Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 2943/2017

-220

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně GasNet, s. r. o. se sídlem Ústí nad Labem, Klíšská 940/96, identifikační číslo osoby 272 95 567, zastoupené Mgr. Kamilem Stypou, advokátem se sídlem Praha 2, Rubešova 162/8, proti žalovanému R. S., zastoupenému JUDr. Alenou Prchalovou, Ph.D., se sídlem Jihlava, Husova 1288/25, o 97.323,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2015, č. j. -137, t a k t o:

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 25. 11. 2014, č. j. -94, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 97.323,75 Kč s úroky z prodlení ročně ve výši 7,75% od 12. 10. 2010 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že nastala právní fikce uznání nároku ve smyslu , a protože považoval za splněné i ostatní podmínky ve smyslu , rozhodl rozsudkem pro uznání ( ).

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 7. 2015, č. j. -137, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že je založeno na nesprávném právním posouzení věci; v důsledku chybného procesního postupu soud prvního stupně dospěl k nesprávnému závěru o vzniku právní fikce uznání nároku žalobkyně. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. (dále jen „“), argumentuje, že uznání nároku je dispozitivním úkonem účastníka a nemůže být obsahem právní fikce. Zdůrazňuje, že citovaný nález podtrhl nezbytnost absence pochybností o existenci uznávacího prohlášení, s nímž je spojeno naplnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání. Má za to, že stanovená lhůta třiceti pěti dnů k vyjádření je nedostatečná vzhledem k tomu, že v tu dobu byl ve výkonu trestu odnětí svobody. Namítá nesprávnost závěru o vzniku právní fikce uznání nároku ve smyslu , neboť - ne z jeho viny - chybí přesné a prokazatelné doložení odevzdání písemnosti s vyjádřením a jeho převzetí odpovědným pracovníkem vězeňské služby a odeslání písemnosti z věznice. Poukazuje na to, že ke skutkovému závěru, že tak učinil až 5. 5. 2014, soud dospěl pouze na základě vyjádření věznice, které nebylo doloženo žádným důkazem; naproti tomu on správnost své verze, že tak učinil již 29. 4. 2014, prokázal předložením obálky opatřené razítkem věznice s uvedeným datem, která mu však byla vrácena dne 2. 5. 2014 s odůvodněním, že je obálka nesprávně ofrankována. Vyjadřuje přesvědčení, že v rámci zachování práva na spravedlivý proces by měla rozhodnou skutečnost (doložení odevzdání písemnosti k odeslání soudu) prokázat věznice; případná nejednoznačnost nemůže jít k jeho tíži. Dále namítá, že bylo nesprávně rozhodnuto o záměně účastníků, a zpochybňuje důvodnost žaloby. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby rozsudky soudů obou stupňů zrušil a řízení zastavil.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. , dovolání odmítl pro vady spočívající v absenci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle ( věta první ).

Ústavní soud nálezem ze dne 16. 6. 2017, sp. zn. , rozhodl, že usnesením dovolacího soudu bylo porušeno základní právo stěžovatele (žalovaného) na soudní ochranu podle d, a zrušil je. Uvedl, že odkaz žalovaného na rozhodovací praxi Ústavního soudu, konkrétně na nález sp. zn. , je třeba považovat za relevantní odkaz, z nějž lze vysledovat tvrzení týkající se požadavku vymezení přípustnosti dovolání - odchýlení se od rozhodovací praxe Ústavního soudu - neboť citované rozhodnutí se zabývalo nutností neexistence pochybností o projevu vůle, jehož obsahem je uznání nároku žalovaného, s nímž se pojí důsledky ; Ústavní soud dovodil, že i v případě uznání nároku právní fikcí musí být jednoznačně prokázáno, že žalovaný své vyjádření ve stanovené lhůtě nezaslal. Konstatoval, že ač dovolací soud není oprávněn přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, relevantní otázka procesního práva, a to i ve vztahu k hodnocení důkazů, však může vyvstat v souvislosti s ústavními zásadami spravedlivého procesu, například zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo zda jejich hodnocení není nepřezkoumatelné s ohledem na absenci náležitého odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí (v tomto směru odkázal na nález sp. zn. ). Jestliže žalovaný v dovolání argumentoval, že odvolací soud nerespektoval jeho právo na spravedlivý proces tím, že svůj závěr o nedodržení lhůty k vyjádření založil na neúplných či rozporných skutkových zjištěních (konkrétně měl přehlédnout jeho tvrzení, že vyjádření předal vězeňské službě již dne 29. 4. 2014, tedy že je odeslal včas, v důsledku čehož nemohlo dojít k uznání nároku právní fikcí podle ), pak touto námitkou vymezil dovolací důvod v souladu s , 3 Ústavní soud uzavřel, že dovolání obsahovalo všechny zákonem stanovené náležitosti, a nebylo tudíž zatíženo vadami. Dovolacímu soudu uložil, aby se vzhledem k povaze otázky procesního práva, zda byly splněny podmínky pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání podle ve spojení s , zabýval tím, zda při řešení této otázky odvolací soud respektoval zásady spravedlivého procesu, tj. zda se náležitě vypořádal s tvrzením žalovaného, že obálku se svým vyjádřením předal vězeňské službě k odeslání již dne 29. 4. 2014 a že na ní byla dosud nepoužitá známka; případný nesprávný postup vězeňské služby nemůže jít k tíži stěžovatele, který neměl jiné možnosti než odesílat písemnosti jejím prostřednictvím.

