Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 1459/2018

25 Cdo 1459/2018-536

USNESENÍ

H. M.

Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group

, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, zastoupená JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem U Prašné brány 1079/3, Praha 1,

o náhradu škody

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2017, č. j. -508,

takto:

Dovolání

se odmítá

.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 6. 2017, č. j. -463, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 903.698 Kč a dále 5.000 Kč na nákladech uplatnění nároku (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II), a vůči státu (výrok III) a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek (výrok IV). Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při invaliditě) za dobu od 3. 6. 2003 do 31. 1. 2013. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně utrpěla těžká zranění při dopravní nehodě ze dne 28. 8. 2002, způsobené jejím manželem, přičemž předmětné vozidlo bylo pojištěno u žalované z titulu pojištění odpovědnosti za škodu ve smyslu , o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „ “). Uzavřel, že žalovaná je povinna plnit za pojištěného ve smyslu , , , , , , (dále jen „obč. zák.“) ve znění účinném ke dni 28. 8. 2002 a obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2004. Výši náhrady pak stanovil s ohledem na to, že žalobkyně před zraněním podnikala na základě živnostenského oprávnění, dále na její příjmy a výdaje z daňových přiznání za rok 2001 až 2003, že od jistého data pobírá invalidní důchod a na závěry tří znaleckých posudků, které shodně stanovily její průměrný měsíční výdělek za rok 2002 na částku 13.411 Kč.

K odvolání žalované do výroku I rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2017, č. j. -508, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I o věci samé ohledně částky 903.698 Kč, jinak jej v tomto výroku co do částky 5.000 Kč a ve výrocích II, III a IV zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K potvrzujícímu výroku odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně vyšel z dostatečných skutkových podkladů, na jejichž základě správně zjistil skutkový stav věci a nepochybil ani při právním posouzení věci. Ohledně výše ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při invaliditě) vycházel ze znaleckých posudků a k samotné výši přiznané částky dostatečně a přezkoumatelným způsobem vyložil, jak k této částce dospěl.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky stanovení výše průměrného měsíčního výdělku před vznikem škody u podnikající fyzické osoby, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí sp. zn. , a . Namítá, že soudy nerespektovaly , kterým se provádí , když nezohlednily všechny okolnosti daného případu. Naopak při určení výše průměrného výdělku žalobkyně před vznikem škody nesprávně vycházely z výjimečných ekonomických výsledků, kterých žalobkyně dosahovala pouze krátkou dobu před vznikem škody, vůbec nezohlednily její příjmy z let 2001 a 2003 ani skutečnost, že před úrazem prakticky nedosahovala žádného zisku. V příkrém rozporu s provedenými důkazy soudy uvedly, že nebylo prokázáno, že žalobkyně uplatnila v letech 2001 a 2002 podle daňových předpisů odpisy ztráty, ačkoliv dle znaleckého posudku soudem ustanovené znalkyně žalobkyně uplatnila v roce 2002 daňovou ztrátu z minulých let ve výši 161.108 Kč. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žaloba se v rozsahu 903.698 Kč zamítá, eventuálně aby napadený rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčené části a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že soudy zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu vycházely z průměrného měsíčního výdělku před vznikem škody stanoveného u osoby samostatně výdělečně činné z rozhodného období kalendářního roku před vznikem škody. Výši průměrného měsíčního výdělku přitom potvrdily tři znalecké posudky, přičemž údaje z daňového přiznání za rok 2002 dostatečně vystihují specifické okolnosti případu. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl, případně odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), zastoupeným advokátem ve smyslu , avšak není podle přípustné, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti v tomto ustanovení uvedené.

K námitce, že soudy nesprávně aplikovaly , když nezohlednily všechny okolnosti daného případu, je třeba uvést, že zmíněné ustanovení nařízení, které rámcově stanoví způsob určení průměrného výdělku, nelze-li jej určit podle pracovněprávních předpisů, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké "okolnosti jednotlivého případu" jsou v konkrétní posuzované věci pro stanovení průměrného výdělku významné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. , jenž byl sice zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. , ovšem důvody nespočívaly ve zpochybnění závěrů dovolacího soudu ohledně výkladu a aplikace ustanovení – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. ). Podkladem výpočtu průměrného výdělku jsou skutečně dosažené příjmy v rozhodném období, jejichž výše je zjistitelná - jak z povahy věci plyne - "zejména z daňového přiznání“. Teprve tehdy, jestliže by výsledek mechanického výpočtu průměrného výdělku založeného na údajích daňového přiznání dostatečně nevystihoval specifické okolnosti individuálního případu, lze k těmto skutkovým okolnostem přihlédnout a zjištěný výsledek náležitě upravit ať již v kladném, nebo v záporném směru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. , uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3200). Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu ohledně stanovení výše průměrného měsíčního výdělku přezkoumat pouze v případě zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. , nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. ).

Odvolací soud východiska právní úpravy a ustálenou judikaturu dovolacího soudu respektoval, jestliže stanovil výši průměrného měsíčního výdělku před vznikem škody u podnikající fyzické osoby podle skutečně dosažených příjmů v rozhodném období z daňového přiznání z roku 2002. Jestliže výsledek výpočtu průměrného výdělku založeného na údajích daňového přiznání, vyčíslený třemi znaleckými posudky, podle závěru odvolacího soudu dostatečně vystihoval specifické okolnosti individuálního případu, nelze považovat takový výsledek [vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu ( )] za zjevně nepřiměřený.

Další námitka dovolatelky, že odvolací soud v rozporu s provedenými důkazy uvedl, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně uplatnila v letech 2001 a 2002 podle daňových předpisů odpisy ztráty, ačkoliv ze znaleckého posudku vyplývá opak, postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit ( ), nesměřuje totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale proti skutkovým závěrům, popřípadě proti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle Způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu není zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z uvedených důvodů je zřejmé, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle odmítl.

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 9. 2018

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu