, kdo se dovolává soukromé y, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá použita proti osobě, která u zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost y byla uznána. Podle dotčeného ustanovení je na každém, kdo se dovolává soukromé y, aby dokázal jak její pravost, tak i její správnost, přičemž je-li zjevné, že určitá osoba u podepsala, stačí prokázat, že se tak stalo, aby nastoupila zákonná vyvratitelná domněnka pravosti a správnosti y; důkaz opaku, tedy, že není pravá nebo obsahově správná, však v takovém případě nese strana odlišná od té, než která u předložila. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil otázku rozložení důkazního břemene při popření pravdivosti soukromé y v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. ). Pro uvedenou právní otázku tak dovolání není přípustné.

V posuzovaném případě žalovaný opakuje v dovolacím řízení tvrzení, že s textem smlouvy ze dne 17. 5. 2014 bylo manipulováno. Při své dovolací argumentaci pomíjí, že odvolací soud zhodnocením všech provedených důkazů podle zásad zakotvených v dospěl k závěru, že skutková verze dovolatele nebyla prokázána. Skutkový stav věci, k němuž soudy nižších stupňů dospěly hodnocením provedených důkazů, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. ) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. ). Námitka dovolatele tedy nevystihuje jediný v úvahu přicházející dovolací důvod, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci přitom nejde.

Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. , ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. , a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. , ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. , odmítl). Jelikož pro rozhodnutí odvolacího soudu nebyla určující otázka, zda smlouva zaznamenaná na více listech musí být podepsána na každém z nich, neboť jinými důkazními prostředky vzal odvolací soud za prokázané, že se žalovaný zavázal k plnění podle smlouvy ze dne 17. 5. 2014; pro její řešení tak nemůže být dovolání přípustné.

Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl ( ).

Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí [ ].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 11. 2018

JUDr. Václav Duda předseda senátu