Vázán právním názorem Ústavního soudu, podle něhož dovolání žalovaného obsahuje obligatorní náležitosti dovolání ve smyslu , tj. vymezení důvodu dovolání a vylíčení předpokladů jeho přípustnosti, se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné podle

Podle , , ve znění do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 ; dále opět jen „“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud ( ).

Odvolací soud závěr, že nastala právní fikce uznání nároku žalovaným ve smyslu a že jsou splněny podmínky pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání podle , založil na zjištění, že soud prvního stupně vyzval žalovaného usnesením ze dne 14. 3. 2014, č. j. -75, aby se ve lhůtě 35 dnů vyjádřil k připojené žalobě ve smyslu , a poučil jej, že nevyjádří-li se písemně bez vážného důvodu včas, ani ve stanovené lhůtě nesdělí důvod, který mu v tom brání, má se za to, že žalobou uplatňovaný nárok uznává. Usnesení s výzvou žalovaný převzal dne 26. 3. 2014 ve Věznici, kde v tu dobu vykonával trest. Dne 6. 5. 2014 došlo soudu prvního stupně vyjádření žalovaného k žalobě dané vězeňské službě k poštovní přepravě dne 5. 5. 2014, k němuž žalovaný připojil obálku opatřenou razítkem Věznice s datem 29. 4. 2014 a současně soudu prvního stupně sdělil, že se snažil zásilku s vyjádřením odeslat již 29. 4. 2014, avšak věznice ji k poštovní přepravě nepředala s odůvodněním, že byla opatřena použitou poštovní známkou. K dotazu odvolacího soudu Vězeňská služba České republiky, Věznice ve zprávě ze dne 16. 6. 2015 sdělila, že žalovaný odesílal korespondenci soudu prvního stupně pouze v jednom případě dne 5. 5. 2014; dne 29. 4. 2014 odesílal dopis Okresnímu soudu Plzeň-město. Odvolací soud uzavřel, že uvedená zpráva verzi žalovaného nepotvrdila. Protože žalovaný vyjádření k žalobě odevzdal vězeňské službě k doručení soudu prvního stupně až dne 5. 5. 2014, tedy po marném uplynutí stanovené lhůty, jejíž poslední den připadl na 2. 5. 2014, dovodil (ve shodě se soudem prvního stupně), že nastala právní fikce uznání uplatněného nároku ( ) a je splněna podmínka pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání ( ).

Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. , vyplývá, že „hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti. Pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředepisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu, nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. […] Ustanovení ponechává postup při hodnocení důkazů úvaze soudu.“ Proces dokazování i proces hodnocení důkazů je věcí nalézacího soudu, příp. odvolacího soudu, do něhož dovolacímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy postupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže nelze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů, která pojmově vylučuje spravedlivost soudního řízení ve smyslu ustanovení , resp. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. , nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. , a ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. ).

Z obsahu spisu se podává, že dne 6. 5. 2014 došla soudu prvního stupně zásilka žalovaného v obálce s otiskem razítka Věznice s datem 5. 5. 2014, jejímž obsahem je vysvětlující dopis žalovaného ze dne 4. 5. 2014 a obálka (adresovaná soudu prvního stupně) s vyjádřením žalovaného k žalobě ze dne 28. 4. 2014. Na vložené obálce je nalepená nepoužitá poštovní známka a na její zadní straně se nachází otisk razítka Věznice s datem dojití 29. 4. 2014. Odvolací soud své rozhodnutí založil na skutkovém zjištění, že žalovaný vyjádření k žalobě odevzdal vězeňské službě k doručení soudu prvního stupně dne 5. 5. 2014, které učinil z vyjádření vězeňské služby. Zcela přitom pominul obálku, opatřenou razítkem vězeňské služby s datem 29. 4. 2014 a nepoužitou známkou, obsahující vyjádření žalovaného ze dne 28. 4. 2014, kterou žalovaný předložil jako důkaz k prokázání svého tvrzení, že písemnost odevzdal vězeňské službě včas. Dovolací soud za této situace shledává skutkový závěr odvolacího soudu, že žalovaný odevzdal vyjádření vězeňské službě k doručení soudu prvního stupně po marném uplynutí k tomu určené lhůty, v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Uvedený rozpor neumožňuje přezkum správnosti právního závěru o naplněnosti podmínek k vydání rozsudku pro uznání ve smyslu

Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil ( ); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu ( věta první, ). V novém rozhodnutí o nákladech řízení soud rozhodne též o nákladech tohoto dovolacího řízení ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 8. 2018

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu