Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2043/2018

32 Cdo 2043/2018-499

USNESENÍ

RENOMEtel s.r.o.

EMEA s.r.o.

, se sídlem v Hulíně, nám. Míru 1217, PSČ 768 24, identifikační číslo osoby 26898101, zastoupené JUDr. Martinem Holíkem, LL.M. Eur., advokátem se sídlem v Rosicích, Havířská 432, o zaplacení 880 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 ECm 10/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2018, č. j. -458, takto:

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 665,20 Kč do tří od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Martina Holíka, LL.M. Eur.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky představující provizi za období od října 2012 do května 2013, na niž jí měl vzniknout nárok ze smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené se žalovanou.

Rozsudkem ze dne 29. 11. 2016, č. j. -403, Krajský soud v Brně žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Podle soudu prvního stupně žalobkyně jako “Partner“ uzavřela se žalovanou jako „Poskytovatelem“ dne 9. 10. 2006 smlouvu označenou jako „Smlouva o obchodním zastoupení“, podle jejíhož čl. 3 „Partner se touto Smlouvou zavazuje vykonávat pro Poskytovatele obchodní činnosti s cílem následného uzavření Smlouvy mezi Poskytovatelem a koncovým uživatelem – zákazníkem.“ Strany si ujednaly, že za tuto činnost náleží žalobkyni odměna (provize) a že povinnost hradit odměnu nezaniká se zánikem smluvního vztahu z této smlouvy. Dodatkem č. 1 k předmětné smlouvě strany upravily způsob výpočtu provize a následek nesplnění povinnosti žalované zasílat žalobkyni podklady pro výpočet provize, a sice povinnost žalované zaplatit žalobkyni v takovém případě paušální odměnu ve výši podle dodatku č. 2 ze dne 1. 11. 2008. Dne 1. 10. 2012 bylo žalobkyni doručeno odstoupení od předmětné smlouvy a žalovaná přestala od tohoto data posílat žalobkyni podklady pro výpočet provize.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva ze dne 9. 10. 2006 neobsahuje žádné vymezení obchodů, jež měla žalobkyně pro žalovanou sjednávat a obstarávat a jako smlouva o obchodním zastoupení ve smyslu § 652 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) tedy nemůže obstát. Mezi stranami však podle soudu prvního stupně existoval závazkový vztah, na nějž je třeba aplikovat ustanovení obchodního zákoníku o smlouvě o zprostředkování, a tento vztah skončil dnem, kdy bylo žalobkyni doručeno odstoupení od smlouvy, tedy dne 1. 10. 2012. Po tomto datu si strany již neposkytovaly plnění a žalobkyni tedy nevzniklo právo na zprostředkovatelskou provizi.

Žalobkyně podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání.

V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že smlouva o obchodním zastoupení ze dne 9. 10. 2006 (včetně jejích dodatků) je neplatná. Předmět smlouvy odporuje a obch. zák. a rovněž (dále jen „obč. zák.“), protože z něj nelze zjistit ani jaké konkrétní činnosti měla žalobkyně pro žalovanou vykonávat, ani za jakým konkrétním účelem. Z důvodu neplatnosti smlouvy nelze posuzovat samostatně platnost jednotlivých v ní obsažených ujednání, jak se žalobkyně domnívá, a je rovněž bezpředmětné zabývat se otázkou platnosti odstoupení od této smlouvy. Z důvodu nedostatku podstatných náležitostí pak nemůže předmětná smlouva obstát ani jako jiný smluvní typ, ani jako nepojmenovaná smlouva. Odvolací soud uzavřel, že žalobě nelze vyhovět, neboť žalobkyně se domáhá plnění vyplývajícího z neplatné smlouvy, které je fakticky sankcí za nesplnění povinnosti žalované, a nikoli zaplacení provize určené podle pravidel, podle nichž spolu účastnice obchodovaly.

Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu (dále též jen „ “).

Dovolatelka s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s citovanou judikaturou, neboť odvolací soud nesprávně posoudil otázku platnosti smlouvy ze dne 9. 10. 2006. Podle dovolatelky se měl odvolací soud zabývat tím, zda „předmět smlouvy není obsažen v jiné ě, která tvoří přílohu k předmětné smlouvě či praxi smluvních stran“, případně posoudit smlouvu podle obč. zák. jako smlouvu nepojmenovanou a zabývat se rovněž tím, zda určité vymezení jejího předmětu nebylo stranami sjednáno ústní formou. Odvolací soud se tedy podle dovolatelky odchýlil také od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2008, sp. zn. , a dále v rozsudcích ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. , ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. , a ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. .

