Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1551/2018

28 Cdo 1551/2018-389

USNESENÍ

J. Č.

hlavnímu městu Praze

, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o zaplacení částky

1.279.389 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2017, č. j. -356, ve znění opravných usnesení ze dne 25. ledna 2018, č. j. -364, a ze dne 6. února 2018, č. j. -365, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit na nákladech dovolacího řízení žalobci částku 16.601,20 Kč k rukám advokáta Mgr. Michala Šimků do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. 3. 2017, č. j. -259, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci shora uvedenou částku s příslušenstvím (výrok I.), v části týkající se sumy 371.434,88 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.) i státu (výroky IV. a V.). Učinil tak po kasaci svého v pořadí prvního (zamítavého) rozhodnutí ze strany odvolacího soudu usnesením ze dne 11. 5. 2015, č. j. -104, proti němu podané dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, č. j. -140, odmítnuto. Partikulárně tak nyní vyhověl žalobě, jíž se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání svých pozemků žalovaným skrze pozemní komunikace na nich umístěné. Při určování výše náhrady vycházel soud prvního stupně ze znaleckého posudku, na základě něhož se dobral shora jmenované částky, již, opíraje se o a , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), resp. , (dále jen „o. z.“), pro nárok za žalované období od 1. 1. 2014, přiznal žalobci. Posuzované právo přitom neshledal uplatněným v rozporu s dobrými mravy.

K odvolání žalobce i žalovaného přezkoumal zmíněné rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 23. 11. 2017, č. j. -356, ve znění opravných usnesení ze dne 25. 1. 2018, č. j. -364, a ze dne 6. 2. 2018, č. j. -365, ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. změnil co do výše náhrady nákladů řízení, jinak je rovněž potvrdil (výrok II.), změnil je rovněž ve výrocích IV. a V. tak, že náklady řízení státu uložil uhradit toliko žalovanému (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Kvitoval určení výše bezdůvodného obohacení zakládající se na znaleckém posudku, jenž výši v místě a čase obvyklého nájemného stanovil pomocí simulovaného nájemného vycházejícího z obvyklé ceny pozemků. K námitkám žalovaného připomněl ustálenou soudní praxi, podle níž využívá-li obec jako vlastník místní komunikace pozemky třetí osoby bez právního důvodu, je pasivně věcně legitimována k vydání takto vznikajícího bezdůvodného obohacení. Za nepřiléhavý označil argument odvolatele (žalovaného) stran veřejnoprávní povahy omezení vlastnického práva. Na řečeném nezmění ničeho okolnosti nabytí pozemků žalobcem, jakož ani nelze jeho jednání považovat za protivící se dobrým mravům. S odkazem na jeho odraz v judikatuře Nejvyššího soudu odmítl též argumentaci nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. . Použiv § 451 obč. zák., resp. § 2991 o. z., shledal rozhodnutí obvodního soudu věcně správným, pročež je ve výrocích o věci samé potvrdil. Změnu doznaly toliko výroky o náhradě nákladů řízení.

Proti posledně zmíněnému rozhodnutí (posuzováno dle obsahu podání vyjma potvrzujícího výroku ohledně částky 371.434,88 Kč s příslušenstvím, do níž byla žaloba zamítnuta) brojí dovoláním žalovaný, maje je za přípustné ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Předně napadá závěr o souladu výkonu žalobcova práva s dobrými mravy, neboť v tomto směru pokládá rozsudek odvolacího soudu za rozporný s konstantní judikaturou (jmenuje konkrétní rozhodnutí dovolacího i Ústavního soudu). Poukazuje na skutkové okolnosti posuzované věci, akcentuje především spekulativní jednání žalobce, jenž veden zištnými úmysly získal sporné pozemky ve veřejné dražbě poměrně těsným přeplacením žalovaného, který tak nemohl vzniku bezdůvodného obohacení zabránit a na němž nyní žalobce požaduje náhradu za jejich užívání. Nastíněné jednání hodnotí jako zneužívající výkon vlastnického práva na úkor práv ostatních (zde žalovaného). Domnívá se, že vliv na jeho povinnost k náhradě by měl mít i fakt, že se v projednávaném případě vzhledem k povaze staveb pozemních komunikací jedná o veřejnoprávní omezení práv žalobce, nikoliv o soukromoprávní. V souvislosti s řečeným formuluje rovněž otázku, považuje ji za v judikatuře doposud neřešenou, lze-li konkrétní jednání žalobce, jenž, vědom si charakteru dotčených pozemků, tyto nabyl ve veřejné dražbě veden spekulativními úmysly, klasifikovat jako zjevné zneužití práva. Konečně navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení, eventuálně jeho změnu a zamítnutí žaloby.

K dovolání se negativně vyjádřil žalobce, přičemž poukázal na předchozí odmítavé rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané věci. V závěru navrhl mimořádný opravný prostředek uplatněný žalovaným jako nepřípustný odmítnout, resp. jako nedůvodný zamítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalovaného ovšem přípustné není.

Předně se jeví patřičným poukázat na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v posuzované věci – usnesení ze dne 2. 3. 2016, č. j. -140, jímž bylo odmítnuto dovolání žalovaného brojící proti usnesení odvolacího soudu, kterým byl zrušen v pořadí první rozsudek obvodního soudu. V něm dovolací soud aproboval názor městského soudu o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného užíváním pozemků žalobce skrze pozemní komunikace, aniž by mu k tomu svědčil právní důvod. Připomenul ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu k této otázce a uvedl, že na prezentovaných závěrech ničeho nezmění ani okolnosti nabytí dotčených pozemků žalovaným. Odkázal rovněž na reflexi nálezu Ústavního soudu sp. zn. ve své rozhodovací praxi. Námitkám dovolatele pak nepřitakal ani stran namítaného rozporu výkonu práva žalobce s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., neshledav v okolnostech sporu pro aplikaci citovaného ustanovení mimořádné skutečnosti naznačený postup odůvodňující.

Brojí-li proto i nyní podaným dovoláním žalovaný proti posouzení souladu výkonu práva žalobce s dobrými mravy, lze na dříve vyslovené konkluze pro stručnost odkázat. Ani ve vztahu k aktuálně zpochybňovanému rozhodnutí odvolacího soudu, nesoucímu se v duchu názorů vyslovených v předchozím usnesení Nejvyššího soudu a korespondujícímu ostatně i dřívějšímu posouzení věci městským soudem, není možné uzavřít, že by se, vzdor mínění dovolatele, příčilo ustálené rozhodovací praxi ohledně otázky rozporu uplatňovaného práva na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy. Zcela respektuje též závěry žalovaným poukazované judikatury (srovnej namátkou usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. , či jeho rozsudky ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. , a ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. ), jež připouští, že i výkon vlastnického práva v podobě žádání vydání bezdůvodného obohacení může být považován za příčící se dobrým mravům, opodstatňují-li to ovšem konkrétní okolnosti. Tyto však v nyní posuzované kauze shledány nebyly, přičemž na ně nelze bez dalšího usuzovat ani z žalovaným zdůrazňovaného veřejného účelu předmětných pozemních komunikací. Namítá-li žalovaný, že se dobrým mravům protiví požadovat vydání prospěchu po osobě, jež nemohla jeho vzniku zabránit, opomíjí, že k takovému skutkovému zjištění soudy v nyní projednávaném sporu nedospěly, vyšlo-li najevo, že se žalovaný také účastnil, byť neúspěšně, veřejné dražby. Není tedy možné přitakat mínění žalovaného o odklonu od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

Co se týče otázky, již má dovolatel za doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešenou, nelze než konstatovat, že se jedná toliko o speciální případ v judikatuře již posuzované obecné právní otázky, jež tudíž přípustnost dovolání založit nemůže (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. ). Nejvyšší soud se totiž již dříve naznačovanou problematikou (může-li být na výkon vlastnického práva v podobě požadavku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání věci od majitele odlišným subjektem nahlíženo jako na rozporný s dobrými mravy) zabýval (viz shora citovaná judikatura, dále o tom svědčí i žalovaným poukazované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. , a ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. , rovněž i usnesení téhož soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. ). Nastíněný úsudek dovolací soud připustil, vykazuje-li konkrétní kauza taková specifika, jež intenzivně odůvodňují nepřiznání uplatňovanému právu právní ochrany. V nyní posuzované při ovšem takové skutečnosti shledány nebyly (srov. odůvodnění rozhodnutí nalézacích soudů, jakož i konkluze v předchozím usnesení Nejvyššího soudu), přičemž postup a úvahy soudů nižších stupňů nelze hodnotit jako zjevně nepřiměřené. Je tedy zjevné, že ani v tomto směru není možné na přípustnost dovolání usuzovat.

Na zmiňované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. lze pak odkázat i stran argumentace dovolatele nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. , neboť s totožnou námitkou žalovaného se dovolací soud již dříve komplexně vypořádal. Konečně jde-li o námitku týkající se veřejnoprávního omezení práv žalobce, je vhodné zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. , jenž se obdobné problematice věnuje.

Vzhledem ke shora uvedenému je proto zjevné, že žalovaný ve svém dovolání ani tentokrát nepředestřel otázku, pro niž by na ně bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu , pročež je Nejvyšší soud podle odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , věty první, odst. l, , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil na základě , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu). Dle bodu 6 a advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 13.420 Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení a navýšení o 21 % DPH dle má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 16.601,20 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 8. 2018

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu