Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2853/2018

20 Cdo 2853/2018-141

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky v právní věci žalobkyně Martiny Kaplánkové, se sídlem v Jihlavě, Divadelní 1604/8, likvidační správkyně pozůstalosti zemřelého J. K., zemřelého 20. 6. 2017, posledně P., proti žalované Česká spořitelna, a.s., se sídlem v Praze, Olbrachtova 1929/62, identifikační číslo osoby 45244782, o vyloučení nemovitostí a věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 30. 11. 2016, č. j. -101, t a k t o :I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í ( ) :

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 30. 11. 2016, č. j. -101, kterým odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu ze dne 19. 9. 2016, č. j. -90, jímž byla z důvodu vad podání odmítnuta žaloba na vyloučení nemovitostí a věcí z výkonu rozhodnutí, podle ustanovení věty první , , ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. II bod 2 ) – dále jen „ “, odmítl, neboť dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání, když především neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným v ustanovení , 2 a 3

Žalobce v dovolání uvádí, že přípustnost dovolání je dána z důvodu uvedeného v ust. 237 , tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení § 241a odst. 3 se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. (uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), uzavřel, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.

Dovolatelka své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle ustanovení , jak jí ukládá ustanovení , nedostála, když vytýká odvolacímu soudu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak nevymezila žádnou právní otázku, ať už hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, a rovněž ani nespecifikoval žádnou judikaturu, od které se odvolací soud odchýlil, alespoň v podobě citace právních závěrů dovolacího soudu.

Dovolatelka pouze namítá možné vady řízení. Těmito vadami spatřuje nedostatečné odůvodnění rozhodnutí, dále to, že soudy postupovaly nesprávně a nezákonně, když si nezjistily na ověřených listinách, kdo je skutečným vlastníkem nemovitostí, také že se nezabývaly poznámkou spornosti a že nevzaly v úvahu pravomocné usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 21. 11. 2002, č. j. -74, v neposlední řadě to, že rozhodnutí bylo založeno pouze na opakování nesprávných tvrzení soudu I. stupně, aniž by odvolací soud vyhodnotil a odůvodnil doplnění žaloby, odvolání ze dne 26. 8. 2016 a připomínky dovolatele. Dovolací soud však nemohl k těmto námitkám přihlédnout, neboť poukaz na možné vady řízení není sám o sobě způsobilý založit přípustnost dovolání; dovolací soud by se jimi mohl zabývat až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání, a o takový případ v projednávané věci nejde. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení , nýbrž o otázky případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu ustanovení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. , proti kterému byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. , usnesení ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. ).

Nejvyšší soud proto dovolání podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 10. 2018

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.

předsedkyně senátu