Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1562/2018

30 Cdo 1562/2018-141

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce P. R., zastoupeného JUDr. Karlem Frimlem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 6, V Sedlci 15, proti žalovanému M. V., zastoupeného JUDr. Františkem Vokůrkou, advokátem se sídlem v Praze 3, Jeseniova 2863/50 o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2017, č. j. - 118, t a k t o:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění( ) :

Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. prosince 2014, č.j. -81, uložil žalovanému výrokem I. zaplatit žalobci částku 200.000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení , (dále jen „obč. zák.“), výrokem II. současně stanovil povinnost písemné omluvy, výrokem III. žalobu z části zamítl, výrokem IV. zamítl návrh žalobce na schválení smíru a výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. srpna 2017, č. j. - 118, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 200.000 Kč zamítl, zatímco ve výroku II. jej potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud v případě výroku, kterým žalobu zamítl, mimo jiné poukázal na judikaturu týkající se zabránění dvojímu odškodnění nemajetkové újmy, přičemž připomněl nález Ústavního sudu sp.zn. a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. května 2010, sp.zn. . Připomněl tak, že v případě daného sporu žaloba na ochranu osobnosti obsahovala prakticky shodná tvrzení o důsledcích dopravní nehody na zdraví žalobce a opakované tvrzení žalobce zejména o ztížení života v období ošetřování čelisti a implantace nových zubů. Žalobcem tak nebyly tvrzeny další odlišné skutečnosti.

Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byla žaloba zamítnuta, a proti výrokům o náhradě nákladů řízení, podal žalobce prostřednictvím svého zástupce včasné dovolání. Konstatuje, že je podává podle , neboť rozhodnutí podle jeho mínění spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to v souladu s ustanovením , neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně proto, že při řešení otázek hmotného a procesního práva, které jeho případ vyžadoval, není dosud jednotné stanovisko a tyto otázky jsou rozhodovány rozdílně. Právní otázka – zejména nesprávně tvrzená duplicita nároku s posuzováním ztížení společenského uplatnění v řízení o náhradu škody, a dále otázka vakua nepřiznané nemajetkové újmy do doby, než je možné rozhodovat o ztížení společenského uplatnění, musí být vyřešena a posouzena jinak, tedy ve prospěch žaloby. Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený výrok rozsudku odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení, případně aby v napadené části toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se žalovaný případné vyjádření nepodal.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) při svém rozhodování přihlédl k čl. II bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Poté se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle ustanovení musí být v dovolání vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení věty první dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání ( věta první ).

Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) případná pouhá citace textu ustanovení , či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. ).

Je možno současně připomenout též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. , v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. ). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. , „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

Jak již bylo naznačeno, dovolatel sice tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak ve skutečnosti neuvádí žádné konkrétní rozhodnutí uvedeného soudu od nějž by se odvolací soud byl měl odchýlit. Dovolatel ve skutečnosti především zpochybňuje závěry odvolacího soudu o tom, že v posuzované věci nejsou dány podmínky pro přiznání odškodnění v rámci obecné úpravy ochrany osobnosti. Odvolací soud se při tom správně zabýval případnou kolizí mezi nárokem na finanční satisfakci podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. a nárokem z titulu náhrady škody na zdraví. Nejvyšší soud se k této otázce vyjádřil schválením rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. května 2010, sp. zn. , do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 201, číslo 56, tak, že nároky z titulu náhrady škody na zdraví jsou speciálními nároky ve vztahu k obecným nárokům vzniklým v režimu ochrany osobnosti. Vyšel přitom z nálezu Ústavního soudu sp. zn. , v němž je jednoznačně vyjádřeno, že ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. řeší otázku odškodnění jednorázovým plněním (shodně jako ustanovení § 444 odst. 1 obč. zák. otázku odškodnění škody na zdraví, a to jako bolestné a ztížení společenského uplatnění), avšak tato úprava je natolik paušální, že jí nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému. Tedy pokud nároky za nemateriální újmu dané ustanovením dle § 444 odst. 1 obč. zák. nebudou dostatečnou satisfakcí za škodu na zdraví za bolestné a ztížení společenského uplatnění, není vyloučeno, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle obecných ustanovení na ochranu osobnosti. Není však přípustné, aby se osoba dotčená na zdraví pokoušela žalobou na ochranu osobnosti nahrazovat či navyšovat své nároky z titulu náhrady škody. Domoci se další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti tak ovšem nelze na základě totožných skutkových tvrzení, jako v žalobě na náhradu škody. Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. a nárok na náhradu škody na zdraví za bolest a ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 444 odst. 1 a 2 obč. zák. jsou samostatné právní prostředky ochrany fyzické osoby, a proto je nelze uplatnit na základě totožných skutkových tvrzení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. , rozsudek ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. , usnesení ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. , popř. rozsudek ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. ). Nelze proto ani souhlasit s míněním dovolatele, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

Dovolací soud též konstatuje, že pouhá právní polemika dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá. Rovněž nesprávná skutková zjištění či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatele se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje a ani v poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení představovat nemůže způsobilý dovolací důvod (k tomu srov. a contrario).

Podle druhé věty, dovolací soud přihlíží k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jen je-li dovolání přípustné. Tak tomu ovšem v nyní posuzované věci není.

Ani v případě, že dovolatel napadl výroky rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, nedostál své procesním předpisem stanovené povinnosti uvést a odůvodnit příčinu, z jakého důvodu by proti nim mělo být dovolání přípustné.

Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalobce ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání ( věta první ), odmítl ( věta první a odst. 2 ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není ve smyslu ustanovení 243f odst. 3 věta druhá odůvodňován.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 8. 2018

JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu