Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 204/2018

25 Cdo 204/2018-534

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: J. B., zastoupený JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem Ovesná 7, Ostrava - Nová Bělá, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, zastoupená JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem U Prašné brány 3, Praha 1, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, č. j. -462,

takto:

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, č. j. -462, se ve výroku I, kterým bylo rozhodnuto o odnětí osvobození žalobkyně od soudních poplatků, ve výroku II v části, jíž soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl do částky 1 001 952 Kč, a ve výroku III o nákladech státu, zrušuje a věc sev tomto rozsahuvrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2016, č. j. -462, odňal žalobci přiznané osvobození od soudních poplatků zpětně od zahájení řízení (výrok I), potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 11. 2015, č. j. -375, ve vyhovujícím výroku o věci samé do částky 36 984 Kč představující náhradu za ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) a změnil jej v tomto výroku tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 1 013 691,60 Kč sestávající z odškodnění bolesti ve výši 11 739,60 Kč a mimořádného zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění žalobce ve výši 1 001 952 Kč (výrok II), a zrušil jej ve výrocích o náhradě nákladů státu a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III). Odvolací soud vycházel ze závěru o skutkovém stavu, jak jej učinil soud prvního stupně, který na základě dokazování zjistil, že dne 17. 9. 2006 došlo k dopravní nehodě, při níž žalobce utrpěl těžký úraz dolních končetin. Dopravní nehodu zavinil provozovatel vozidla pojištěného pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u žalované. V rozsahu 30 % se na vzniku škody podílel poškozený žalobce, který v rozporu s pravidly silničního provozu zastavil vozidlo v místě, kde to bylo zakázáno. Odvolací soud s odkazem na , (dále jen „o. z.“) shodně se soudem prvního stupně posoudil nárok žalobce podle , (dále jen „obč. zák.“) a podle , o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Uzavřel, že náhrada za bolest ve výši 11 739,60 Kč žalobci nenáleží, neboť tento nárok byl již vypořádán zčásti mimosoudně a zčásti v průběhu řízení uzavřeným smírem. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobce na mimořádné zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění je kromě částky 36 984 Kč promlčen. Uzavřel, že promlčecí doba pro uplatnění nároku na odškodnění bolesti a ZSU činí 3 roky od vzniku škody. U ZSU tato doba počíná běžet až po roce od vzniklého úrazu. Jde-li o úroky z prodlení z částky představující mimořádné zvýšení ztížení společenského uplatnění, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci nenáleží, neboť do prodlení se žalovaná nemůže dostat dříve, než rozsudek nabude právní moci a uplyne pariční lhůta.

Rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba o zaplacení částky 1 013 691,60 Kč se zamítá, napadl žalobce dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasil s posouzením podmínek pro odnětí osvobození od soudních poplatků, rozhodnutí odvolacího soudu není odůvodněno konkrétními okolnostmi vztahujícími se ke dni rozhodnutí soudu, soud pouze obecně konstatoval, že z důkazního řízení vyplývá podnikatelská činnost žalobce. Rozhodnutí je rozporné s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. . Chybně byla též posouzena otázka promlčení nároku žalobce, jestliže nebyl aplikován , o pojistné smlouvě. Napadený rozsudek je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, např. s rozsudkem sp. zn. . Konečně byly nesprávně posouzeny účinky vadné žaloby na běh promlčecí doby. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. nebo rozsudku sp. zn. účinky neúplné žaloby, jejíž vady byly dodatečně odstraněny, působí již od jejího podání, které tak má za následek stavení běhu promlčecí doby. Následná podání žalobce je třeba posoudit jako doplnění žaloby, nikoli její změnu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek ve výroku II v části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a žaloba zamítnuta, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání žalobce, napadený rozsudek považuje za správný.

Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 – dále jen „ “) a jako soud dovolací ( ) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu a je přípustné ( ) pro nesprávné posouzení otázky podmínek pro odnětí osvobození od soudních poplatků a otázky promlčení nároku žalobce, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolání není přípustné podle proti části výroku II rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a zamítnuta žaloba do částky 11 739,60 Kč s příslušenstvím.

Podle není dovolání podle ust. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Předmětem řízení před odvolacím soudem byly nároky na náhradu bolestného a na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Jde o samostatné nároky, proto přípustnost dovolání proti rozhodnutí o nich se posuzuje u každého nároku zvlášť bez ohledu na to, že byly uplatněny jednou žalobou a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. , publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 9/2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. , publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000).

Vzhledem k tomu, že nárok na odškodnění bolesti nepřevyšuje 50 000 Kč a nejedná se o vztahy ze spotřebitelských smluv ani o pracovněprávní vztahy, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením

Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje v tomto rozsahu proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném rozsahu odmítl podle

Nesprávné právní posouzení věci ( ) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Vzhledem k ustanovení , (dále též „o. z.“), účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se nárok na náhradu škody podle dosavadních předpisů, tedy podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).

Podle § 3036 o. z. podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

Promlčení se tedy v dané věci posuzuje podle dosavadních předpisů, tj. podle , o pojistné smlouvě.

Podle , o pojistné smlouvě, ve znění účinném do 31. 12. 2013, právo na plnění z pojištění se promlčí nejpozději za 3 roky, a jedná-li se o životní pojištění ( ), za 10 let; promlčecí doba práva na pojistné plnění počíná běžet za 1 rok po vzniku pojistné události. To platí i v případě, kdy poškozenému vznikl přímý nárok na pojistné plnění vůči pojistiteli.

Podle § 3 písm. b) citovaného zákona pro účely tohoto zákona se rozumí pojistnou událostí nahodilá skutečnost blíže označená v pojistné smlouvě nebo ve zvláštním právním předpisu, na který se pojistná smlouva odvolává, se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele poskytnout pojistné plnění.

V případě škody spočívající ve ztížení společenského uplatnění je nutno vyjít z toho, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálil natolik, aby bylo možné poprvé konkrétně hodnotit ztížení společenského uplatnění vyjádřené jednotlivými položkami přílohy č. 2 k , a kdy tedy bylo lze na základě skutkových okolností objektivně provést jeho ohodnocení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. , uveřejněný pod č. 153/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Právo poškozeného na plnění vůči pojistiteli škůdce podle je originárním právem založeným zvláštním právním předpisem, které nemá povahu nároku na náhradu škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. , uveřejněný pod č. 93/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Plnění pojistitele poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědnosti za škodu, při posouzení promlčení nároku poškozeného proti pojistiteli se proto neuplatní úprava o promlčení nároku na náhradu škody ( obč. zák.), nýbrž úprava o promlčení nároku na pojistné plnění podle obč. zák. ve spojení s zákona o pojistné smlouvě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. , a rozsudek ze dne 21. 3. 2014, sp. zn. ).

Jak vyplývá ze skutkových zjištění, k dopravní nehodě došlo dne 17. 9. 2006 a k ustálení zdravotního stavu žalobce dne 17. 9. 2007. Nároky, které jsou předmětem řízení, byly uplatněny žalobou podanou soudu dne 6. 9. 2010 a žalobce rozšířil žalobu ohledně náhrady za ztížení společenského uplatnění dne 18. 4. 2011. Tříletá promlčecí doba pro uplatnění nároku žalobce na pojistné plnění tak začala běžet až 1 rok po pojistné události (v případě odškodnění ZSU až za rok po ustálení zdravotního stavu) a nárok plynoucí ze ztížení společenského uplatnění, který žalobce uplatnil u soudu podáním dne 18. 4. 2011, tak promlčen není.

Závěr odvolacího soudu, že tříletá promlčecí doba počala běžet okamžikem vzniku škody a nárok žalobce na pojistné plnění představující mimořádné zvýšení odškodnění ZSU uplatněný u soudu 18. 4. 2011 je promlčen, tudíž není správný.

