Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1924/2017

-209

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Z. B., zastoupeného JUDr. Pavlem Virágem, advokátem se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 1550/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 251 018 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, č. j. -180, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se v řízení domáhal po žalované zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , v němž vystupoval v procesním postavení poškozeného.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 4. 2016, č. j. -143, zamítl žalobu o zaplacení částky 251 018 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobci zaplatit žalované na nákladech řízení částku 1 200 Kč (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 11. 2016, č. j. -180, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 13 436 Kč s příslušenstvím, jinak v zamítavém výroku ohledně částky 237 582 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 31 036,50 Kč (výrok II).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. II bod 2 ), dále jen „“, odmítl.

Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění (dále jen „“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. ).

Dovolání není přípustné ohledně otázky snížení základního odškodnění o více než 50 %, neboť řešení dosažené odvolacím soudem není v rozporu s judikaturou soudu dovolacího představovanou rozsudkem ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. . Rovněž z části VI stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), je zřejmé, že se zvýšení či snížení o 50 % nevztahuje k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním kritérií uvedených v až e) , vůči výsledné výši zadostiučinění po zohlednění daných kritérií, ale že se vztahuje ke každému z těchto kritérií zvlášť a lze si proto představit i situace, kdy při zachování požadavku na jeho přiměřenost bude zadostiučinění přiznané v penězích nižší o více než 50 % oproti výchozí částce.

V rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu není ani posouzení odvolacího soudu, který snížil základní částku na základě kritéria složitosti věci o 80 %, když své úvahy s přihlédnutím k okolnostem dané věci řádně odůvodnil. Složitost řízení z pohledu Evropského soudu pro lidská práva zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena a dále složitost věci samu o sobě [srov. část IV písm. a) Stanoviska] a ve výjimečných případech lze uvažovat o zvýšení či snížení základní částky na základě konkrétního kritéria i ve větším rozsahu než o 50 % (srov. část VI Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. ).

Otázka, zda je možno považovat význam adhezního řízení pro žalobce za snížený z důvodu, že v adhezním řízení žalobci uplatněný majetkový nárok je fakticky nedobytný, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud k takto zjištěné konkrétní okolnosti případu přihlédl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. ). S ohledem na mimořádně vysokou škodu a počet poškozených muselo být žalobcům již od počátku trestního řízení zřejmé, že reálná vymahatelnost jejich pohledávek je minimální, jak dovodil v posuzovaném řízení i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 10. 2012, č. j. -279. Tato okolnost pak měla zásadní vliv na význam předmětu řízení pro žalobce [ ] z hlediska toho, co reálně pro něj bylo v adhezním řízení „v sázce“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. ).

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti ( ) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 8. 2018

JUDr. Pavel Simon předseda senátu