Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2503/2017

30 Cdo 2503/2017-90

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) F. B., , b) H. B., oba zastoupeni Mgr. Pavlou Kosovou, advokátkou se sídlem v Moravských Budějovicích, Husova 946, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zaplacení 4 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2016, č. j. -52, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením odmítl odvolání „do výroku I.“ usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu prvního stupně ze dne 12. 2. 2016, č. j. -31, jímž nebyla připuštěna změna žaloby (výrok I napadeného usnesení), dále potvrdil usnesení soudu prvního stupně „ve výrocích II. a III.“, jimiž bylo řízení zastaveno a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II napadeného usnesení) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III napadeného usnesení).

Usnesení odvolacího soudu napadli žalobci ohledně výroků II a III včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud jako soud dovolací podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “, jako nepřípustné odmítl.

Dovolatelé namítali, že překážka věci rozsouzené není dána, neboť svůj nárok v žalobě vymezili jinými skutečnostmi než nárok uplatňovaný v pravomocně skončeném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. . Základ nároku však v obou případech spočívá na stejných okolnostech (rozhodnutí stavebního úřadu v Moravských Budějovicích z roku 1986 týkající se odstranění stavby, která představovala v terénu hranici mezi pozemkem žalobců a sousedními pozemky, jakož i skutečnost, že přes podnět žalobců stavební úřad na své náklady hranice pozemků v terénu neobnovil).

Otázka, zda odvolací soud správně posoudil nedostatek podmínek řízení spočívající v překážce věci rozsouzené, tak nezakládá přípustnost dovolání podle , neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že se žalobci v řízení domáhají peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu na základě stejných skutkových tvrzení, tj. právně relevantních skutečností, z nichž vycházel základ jejich nároku již v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , které bylo pravomocně skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. ). Usnesení odvolacího soudu nepředstavuje jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci v řízení netvrdí nové skutečnosti, které zde nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. ).

Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti ( ), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 9. 2018

v zastoupení Mgr. Hynek Zoubek JUDr. Pavel Simon předseda senátu