Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 1529/2017

33 Cdo 1529/2017-717

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a/ I. Č. a b/ Z. Š., zastoupených Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem se sídlem Praha 3, Vinohradská 2133/138, proti žalovanému P. H., zastoupenému JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Medkova 913/48, o náklady řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovoláních žalobců a žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2016, č. j. -636, t a k t o:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 9. 12. 2011, č. j. -392, uložil žalované „HRD“ společnosti s ručením omezeným v likvidaci, identifikační číslo osoby 406 13 101 (dále jen „žalovaná“) povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 2.000.000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), žalobu o uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 500.000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení zamítl (výrok II.), žalobu o uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 2.500.000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení zamítl (výrok III.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 800.000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok IV.), žalobu o uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně 1.300.000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení zamítl (výrok V.), žalobu o uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně 500.000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení zamítl (výrok VI.), a výroky VII., VIII., IX. a X. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2014, č. j. -504, rozsudek soudu prvního stupně v napadených zamítavých výrocích o věci samé III. a V. a ve výrocích o nákladech řízení VII., VIII., IX. a X. potvrdil (výrok I.), rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanou, jakož i ve vztahu mezi žalobci a žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

K dovolání žalovaného Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 1. 2016, č. j. -563, rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně v nákladových výrocích zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s odůvodněním, že soudy se při úvaze, zda je namístě výjimečně náhradu nákladů řízení úspěšnému žalovanému nepřiznat, nezabývaly - v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu - všemi okolnostmi podstatnými pro posouzení vhodnosti aplikace , a to jmenovitě majetkovými, sociálními, osobními a dalšími poměry obou účastníků; bez toho tak nemohly náležitě posoudit, zda lze po úspěšném žalovaném spravedlivě požadovat, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého.

Obvodní soud pro Prahu 10 následně usnesením ze dne 18. 7. 2016, č. j. -591, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 9. 2016, č. j. -608, uložil žalobcům povinnost zaplatit žalovanému společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů řízení 1.035.112 Kč k rukám jeho právní zástupkyně. Žalovanému, který měl plný úspěch ve věci, přiznal náhradu nákladů, jež vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva ( ).

Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 12. 2016, č. j. -636, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, který při rozhodování o nákladech řízení aplikoval , neboť - jak konstatoval - Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí vyslovil závazný právní názor, podle něhož v posuzovaném případě nejsou splněny podmínky pro mimořádný postup podle

Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání žalobci i žalovaný.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. , čl. II bod 2. , čl. II bod 2 - dále jen „ “).

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud ( ).

Dovolání žalovaného neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání (srov. ). Může-li být dovolání přípustné jen podle , musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Žalovaný sice v dovolání uvedl, že odvolací soud se „při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“, avšak pominul, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. Takový údaj se však z obsahu dovolání nepodává (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. ).

Dovolání žalovaného proto trpí vadou, která nebyla včas odstraněna ( ). Jelikož v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat, Nejvyšší soud dovolání žalovaného ve smyslu věty první odmítl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. , ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , jež obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , odmítl).

Dovolání žalobců je naproti tomu ve smyslu přípustné, neboťodvolací soud se při řešení otázky procesního práva - výkladu a aplikace ustanovení - odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Je třeba přisvědčit námitce žalobců, že odvolací soud si - zjevně mylně - vyložil důvody vyjádřené v rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 26. 1. 2016, č. j. -563, které vedly ke zrušení jeho předchozího rozhodnutí. Dovolací soud v kasačním rozhodnutí nevyslovil závazný právní názor, že v posuzovaném případě nejsou splněny předpoklady pro aplikaci (jak jej zkresleně interpretoval odvolací soud v napadeném usnesení), nýbrž odvolacímu soudu vytkl, že nevymezil správně (úplně) hypotézu , jestliže se při zvažování použití uvedeného ustanovení nezabýval všemi podstatnými a významnými okolnostmi (jmenovitě majetkovými, sociálními, osobními a dalšími poměry obou účastnických stran sporu), a že tudíž (zatím) neobstojí jeho právní názor, že jsou tu ve smyslu dány důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení ve věci úspěšnému žalovanému.

Dovolací soud otázku výkladu a aplikace ustanovení již podrobně vyložil v předchozím usnesení ze dne 26. 1. 2016, č. j. -563, v němž odkázal na svá četná rozhodnutí (představující ustálenou rozhodovací praxi) řešící otázku naplněnosti důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu umožňujících odchýlit se od obecné zásady úspěchu ve věci při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Dovolací soud opakovaně připomíná již dříve podaný výklad, podle něhož se za důvody zvláštního zřetele hodné považují takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého (zvažováno může být i jen částečné nepřiznání těchto nákladů). Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Musí jít o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další. Přehlédnout nelze, že ustanovení je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází.

Za situace, kdy se odvolací soud - v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a se závazným právním názorem v předchozím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu - důsledně nevypořádal s vymezením hypotézy ustanovení , nezbývá než konstatovat, že závěr, k němuž dospěl v napadeném usnesení, že zde nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné umožňující žalovanému odepřít náhradu nákladů řízení, zatím neobstojí. Rovněž Ústavní soud zastává právní názor, že úvaha soudu, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci (typicky jde o majetkové a sociální poměry účastníků řízení). Soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. , uveřejněný na webových stránkách Ústavního soudu).

Z řečeného vyplývá, že se žalobcům podařilo zpochybnit správnost posouzení k dovolacímu přezkumu předložené procesní otázky; dovolací soud, aniž se zabýval dalšími dovolacími námitkami, usnesení odvolacího soudu zrušil ( ). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( , odst. 2 věta druhá ).

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu ( věta první, ). V novém rozhodnutí o nákladech řízení soud rozhodne též o nákladech tohoto dovolacího řízení ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 8. 2018

JUDr. Blanka Moudrá předsedkyně senátu