Pokud jde o otázku účinků vadné a posléze doplněné žaloby na běh promlčecí doby, na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá, neboť podáními žalobce následujícími po podání žaloby nebyla opravována vadná žaloba, ale byly jimi uplatněny nové nároky. Tyto námitky proto nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle

Zamítl-li odvolací soud žalobu ohledně úroků z prodlení z částky 1 001 952 Kč představující mimořádné zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění, Nejvyšší soud shledal dovolání vadným, neboť jednak v rozporu s ustanovením a neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. které z hledisek uvedených v považuje za splněné), a jednak neuvádí důvod dovolání, tj. právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, jakož i výklad, v čem tato nesprávnost spočívá ( ), a nepředkládá tak Nejvyššímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. V dovolacím řízení proto nelze pokračovat (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a dovolací soud jej v tomto rozsahu podle o. s. ř odmítl.

V dané věci podal žalobce žádost o osvobození od soudních poplatků dne 30. 8. 2010 a osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu mu bylo přiznáno usnesením ze dne 22. 8. 2012, č. j. -108. Při úvaze o tom, zda poměry žalobce byly už v době přiznání osvobození jiné, než z jakých soud vycházel při přiznání osvobození, je třeba i v současné době aplikovat ve znění účinném do 31. 8. 2011 (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. ).

Podle platilo, že na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí. Podle odst. 2 tohoto ustanovení přiznané osvobození předseda senátu kdykoli za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly.

Soud může přiznané osvobození od soudních poplatků odejmout pouze ve dvou případech. Jednak tehdy, jestliže došlo ke změně poměrů u osvobozeného účastníka a v důsledku této změny přestává být osvobození důvodné, a dále tehdy, jestliže soud dodatečně zjistí, že poměry účastníka byly už v době přiznání osovbození jiné, než z jakých soud vycházel při přiznání osvobození. Jestliže však poměry účastníka byly řádně zjištěny a nedošlo k jejich změně, není možné jednou přiznané osvobození odejmout proto, že soud změní hodnocení těchto poměrů. Při stejných poměrech účastníka, které byly zjištěny při přiznání osvobození, je soud svým původním rozhodnutím vázán (viz též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 16/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. ). Žalobci bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků s odůvodněním, že je osobou samostatně výdělečně činnou, podniká ve stavebnictví a do 15. 4. 2012 činil jeho hrubý měsíční příjem 20 000 Kč. Po zaplacení všech platebních povinností mu zbývá měsíčně částka cca 10 000 Kč. Žalobce je v důsledku svého zdravotního stavu v profesním i osobním životě omezen.

Odvolací soud mu osvobození odňal s odůvodněním, že není osobou nemajetnou, stále se podílí na podnikatelské činnosti a invalidita mu byla přiznána až v roce 2014. Z uvedeného vyplývá, že se nejedná ani o jeden z případů, kdy soud může k odnětí již přiznaného osvobození přistoupit, neboť nedošlo ke změně poměrů žalobce a ani nebylo dodatečně zjištěno, že poměry žalobce byly již v době přiznání osvobození jiné, než z jakých soud při rozhodování vycházel. Jedná se tudíž o nepřípustnou změnu hodnocení poměrů účastníka. Uvedl-li odvolací soud, že řízení je ze zákona osvobozeno od soudních poplatků, není tato skutečnost důvodem pro nepřiznání osvobození od soudních poplatků, žádá-li účastník současně o ustanovení zástupce (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. ) a nemůže být tudíž ani důvodem pro odnětí přiznaného osvobození. Rozhodnutí odvolacího soud tak není ve výroku I, jímž bylo žalobci odňato osvobození od soudních poplatků zpětně od zahájení řízení, správné.

Protože se odvolací soud při řešení otázky promlčení nároku na pojistné plnění a otázky podmínek odnětí osvobození od soudních poplatků odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolání je podle přípustné a z téhož důvodu i důvodné.

Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku o odnětí osvobození od soudních poplatků, ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 1 001 952 Kč, a ve výrocích o náhradě nákladů státu, zrušil ( ) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( ). Podle je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu.

V novém rozhodnutí rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení ( ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 7. 2018

JUDr. Marta Škárová

předsedkyně senátu