Přípustnost dovolání podle spatřuje dovolatelka rovněž v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky aplikace ustanovení části první hlavy I , (dále též jen „o. z.“), na právní vztahy vzniklé před nabytím jeho účinnosti, která podle dovolatelky dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Odvolací soud podle dovolatelky pochybil, pokud tato ustanovení na věc neaplikoval.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle , ve znění účinném od 30. 9. 2017.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Otázka platnosti smlouvy o obchodním zastoupení nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle , neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle ustanovení § 272 odst. 1 obch. zák., jež má kogentní charakter (srov. § 263 odst. 1 obch. zák.), smlouva vyžaduje k platnosti písemnou formu pouze v případech stanovených v tomto zákoně nebo když alespoň jedna strana při jednání o uzavření smlouvy projeví vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě.

Obchodní zákoník vyžaduje pro určité smlouvy v obchodních závazkových vztazích písemnou formu jako podmínku platnosti smlouvy. Pokud obchodní zákoník písemnou formu jako podmínku platnosti stanovuje, obsahuje tento požadavek vždy právní norma označená jako základní ustanovení u příslušného typu smlouvy (např. § 289 pro smlouvu o budoucí smlouvě, § 476 pro smlouvu o prodeji podniku, § 488b pro smlouvu o nájmu podniku, atd.). Tak je tomu i v případě smlouvy o obchodním zastoupení, neboť podle § 654 odst. 4 obch. zák. smlouva o obchodním zastoupení musí mít písemnou formu.

Nejvyšší soud nemá důvod se v nyní projednávané věci odchýlit od svého dříve přijatého závěru, že „jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána v ě, na níž je zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je např. předmětem smlouvy, která musí být písemná, není-li toto seznatelné z jejího textu“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. , a řadu dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. , a judikaturu v něm citovanou).

Ze shora uvedených důvodů jsou liché námitky dovolatelky, že se odvolací soud měl zabývat tím, zda předmět smlouvy není obsažen v jiné ě, a zda nebyl vymezen praxí smluvních stran či ústně. Pro posouzení určitosti předmětu smlouvy o obchodním zastoupení je totiž naprosto nerozhodné, zda je její předmět sjednán jinak než písemně (např. ústní formou), a ze skutkových zjištění odvolacího soudu, jejichž správnost nelze v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ), neplyne, že by součástí předmětné smlouvy byly další y; ostatně ani v dovolání žádnou takovou u dovolatelka neoznačila. Odkázala-li dovolatelka k této námitce na řadu rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž je podle jejího názoru rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, jsou tyto její odkazy nepřípadné, neboť citovaná rozhodnutí řeší otázku platnosti smlouvy v případech, kdy pro smlouvu není předepsána či smluvena písemná forma. O takový případ však v nyní projednávané věci nejde.

Lichá je rovněž námitka dovolatelky stran posouzení smlouvy jako smlouvy nepojmenované. Dovolatelka ve své argumentaci k této otázce pomíjí, že i u tzv. nepojmenovaných smluv stanoví obchodní zákoník v § 269 odst. 2 (ve shodě s § 37 obč. zák.) požadavek dostatečné určitosti předmětu sjednaných závazků. Z důvodu absence naplnění tohoto požadavku nelze předmětnou smlouvu posoudit jako nepojmenovanou smlouvu podle citovaného ustanovení obchodního zákoníku (nikoli podle § 41a obč. zák., jak nesprávně uvádí dovolatelka). Nepřípadná je tedy i argumentace dovolatelky týkající se neupřednostnění výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy. Ani o takovou situaci v nyní projednávané věci nejde – u předmětné smlouvy se totiž jedná o zřejmý nedostatek určitosti předmětu smlouvy (právního úkonu) jako podmínky její platnosti.

Namítá-li dovolatelka, že právní posouzení odvolacího soudu je neúplné, protože se nezabýval tím, zda účastnice neuzavřely nepojmenovanou smlouvu podle § 269 odst. 2 obch. zák. s ústně vymezeným předmětem plnění, je tato její námitka nedůvodná. Podle obsahu spisu dovolatelka v průběhu řízení netvrdila, že předmět smlouvy byl sjednán ústně, ani neuvedla žádné skutečnosti, z nichž by to vyplývalo, a to ani poté, co ji odvolací soud ve smyslu poučil, že stejně jako soud prvního stupně považuje smlouvu o obchodním zastoupení za neplatnou, a vyzval ji k doplnění skutkových tvrzení a důkazním návrhům. Tuto námitku navíc dovolatelka v rozporu s vznesla poprvé až v dovolacím řízení, a proto k ní dovolací soud nemohl přihlížet.

Přípustnost dovolání nebyla způsobilá založit ani námitka, že odvolací soud pochybil, neposoudil-li věc též podle zásad a hodnot vyjádřených v části první hlavě I Sb, . K otázce použití těchto ustanovení o. z. na právní vztahy vzniklé do 31. 12. 2013, se Nejvyšší soud již vyjádřil, a to v rozsudku ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž s podrobnou argumentací dospěl k závěru, že přechodné ustanovení o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ) dovolání žalobkyně v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle odmítl pro nepřípustnost.

Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení však není vzhledem k ve znění účinném od 30. 9. 2017 přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části podle pro nepřípustnost odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 6. 9. 2018

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu