Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 5084/2017

30 Cdo 5084/2017-194

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně A. K., zastoupené JUDr. Petrem Kočím, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věci majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017, č. j. -175, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobkyně se v řízení domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nezákonným omezením osobní svobody vazbou v rámci trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , jakož i nezákonností tohoto trestního stíhání a jeho nepřiměřenou délkou. V důsledku toho žádala zaplacení celkové částky 9 816 500 Kč. Dále žádala zaplacení náhrady nákladů právního zastoupení ve výši 68 280 Kč a zaplacení ušlého zisku za dobu strávenou ve vazbě ve výši 260 800 Kč. Žalovaná před zahájením řízení žalobkyni uhradila částku 183 500 Kč na zadostiučinění za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o vazbě.

Rozsudkem ze dne 16. 5. 2016, č. j. -118, Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně výrokem I zastavil řízení co do částky 68 280 Kč a výrokem IV uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 183 500 Kč (na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o vazbě). Ve zbytku žalobu zamítl, a to výrokem II v částce 8 000 000 Kč (odpovídající nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním), výrokem III v částce 1 266 000 Kč (odpovídající nároku na zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délku trestního stíhání), výrokem V v částce 367 000 Kč (odpovídající nároku na zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí o vazbě) a výrokem VI v částce 260 800 Kč (odpovídající nároku na náhradu ušlého zisku). Konečně soud prvního stupně žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč (výrok VII).

Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítajících výrocích II, III, V, VI a ve vyhovujícím výroku IV jej změnil tak, že se žaloba co do částky 183 500 Kč zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále žalobkyni uložil zaplatit žalované 3 000 Kč na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a 600 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “, odmítl jako nepřípustné.

Výše zadostiučinění v částce 500 Kč za jeden den vazby, kterou jako přiměřenou shledal odvolací soud, není ve smyslu v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. , jak namítá žalobkyně. Z citovaného rozhodnutí vyplývá, že k rozmezí výše peněžitého zadostiučinění od 500 Kč do 1 500 Kč za jeden den trvání vazby je „nutno přistupovat pouze jako k orientačnímu s tím, že podléhá toliko úvaze soudu v konkrétním případě, k jaké částce dospěje“. Nejvyšší soud toto rozmezí uvedl „jen z důvodu zabránění extrémnímu poskytování zcela zjevně neodůvodnitelně nepřiměřeně nízkých či naopak zcela zjevně nepřiměřeně vysokých odškodnění“. Přípustnost dovolání podle nemůže založit pouhý nesouhlas žalobkyně s tím, že odvolací soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutí o vazbě (po uvážení konkrétních okolností případu) vyšel z částky na dolní hranici judikaturou orientačně stanoveného rozmezí.

Ve vztahu k výši přiznaného zadostiučinění újmy za nezákonné rozhodnutí o vazbě, žalobkyně neformuluje žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset. Žalobkyně v dovolání pouze vyslovuje nesouhlas s tím, jak odvolací soud jednotlivá kriteria pro stanovení výše zadostiučinění na základě zjištěného skutkového stavu zhodnotil, čímž ovšem přípustnost dovolání založit nemůže. Dovolací soud již opakovaně konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v daném případě, jak plyne i z výše uvedeného, nebyla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. ).

Žalobkyně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další námitky (týkající se posouzení nároků na náhradu ušlého zisku, újmy způsobené trestním stíháním a újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání), které jsou v dovolání uvedeny. Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné ( ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobce trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 8. 2018

JUDr. František Ištvánek předseda senátu